Říjen 2013

Otázky a odpovědi

30. října 2013 v 21:00 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Znáte ask? :D Nechala jsem si tam položit pár otázek a pokusím se na ně nějak "inteligentně" odpovědět :D (ano, viděla jsem odpovědi na jiných blozích a musím se opičit :D)

Jakou nejdelší cestu autem jsi podnikl(a)?
Asi, když jsem jela do Chorvatska, ale to jsem byla malá, tak si to moc nepamatuju :)

Co tebe přivádí do nostalgie?
Fotky... A nebo taky staré články na blogu :D Ano, někdy, když se nudím, si čtu třeba ty tři, čtyři roky staré...

Jaká je tvá hlavní zásada?
Asi... Nikdy nenechat nikoho v nouzi :)

Jakou radu bys dal(a) dnešním dětem?
Sama jsem ještě dítě :D Ale některým asi, ať si nehrají na to, co nejsou!

Jaký nejlepší dárek jsi kdy dostal(a)?
Nejlepší dárky jsou ty, které se nedají koupit... :) Takže úsměvy, rady, láska, přátelství... Je toho víc :)

Co bys udělal(a), kdybys věděl(a), že se ti to určitě podaří?
Vyléčila bych rakovinu!

Jakou knihu jsi naposledy četl(a)?
Horory na dobrou noc 3. Boží :D

Kdy nastane konec světa?
Až ho my, lidé, naprosto zničíme...

Jaká činnost tě nikdy nenudí?
Psaní článků na blog :D A poslouchání písniček :3

Věříš na lásku?
Samozřejmě!

Jak se dá nejlíp naučit cizí jazyk?
To bych taky chtěla vědět :D

Co si myslíš o kanibalech?
Že je to celkem hnus... Ale jsou třeba i lidé, co jedli lidské maso nevědomky. A nebo ho třeba nutně jíst museli, kvůli přežití. Ale ti kanibalové, kteří ho jedí schválně... Brrr.

Kdyby někdo napsal tvůj životopis, jak by se podle tebe měl jmenovat?
Dívka žijící z úsměvů

Na jakou otázku nerad(a) odpovídáš?
Kdo se mi líbí :D

Kdo půjde do pekla?
No to je jasný, zlí lidé. A taky lidé, kteří si neváží života.

Jaký je tvůj oblíbený citát?
"Člověk je nejméně on sám, když hovoří o sobě. Dej mu masku, a poví pravdu." (Oscar Wilde)
Ale je jich víc :)

Kdybys mohl(a) ihned mluvit jakýmkoli jazykem na světě, který by to byl?
Zvířecím :) :D

Jaké filmy je třeba vidět?
Každému se líbí něco jiného, takže nemůžu říct, co by někdo musel vidět... Ale někdy by se lidé měli podívat na filmy, které jsou podle skutečnosti, a poukazují na naše problémy...

Dej nějakou dobrou radu?
Chovej se tak, jak se chovat chceš, a nehleď na ostatní :)

Na co myslíš, když se podíváš do zrcadla?
Proč vypadám zrovna takhle! :D

Kam si chodíš pro radu?
Většinou do své hlavy. Prostě hodně přemýšlím a někdy na ní přijdu, někdy zase ne...

Tři vynálezy, bez kterých si nelze představit tento svět?
Přiznejme si to, ale svět bez počítače... Nemohla bych tohle psát a nevím, co by mě tolik naplňovalo. Pak se mi zdá celkem důležitý telefon, aby se lidé mohli rychleji dorozumívat. A ten třetí asi něco z medicíny, třeba rentgen nebo ultrazvuk.

O kom můžeš říct, že je to hrdina naší doby?
Každý, kdo nějak pomohl okolnímu světu, nebo lidem.

Jak odlišit dobrého člověka od špatného?
Je to těžké. Čas ukáže vše...

Kdyby sis mohl(a) zvětšit nějakou část těla, co by to bylo?
Mozek, abych nebyla tak blbá :D Ale musela by se samozřejmě zvětšit i lebka, tudíž i hlava... Tak nevím, asi bych pak vypadala jak nějakej hybrid :D

Jak by měl začínat perfektní víkend?
Nasazením gumových rukavic a popadnutím igelitových pytlů. A nádledným sbíráním odpadků v přírodě. Vážně, ten pocit, když se pak podíváte na odvedenou práci, je k nezaplacení :)

Jako kdo vypadáš, když se ráno probudíš?
Jako zombie :D

Jaká vůně ti připomíná dětství?
Asi čokolády!

Jaké je ideální místo pro první rande?
Kino, tam se nemusí mluvit :D A je tam tma :D Jsem ukecaná, ale na prvním rande bych spíš byla pěkně nervózní a při filmu nebude trapné ticho...

Máš rád(a) kořeněná jídla?
Ani moc ne

Co by měl umět opravdový muž?
Milovat dívku a nepodvádět ji.

Kam odjet na přiští výlet?
Já bych jela do Řecka :3

Jaká nejdůležitější rozhodnutí jsi v životě učinil(a)?
Asi jestli půjdu na gympl už po pátý třídě. (Hádejte, jak jsem se rozhodla! Špatně.)
Jaké zvyky jiných lidí tebe rozčilují?
Skákání do řeči, to nesnáším, ale taky to někdy dělám :D

Jaké lidé máš kolem sebe?
Úplně kolem sebe samozřejmě ty nejlepší. V blízkosti pak i ty nejhorší.

Jaké jídlo umíš vařit nejlíp?
Míchaná vajíčka :D Já jsem v kuchyni levá! :D

Cítíš se oproti svému skutečnému věku starší, nebo mladší?
Spíš mladší, protože si oproti stejně starým přijdu dětinská. Ale někdy si zase připadám starší, protože se zabývám důležitějšími problémy, než jsou probléy typických puberťaček (oblečení, make-up, kluci...)

Jak často měníš svůj účes?
No moc často ne. :D

Tak a právě jsem vás unudila k smrti, MUHAHAHA :D (i já mám ďábelské a mentální chvilky :DDD)

U doktora

30. října 2013 v 19:03 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Tak to je takhle, když jste donuceni jít k doktorce. Nadšená jsem z toho samozřejmě nebyla. Byla jsme i nervózní z toho, co mi řekne. A vážně mi "pomohlo", když jsem vstoupila do nemocnice, ucítila ten nemocniční pach a viděla okolo sebe smutné, strhané tváře ostatních lidí. S každým krokem jsem byla nrvóznější a smutnější. Já špatně snáším smutek ostatních, jsem taková citlivka.
Konečně jsem vstoupila do čekárny. Moc lidí tam nebylo. Sedla jsem si na židli, která nepříjemně zavrzala Vlastně byla celá taková... stará. Nejlepší léta už měla dávno za sebou. Byla nepohodlná, takže jsem se pořád vrtěla, a židle dál a dál vrzala. A koukala jsem na bílé zdi.
Konečně se na mě dostala řada, i když tam bylo celkem málo lidí, tak to chvíli trvalo. Čas oběda, začínalo mi trochu kručet v břiše. Sestřička se mě na něco ptala, tak jsem jí mechanicky odpovídala. Pak jsem šla za doktorkou. Ta mě vyšetřela a řekla mi to. Po tváře se mi začaly samovolně kutálet slzy. Nebyla to žádná ošklivá diagnóza, ale mě to trochu vyděsilo.
Došla jsem si na záchod. Chvíli jsem šla chodbou, oči červené a líce od slz. Lidé, doktoři se na mě soucitně koukali. Asi jsou tam na to zvyklí. Došla jsem na záchod, chvíli jsem tam seděla a přemýšlela. Pak jsem se vysmrkala a otřela jsem si slzy do drsného toaleťáku. Škrábal, tak jsem toho radši nechala, a pomalu, polykajíc slzy, jsem se vydala zpět do ordinace. Ještě to neskončilo.
V ordinaci mi brali krev. Znovu mě vyděsilo to nemocniční prostředí a už jsem se neobtěžovala zadržováním slz. Nemohli mi najít žílu, nakonec mi teda brali krev ze zápěstí. Zaodli jehlu, trochu to bolelo, ale nebyl to můj první odběr krve. Jenže tenhle byl jiný. Krvi se nějak nechtělo a vůbec do té jehly nechtěla natéct. Seděla jsem tam asi pět minut s jehlou zapíchnutou v zápěstí a... no normálně jsem bulela. Pak teda řekli, že to snad bude stačit.
Čekala mě ještě injekce, ale tu už jsem ani moc nevnímala. Po ní jsem měla konečně klid, ale ještě nejsem na konci. Za týden (či za dva) mě čeká prohlídka znovu.
Doktorka se setřičkou byly hodné a snažily se najít něco, čím by mě odměnily. Nemohly nic najít, ale pak mi sestřička dala její náhrdelník! Že prý ho dělala nějaká šikovná pacientka. Poděkovala jsem a znovu mi vyhrkly slzy. Tentokrát ale nad tou dobrotou.
Vycházela jsem z nemocnice a stále jsem ještě trochu slzela. Chtěla jsem si slzy otřít, tak jsem sáhla do kapsy pro kapesníky. Měla jsem jen takové barevné, dětské, ale vůbec mi to nevadilo. Musela jsem se trochu usmát, když jsem ej viděla. Konečně to bylo něco trochu veselého.
Během cesty domů autem jsem nad tím vším přemýšlela. Není mi nic hrozného (opravdu ne, asi jsem jen měla přehnané reakce!). Ale něco by mně, a myslím že i dalším lidem, tu návštěvu doktora (nemocnice) přece jen zpříjemnilo. Možná nějaké barevné, nebo alespoň ozdobené zdi? Když koukám na bílé holé stěny (na kterých visí leda výčty nemocí a podobně), zrovna mi to nepomáhá. A ty staré židle? No tak, když člověk čeká v čekárně na vyšetření, nebo na něco, čeho se bojí, tak by si zasloužil aspoň trochu pohodlí. A méně vrzání. Mrzí mě, že tyhle věci se zanedbávají. Ale není to fajn, když má (nemocný) člověk aspoň něco hezkého? Kdybych vstoupila do nemocnice, s například žlutými zdi, na kterých by visely nějaké obrázky... A pak vstoupila do čekárny, kde na mě čekala pohodlnější židle, která by nevrzala? Myslím, že bych pak byla méně nervózní a na zprávu od lékaře bych reagovala aspoň trochu jinak...

P.S. Když jsem tam tich pět inut seděla se zapíchnutou jehlou v zápěstí, zpívala jsem si (samozřejmě v duchu), tuhle písničku... Je nová, takže ne, že bych ty slova nějak uměla. Prostě jsem si pořád zpívala ,,Si napojéééén, přes všechny pochyby život je krásný, si napojéééén, a svět je tvá továrna na sny..."

Tajemství

26. října 2013 v 21:54 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Tajemství.
Zní to tak hezky.
A vlastně to je hezké. Mít tajemství... Je fajn. Snad každý z nás má nějaké tajemství. Nějaké tajemství, které nikomu nikdy neřekl. Něco, co si nechává pro sebe. Někdy nás ta věc trápí, někdy je to jedna z nejhezčích věcí našeho života. Každé tajemství bývá jiné. A to dělá tajemství tajemstvím. Protože kdyby jsme všichni tajili to stejné, tak by to přece nebylo ono, ne?
Tajemství má i nevýhodu - někdy nás vlastně celkem užírá to, že si ho necháváme pro sebe. Například mě to užírá hrozně. Ono je to takhle. Já jsem ukecaná bytůstka, ale svěřuju se jen málokdy (i když vám často, vás se nebojím a nestydím se). Ale přitom se taky potřebuju svěřovat! Je tolik věcí, které mě trápí, že kdybych je měla všechny držet v sobě... No nevím nevím. Ale je jedna věc, za kterou se vlastně tak stydím a je mi tak trapná, že jí nejspíš neprozradím ani vám. Dokazuje jen jak jsem blbá a... divná?
Tak abych to shrnula. Tajemství má výhody a i nevýhody. Ale přece jen je to krásné, mít něco jen svého. Něco, co známe jen my!

Krása 106!

24. října 2013 v 19:24 | Zuzka
106!!! Krásné číslo. A taky velké, že? Nevím, čeho všeho je 106. Nevím, co může značet číslo 106. Co si pod tím představíte?
Ale hlavní je, že tolik se vás včera kouklo na tenhle blog! Kdo tu včera byl, moc díky! A vlastně ne jen včera. Děkuju všem, co o můj blog alespoň zavadili pohledem! A jestli jste pravidelný čtenáři? Tak díky díky díky díky díky moc! Jste zlatí :) Vám se to možná zdá jako kravina, ale pro mě je to moc moc moc důležité :) Psaní pro mě hrozně moc znamená a když vidím, že se někdo na to přece jen alespoň koukne :) Já tady už kecám děsný krávoviny, ale jsem fakt nadšená! :D Když jsem to viděla poprvý, úplně jsem vyjekla :D No prostě

DÍKY


Citát

23. října 2013 v 21:22 | Zuzka |  Střípky myšlenek
"Člověk je nejméně on sám, když hovoří o sobě. Dej mu masku, a poví pravdu." (Oscar Wilde)
Tak tenhle citát jsem si dneska přečetla, kde jinde, než na facebooku. A víte co? Hrozně se mi líbí. Protože je to vážně pravda. Tak třeba já, když bych se měla normálně někomu popsat, tak nevím, ale vám proste řeknu, že jsem tvrdohlavá mrcha. Protože vlastně mám tu masku. Mám blog, za který se schovávám a vy mě nevidíte. Vidíte vlastně jen blog, moje jméno (ale ne celé) a moje písmo. Takže vlastně, i přesto, že mě nevidíte a neznáte mojí podobu, mě znáte celkem hodně. Protože mi jakoby vidíte do hlavy. Vidíte, co si myslím, co jsem já. A nepřetvařuju se tak, jak to někdy dělám. Nojo, nesnáším přetvářku. Ale já prostě radši dělám jakože nic, než abych na sebe zbytečně upozorňovala. Takže v realitě bývám slušný, učenlivý človíček, zatímco tady jsem to JÁ.
Takže děkuju moc, za tuhle masku. Nejspíš vám nikdy neprozradím svojí pravou identitu, i kdy někteří tady mě znají. A možná jsem jí už někde omylem prozradila, co já vím. A vlastně, vás by nespíš moje identita ani nezajímala. Možná bych tím pak ztratila svoje kouzlo, protože byste viděli můj obří nos, nesouměrné rty, oko každé jinak velké a mojí druhou bradu. Viděli byste všechno, za co se stydím. Takhle vidíte jen mé názory a nemůžete soudit podle vzhledu. A to je skvělé! Protože lidé se bohužel moc často zaměřují hlavně na vzhled...

Kdo vlastně jsem?

21. října 2013 v 21:31 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Mám tenhle blog myslím 4 roky (matika není moje silná stránka!), ale i přesto (nebo možná právě proto?) mě nejspíš ještě tolik neznáte. Tak jsem se rozhodla se vám trochu přiblížit.
Jsem celkem obyčejná holka, která trpí všedními starostmi. No, všedními. Trpím starosti všedního světa, které si le většina lidí neuvědomuje.
Jsem holka, pro kterou je psaní část života, i když její výtvory stojí, jak to říct slušně.. za starou belu.
Je mi 14, ale jsem malá holka. Holka, co si ráda zablbne a ráda se vrací do tich nejdětštějších (to je děsný slovo) let. Malá holka s velkými sny. Sny o tom, jak spasí svět. Jak bude zachraňovat a pomáhat. A nic víc nechci.
Jsem pošuk, co rád dělá blbosti. Jak by řekla má kamarádka Lucy - jsem vyšinutý potrhlík. Ale to ti nejlepší jsou.
Někdy mě chtnou nápady a někdy si zase zoufám, že nic nevím. Někdy jsem veselá a někdy smutná. Jsem dvojí tváře, dokážu se chovat tak i tak.
Na jevišti jsem příšerná herečka, ale ve skutečném životě jsem jedna z nejlepších. Dokážu skrýt vztek, smutek, slzy... Ale jen když chci.
Dokážu být ta nejlepší kamarádka, ale taky ta nejhorší. Dokážu být neuvěřitelně milá, ale taky ďábelsky zlá.
Někdy, když se na sebe podívám do zrcadla se mi asi tak 0,000001 s zdá, že jsem malino hezká, ale pak se proberu.
Nerada lžu, ale lžu často. Lžu ohledně školy, lžu ohledně kluků, ohledně mých průšvihů (i když tich teda moc není). Jediné, co mě uspokojuje, je, že to nejsou až tak strašné lži. Spíš jen zadržování pravdy. Mamka říká, že lhát neumím, ale skoro nikdy nepozná, že lžu.
Jsem hrozně ukecaná. Dokážu vás svým kecáním doslova unudit k smrti.
Jsem hodně stydlivá. To, jaká jsem doopravdy, ukazuju jen přátelům. Jen těm, kteří si to nějak zaslouží.
Nejsem ráda středem pozornosti, teda hlavně u lidí, které tolik neznám. Jsem radši typická šedá myška a příliš na sebe neupozorňuju.
Nemám ráda One direction. Nic proti nim, třeba nezpívaj tak špatně a je hezký, že dávaj něco na charitu. Ale chci tím říct, že nemám ráda věci, kterých je všude plno. Který jsou naprosto všude a lidi je zbožňujou tak, až je to nepříjemné. Tak, že je hrozně cpou i ostatním. Ale já se takovou vlnou strhnout nenechám...
Jsem človíček jaksi zvláštní. Věřím v trošku magie, ve špetku nadpřirozena a kapičku reinkarnace.
Jsem cvok, co vám tady říká informace o sobě, i kyž vás tím možná ztratí... Protože nejsem ani trochu dokonalá.

Vykřičme svůj strach!

21. října 2013 v 19:16 | Zuzka |  Střípky myšlenek
4. článek za den. Páni. To by se mělo někam zapsat, taková moje aktivita jistě dlouho nebude. Má prostě písací náladu. Takže jestli budu mít nápady, rozhodně nekočím. Ale i moje nápadovna je omezená.
Jak už jsem řekla, mám strach ze spousty věcí. Ale v minulém článku jsem rozhodně neuvedla vše. A já chci, aby je někdo znal, aby někdo věděl, jaká jsem. Jak moc se bojím. Třeba mě někdo pochopí? Takže tady "vykřičím" aspoň nějaký svůj strach. Můžete to zkusit taky. Můžete si ho jen napsat, klidně sem do komentářů, nebo si to říct nahlas, nebo to vážně zakřičet! Nemějme aspoň jeden strach - z odhalení našeho strachu...
Mám strach z výsměchu!
Mám strach z neúspěchu!
Mám strach, že budu otravná a vlezlá!
Mám strach z odmítnutí!
Mám strach z výšek!
Mám strach z velké pozornosti!
Mám strach ze smrti!
Mám strach, že nikdy nebudu dost dobrá!
Mám strach, že zklamu!
Mám strach, že nedokážu pomoci dost lidem!
Mám strach, že něco zkazím!
Mám strach, že mě jednou nebude mít vůbec nikdo rád!
Mám strach z veřejného vystupování!
Mám strach z trapasů!
Mám strach, že se tihle obav nikdy nezbavím...

Zlozvyk (já detektivem)

21. října 2013 v 18:48 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Nemám nějak co dělat, tak vás budu chvíli zásobovat články.
Máte nějaký zlozvyk? Já bych těch svých našla jistě víc, ale jeden je největší - kousání nehtů. Nepamatuju si, kdy jsem si je začala kousat, za to si pamatuju, kdy jsem s tím málem přestala.
Bylo krásné slunečné léto. Ano, tyto letní prázdniny. Červenec se pomalu blížil ke konci a já jsem si všimla, že moje nehty by potřebovaly ostříhat. To u mě není zvykem, většinou jsem si to okousala. A najednou je mám všechny dlouhý? A takhle celé prázdniny. A pak najednou, bum, škola. A já je mám zase krátký, i když už si je nekoušu tolik. A tak jsem nad tím přemýšlela. Dospěla jsem k názoru, o kterém nemůžu tvrdit, že je pravdivý, ale zase nemůžu tvrdit, že je úplně lživý.
Nehty jsem si kousala hlavně ve škole, takže problém bude tady. A víte co mi došlo? Že si je nejspíš hryžu ze strachu. Vždycky, když jsem měla strach, potřebovala jsem něco dělat, ale většinou stačilo poklepávání nohou nebo namotávání vlasů na prst. Jenže na gymplu se strachu navalilo víc a tohle už nestačilo. A tak, když jsem se bála posměšků, uklidňovala jsem se kousáním nehtů. No a někdy taky samozřejmě před písemkama, protože mám děsný strach z neúspěchu. A pak najednou všchno zachránily ty zlaté prázdniny! Zachránily mi nejen nehty. O prázdninách jsem krapet (ale opravdu jen krapítek) dospěla. Zjistila jsem, že dospěli i všichni okolo mě a proto posměšky mizí. Zjistila jsem, že každý někdy neuspěje a že nejsem tolik hloupá, abych se musela tolik bát. Pořád se bojím posměchu. Pořád se bojím před písemkou. Ale už tím netrpí moje nehty. Už se prostě nadechnu a vzpomenu si na prázdniny. Na ty krásné prázdniny plné poznání!

Podpásovka

21. října 2013 v 16:30 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Tak jo, tohle se mi vážně nelíbilo. Nebyla to rána, která by bolela moje tělo, ale rána, která bolí mojí duši.
Táta si přišel z práce, zeptal se mě, co bylo ve škole. Místo obvyklého ,,nic" jsem se celkem rozpovídala, protože mě to tu samotnou doma už nebavilo a měla jsem chuť si povídat. To ale asi milý tatínek asi nečekal a tentokrát to byl on, dko jen mručel odpovědi. Takže jsem mu řekla, že jsme psali z fyziky a místo obyčejných skupin ,,Á" a ,,Bé" jsme měli skupinu ,,hrošík" (který vypadal jako kráva) a ,,sup" (který vypadal jako sova). Táta se nepousmál nad tím, že nám náš učitel aspoň trochu zpříjemňuje písemku veselými obrázky, ale jen zabručel ,,mmm" a vyndal si z lednice rizoto. Pak mu povídám, jak jsem dostala jedničku z literatury, že jsem to měla bez chyby a co tam bylo za záludné otázky. On zase jen ,,hm" a vyndává si rizoto z mikrovlnky. Tak jsem povídala o hodině dějepisu, kdy si učitel přinesl kladívko a ťukal s ním do katedry vždy, když se ozval hluk. Nakonec vytáhl i srp, takže nám všem trochu zatrnulo, ale pak nám vlastně došlo, že se učíme o SSSR a tyhle dvě věci byly na jejich vlajce. Tátu to nezaujalo, jedl si rizoto a tentokrát ani nci nezamručel. Tak to zkouším jinak, ne tolik školně. Povídám, jak jsem se o velký přestávce sešla s kamarádkou z nižšího ročníku, se kterou jsem se seznámila celkem nedávno. A pak taky, jak jsem stihla autobus ve dvě místo ve třičvrtě na tři, protože nás učitelka pustila z tělocviku dřív. Jen pokýval hlavou. No nakonec jsem si ještě zkusla postěžovat a to jsem teda neměla dělat. No, vlastně spíš on to neměl dělat. Stěžuju si, že teďka, v devátý třídě, po nás učitelka chce, abysme recitovali básničky, i když to po nás nikdy před tím nechtěla. Recitace mi teda zas takový problémy nedělá, ale ona nám řekla, ať prostě zarecitujeme básničku, která se nám líbí. Copak čtu nějaký básničky? A jak si mám vybrat správně? Aby učitelce nepřipadala dlouhá, kráttká, moc nudná nebo naopak moc veselá. Jsem človíček, co má docela strach z neůspěchu, takže si samozřejmě chci vybrat co nejlépe. A když teda řeknu, že vážně netuším, jakou básničku si mám vybrat, tak mi tatínek konečně (bohužel) odpoví. ,,Nojo, ty nemáš žádný tvůrčí myšlení". A já myslela, že v tu chvíli ho uškrtím. Neexistuje pro mě snad větší urážka. Protože já třeba miluju psaní a tak, a on mi řekne tohle? A korunoval to tím, že když jsem začala psát tenhle článek, řekl mi ,,Ty si zase hraješ nějaký hry na počítači". Je vidět, jak si mě všímá, protože nejspíš ani netuší, že mám blog (už asi 4 roky? ani nevím), achjo. Ten má dneska zase skvělou náladu a mě díky němu taky klesla nálada o několik stupínků.

Proč mi srdce bije

21. října 2013 v 16:00 | Zuzka |  Střípky myšlenek
No dobře, tohle je takový asi trochu divný název. Biology a přírodvědce napadne, že tady budu vysvětlotav, čím to je, že srdce bije... Ale já nejsem zrovna chytrolín. Ukážu vám krásné okamžiky, které mám vlastně skoro každý den a díky kterým je život fajn, díky kterým se moje srdíčko cítí zas o trochu líp a bije veseleji!
Smích. V nejtěžších chvílích nám pomůže, skryje slzy a smutky. Udělá z nás lepší bytosti. Mám hrozně ráda bráškův smích, zní jako tisíc malých zvonečků. A jsem hrozně ráda, když ho rozesměju. Jsem vlastně ráda, když vykouzlím úsměv na tváři komukoliv. Klidně někomu cizímu. Ono to stojí za to, protože ty úsměvy, ten smích... Rozjasní nám dny.
Přátelé. Tak tohle se dalo čekat, ne? Jsem upovídaný človíček, který ptřebuje společnost. Stejně tak ale potřebuju samotu, takže i mé přátele někdy nechci vidět. Ale jsou to oni, kdo mi vykouzlí úsměv na tváři, i když na tom nejsem dobře.
Rodina. No samozřejmě, někdy jsem na ně naštvaná. Ale vlastně si nedokážu představit život bez nich. Miluju vodní bitvy ve vaně nebo v bázenku na zahradě s bráškou. Miluju, když se ,,mečujeme" (bojujeme s mečema). Je mi 14, ale s ním si dokážu zablbnout zase jako malá. Co si budeme povídat, jsem přece sama ještě dítě a do dospělosti vážně nechci!
Pohledy. Že je to zvláštní? Nemyslím pohledy z papíru. Myslím pohledy z očí do očí. Jsem hrozně ráda, když se střetnu očima s klukem, který se mi líbí. Jsem sice stydlivka, takže ihned uhnu očima, ale srdce mi pak bije nejen rychleji, ale i veseleji.
Sny. Nejen ty v noci. Sny v noci mě dokážou rozesmát, protože jsou to mnohdy hrozný kraviny. Ale takový to snění, co bude... Takovej ten můj vysněnej svět, kterej k přežití snad potřebuju. Realita je krutá, chce to se někdy jen tak v klidu zasnít...
Skauting. Nojo, skautík, řeknete si. Ale já se tam dokážu tak skvěle odreagovat, hodit za hlavu všechny problémy... A že je tich problému vcelku dost. A jo, našla jsem tam spoustu skvělých lidí.
Dobrý pocit. A víte z čeho mám ten dobrý pocit? Když pomůžu ostatním. Nebo prostě když udělám něco dobrého. Mám dobrý pocit, když po naší vesničce roznáším noviny (Neon) a vydělanou stovku pak posílám na Dobrého anděla. Mám dobrý pocit, když se zvednu a jdu do přírody vysbírat odpadky (třeba to čtete někdo, kdo jste tam taky byl, takže díky moc!!!!). Mám dobrý pocit, když zabrousím do kráku s výrobky postižených a něco si tam koupím. Sice většinou maličkosti, ale i tak mě to příjemně naladí. A jo, mám dobrý pocit, když se pořádá akce, my vezmeme kasičky a jdeme vybírat na postižené nebo na školu v Africe! Škoda jen, že spoustě lidí je takový obrý pocit asi ukradený...
Tak, moji milý čtenáři. Je toho spousty a spousty a byla bych tu asi do zítřka. Možná jsem na něco zapomněla, ale tohle by měly být ty nejdůležitější věc mého života. Věci, které za peníze nekoupím, ale já bych je ani za žádné peníze nedala! Protože tohle je pro mě mnohem důležitější, než všechny peníze světa... Tak děkuju za pozornost, zase jste trochu nahlédli do mé duše :)