Listopad 2013

Josh Hutcherson - gify

30. listopadu 2013 v 21:22 | Zuzka
Noooo... Přečetla jsme is teďka Hunger Games, filmy jsem ještě neviděla, ale vím, že tenhle boží človíček tam hraje Peetu :D No není k sežrání? Koukněte se sami! :D



















Pro dnešek vše :) Ale zítra vám sem hodím nějaký fotky s Hunger Games :)

Konce

30. listopadu 2013 v 20:58 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Nemám ráda konce.
Dalo by se říct, že je nesnáším.
Ono se říká, že když něco skončí, něco nového začne. Ale stejně. Někdy to, co začne po nějakém konci už není tak dobré. Někdy nám to minulé chybí.
Tak třeba, nesnáším, když dočtu nějakou knihu. Příběh skončil, ať se mi ta kniha líbila sebevíc. I když jí budu číst třeba ještě 1000x, už to nebude ono. Protože příště už budu vědět, jak to dopadne. Prostě poprvé je to jen jednou. Už nikdy nebudu tak dychtivě otáčet stránky té knížky, protože budu vědět, co následuje. Už nikdy se do ní tolik nezačtu. Knížka skončila.
Nebo seriál. Nedočkavě čeká na každý nový díl a pak najednou BUM a je poslední díl. To, co jsem sledovala třeba půl roku, už najednou nesleduju. A stejně jako u knížky, i když to budu sledovat podruhé, už to nebude ono. Už nebudu tak nedočkavé při čekání na další díl. Napínavost pro mě skončila.
A teď. Mám svoje oblíbený pyžamový kalhoty. Jsou to teda spíš tříčvrťáky. Jo, mám jen ten spodek. Tílko, které k nim bylo, mi nějak nepasovalo. Nechápu to, ty kalhoty mi jsou ještě velký a tílko mi bylo malý. Takže k nim nosím jen takový vytahaný fialový tričko, na které si mamka kdysi dávno zkoušela savování. Mám ty tříčvrťáky... Já nevím 2, 3 roky? Jo, už je to dlouho. A teď, teď se mi v nich začínají dělat díry. Chci si ho zašít, ale mamka říká, že mi radši zítra koupí nový pyžamo (jo, jedeme zejtra nakupovat do Budějek hadry, takhle si první adventní neděli nepředstavuju, měla by to být chvíle klidu a pohody, ne chvíle honby za nejlevnější bundou). Ale já nový nechci! Mám ráda tohle. Dobře se v něm spí. Nemám ráda ani když si roztrhnu ponožku. Nemám prostě ráda, když se zbavuju oblečení, vlastně celkově věcí. Zvlášť tyhle pyžamový kalhoty, ve kterých trávím nejmíň třetinu dne. Ale už to tak bude, je tady jejich konec.
A to nemluvím o koncích... O koncích přátelství. Jo, jeden jsem si teďka zalhala. Kamarádství to nebylo nijak zvlášť dlouhý, ale tý holce jsem toho o sobě řekla hodně a věřila jsem jí. Není moc lidí, který se otevřu a něco jim řeknu. A ona mi pak lhala, byla na mě hnusná... Nesnáším konce přátelství.
A konce lásky? Já ještě vlastně nezažila ani lásku, takže její konec taky neznám. Jen vím, že od začátku lásky se budu bát toho konce. Nebudu chtít, aby to skončilo, i když třeba budu vědět, že je to tak dobře.
Ale nejhroší konec je konec života. Nebojím se konce svého života. Bojím se konců ostatních. Lidí, které mám ráda. Nedokážu si představit, že by tu nebyli. Bojím se smrti, ano, bojím! Když jsem zjistila, že má kamarád leukémii, dva týdny jsem každý večer brečela do polštáře (a někdy ne jen do polštáře. V autě, někdy i ve škole na záchodcích...). Skoro dva týdny jsem nejedla. Teda, něco málo jsem jedla. Jen to asi nebylo úplně tolik, kolik bych měla. Já prostě neměla chuť. Naštěstí tu ale byl skaut. Šli jsme na noční hru. A já se konečně začala smát. Koupila jsem si tam kousek pizzy a chuť k jídlu byla zpátky. Já jsem byla zpátky. Jen ještě vylepšená, protože to od té doby přispívám na DObrého anděla, to od té doby se snažím pomáhat všem, kteří to potřebují. To se mnou udělal strach, strach ze smrti. Ale tenhle příběh má happyend, protože kamarád se uzdravil a já ho brzo uvidím... :')
Takže, konce jsou hrozný. Ale někdy mají přece jen ten happyend. Někdy přisenou něco dobrého. A kdoví, někdy nám přinesou ty nejlepší začátky něčeho úžasného...

Já a já

27. listopadu 2013 v 16:06 | Zuzka
Možná jste si všimli, že tu mám 2 články se skoro stejným tématem. Napsala jsem první článek. Dala jsem, že ho chci zveřejnit, ale on se nějak neukazoval! Tak jsem napsala druhý článek. Ten jsem si pro jistotu zkopírovala a taky jsem ho dala zveřejnit. A zase nic. Tak jsem ho tam vložila a zase jsem ho chtěla zveřejnit, řekla jsem si ale, že chvíli počkám. Mezitím jsem si tu něco dělala a zkopírovala jsem něco jiného. Pak jsem si stránku blogu aktualizovala, že už to třeba bude. A tím jsem i druhý článek ztratila. Jenže dneska jsem přišla a mám je tady. Včetně článku, který jsem jen zkoušela a nic zajímavého v něm není.
Nakonec jsem se rozhodla, že vám tu nechám články oba dva. Můžete je porovnat.
Doufám, že vám to nevadí! :)

Já jsem JÁ

26. listopadu 2013 v 20:25 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Dobře, někdy jsem vám tu asi ukázala svojí tvář. Ale poslední dobou se tomu snažím vyhýbat. Proč? To je jednoduché. Nejsem hezká a nechci, abyste se nechali ovlivnit mým vzhledem. Tohle není o tom, jak vypadá, ale o tom, jak píšu. O mých myšlenkách.
Jenže... Nakonec jsem si řekla, že takhle tu aspoň vydrží ti nejlepší čtenáři. Čtenáři, kteří nebudou povrchně hledět jen na vzhled. A takové čtenáře já chci. Tak jsem si řekla, že vám nějakou fotku ukážu, ale pořád jsem nemohla najít tu správnou. Až do včeřejška. Jsem trošku nemocná, tak jsem si oblékla mamčin rolák. Nemám moc dlouhé vlasy, takže mi často padají do očí. Proto jsem si je dala do drdolu. Moc často jsem to nedělala, ale podle některých mi snad i sluší, tak ho teďka nosím doma skoro pořád. Vlastně, dneska jsem ho měla i ve škole. Nesetkala jsem se s nějakými pozitivními ohlasy, ale ani s timi negativními.
Zpět k fotce. No já jsem se totiž takhle vyfotila. Na webku. Jen tak, z nudy. Pak jsem si ty fotky prohlížela a vlastně se mi celkem líbí. Nejsem na nich hezká, to by se asi musel stát zázrak. Ale jsem na nich já. Prostě tam jsem. Nepřijde mi, že je tam ta cizí holka, co se usmívala až nepřirozeně, někdy šklebila... Který se třpytila pusa od lesku na rty, v uších jí viseli červené náušnice... Ne, tohle jsem já. Nejsem parádnice. Nejsem krásná. Jsem prostě taková jaká jsem, taková jaká jsem nejšťastnější. Doma, v teple, na sobě bulíky a rolák. Vlasy mi nepadají do ksichtu.
Objevila jsem v tom samu sebe, a podstatu toho, co jsem. A že nemá cenu se na fotkách nějak přetvařovat. Stejnak by měla být ta nejhezčí krása uvnitř.
Jo, já jsem konečně JÁ!





P.S. Zima už je tu! Nudle z nosu, chraplavý hlas, ale je to nejkrásnější doba roku !

26. listopadu 2013 v 19:07 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Asi jsem sem někdy dala svou tvář, ale v poslední době se snažím jí aspoň trochu zakrývat. Ale víte co? Včera jsem se vyfotila. Prostě jen tak, z nudy. Učesala jsem si drdol, který jsem objevila vcelku nedávno (dobře, víkendu!), protože mi pak nepadají vlasy do očí. Byla mi zima, jsem trošku nemocná, tak jsem si vzala mamky rolák. A vyfotila jsem se. Při pohledu na ty fotky vidím... Ne, nevidím krásnou dívku. Ale vidím sebe. Konečně mi na nějaké fotce, kterou jsem fotila takhle účelně, nepřipadá, že se nějak přetvařuju, nebo si na něco hraju. Někde je to křečovitý úsměv, jindy jsem zase namalovaná. Ale já se normálně nemaluju. A rozhodla jsem se, že se vám ukážu tak, jak jsem ráda, že mě můžete vidět. Jako mě. Tak, jak jsem ráda, že jsem. Nejsem krásná a ani mi to na tich fotkách tak nepřipadá. Ale prostě z té fotky... Vyřazuju já. A ne nějaká osoba, kterou skoro ani neznám. Takže, tady se vám ukazuju. Klidně se mi vysmějte a přestaňte číst tenhle blog. Aspoň uvidím, že tady zůstanou jen ti nejlepší čtenáři!





Příběh studeného dne

25. listopadu 2013 v 18:57 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Vstávám. Odkryju ze sebe peřinu a zalije mě chvilková vlna chladu. Hned si ale začnu zvykat, že už mě nekryje teplá péřová peřina.
Zapínám počítač, samozřejmě hned facebook. Čtu si statusy ve stylu ,,Juchů, už sněží" a podívám se z okna. Tu a tam zahlédnu něco bílého, ale nezdá se mi to ani pořádně jako sníh. Představovala jsem si krajinu přikrytou bílou duchnou.
Ráno probíhá jako obvykle. Trochu nestíhám, rychle na sebe hodím mikinu a podzimní bundu. Boty se mi pomalu rozpadají, tak se kouknu do botníku a vezmu si jiné, nějaké tenisky. Otevřu dveře a do obličeje mi zafučí vítr. Oči se mi zúží do malých štěrbinek, ruce zahučí do kapes. V tu chvíli začnu litovat, že jsem si nevzala rukavice, ale už není čas se vracet.
Při chůzi je to dobré. Je mi trochu zima na nohy, obličej už mi jistě ze zimy zčervenal. Pokračuju ve svižné chůzi, abych se zahřála.
Zastavuju se u zastávky. Přemýšlím, kolik je asi hodin a jak dlouho budu muset na autobus čekat. Řekla bych tak pět minut, jako vždy. To si ale jen myslím. Ubíhá minuta za minutou, obličej mám stále víc červenější. Tělem mi prostupuje chlad, slyším silný hvizd větru. Pár vloček mi dopadá na tvář a do vlasů. Říkám si, že zima je jen o pocitu. Že když slyším ten vítr a vidím ty vločky, tak si nějak vsugeruju, že je mi zima. Myslím na to, jak mi do těla vstupuje teplo. Jak mi vstupuje do nohou, do rukou... A na chvíli to pomáhá, ale pak mi dopadne vločka na nos a zase cítím jen chlad. Čas pořád běží a autobus nikde. Tři děti už to vzdaly a šly domů. Půl hodina zpoždění, ale autobus konečně přijíždí! Hrnu se ke dveřím. Konečně si sedám, je tu docela teplo, ale já se ne a ne zahřát.
Zase vystupuju, pádím do školy a přicházím se čvrt hodinovým zpožděním. A pořád jsem nějaká zmrzlá.
Sedím ve škole, kde zrovna teplo není. Školníkovi se asi zase zdá, že na topení to ještě není. Nějak přežívám ty hodiny, a pak vyrážím mrznout ven, kde čekám další hodinu, než konečně koupím nabíječku, sluchátka a jedu domů.
Po chvíli už z krbu vychází příjemné teplo, já sedím v tlustých teplákách, bulíkách a svetru s rolákem. Vezmu si matraci, peřinu, polštář a všchno si to hodím do obýváku ke krbu. Pak se na několik hodin ponořím do čtení knížky (Hunger Games).
A teďka sedím u sebe na posteli, pořád ještě zabalená - ,,jako sněhulát", když cituju brášku. Na nohách mě příjemně hřeje notebook a vlastně už je mi celkově docela teplo. Konečně! Ale i když v zimě stále mrznu, mám červený obličej a rýmu, tak jí miluju. Není nic krásnějšího, než bílý sníh, vánoční pohoda a tak dále... :)

Vánoční

21. listopadu 2013 v 19:21 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Dneska to byl teda den! Ale nemůžu říct, že by byl špatný :)
Start zrovna nic moc. Když zvonilo na konec první přestávky, všimla jsem si, že mám tričko naruby. Bože! Já ráno tak chvátám, že na sebe prostě něco jen tak hodím a moc to nekontroluju. Jednou jsem šla do školy s riflema obráceně, prostě jsem měla poklopec na zadku. Jak se mi to mohlo povést? Já si nerozepínám ani poklopec, ani knoflíček, je to pak rychlejší oblékání (ano, pohodlnost a rychlost nadevše :D). Jsem prostě pako, no.
Ale tohle není to, o čem se tu chci bavit.
Celý den byl nudný. Matika, matika, o které jsem stejně moc neposlouchala, ale řešila jsem si matematickou olympiádu. Mě tyhle logický věci celkem baví. Stejně jsem přišla jen na jednu věc, asi na to prostě nemám. Pak byla čeština, nějaký přechodníky, brrrr, stejně to už nikdo nepooužívá. Dokážete si představit, že bych vám psala třeba ,,Hledě z okna pil čaj." nebo ,,Poobědvav, přečetl jsem si noviny." Ne. :D (ano, musela jsme si najít příklady na internetu, protože to stále ještě neumím :D). Pak byla ájina, no to jsem pařila Poua na mobilu. Jiný hry ten můj staroušek nezvládne :D.
Ale pak, pak přišla hudebka. Normálně jí nemám moc v lásce, máme takovýho starýcho zuřivýho učitele, kterej nám vypráví věci pořád a pořád dokola. Měli jsme dvě hodiny. První hodinu nám obvykle něco vypráví, druhou něco zpíváme. Tentokrát nám ale první hodinu pouštěl skladby Beethovena. Vlastně se mi celkem líbily. Nejlepší však byla ta druhá hodina! Bylo v ní to, co já úplně miluju. Vánoce. Jo, zpívali jsme koledy. A víte co? Nejde mi o dárky, o cukroví (i když taky trochu :D). Jde mi o tu překrásní vánoční atmosféru. O hromadný zpěv koled, o ty světýlka na lampách. O malou chaloupku prodávají horké nápoje, která stojí na náměstí. A vedle ní se tyčí, snad každým rokem větší, stromek. Jeho rozsvícení je velkolepá akce, kterou si užíváme s babičkou a s dědou. A hrozně, hrozně moc ráda se procházím jen tak ulicemi, prohlížím si vánočně vyzdobené výlohy, popíjím u toho dětský punč. Nevadí mi sníh na vlas, já ho přímo miluju. Dělám andělíčky, stavím sněhuláky, prostě užívám si zimy plnými doušky! Ale leden a únor, ty už nejsou takové. V lednu a v únoru už není to Vánoční kouzlo. A to Vánoční kouzlo, ten prosinec, a vlastně i konec listopadu, to já miluju z celého roku nejvíc!

Šťastná šťastná šťastná!

19. listopadu 2013 v 19:27 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Taková ta chvíle, kdy vám tělo zaplaví krásný pocit. Kdy vámi úplně projede elektřina. Kdy začnete brečet. Štěstím.
Je to ta chvíle, když se dozvíte, že je konečně zdravý a chodí do školy. Dostanete to jen jako zprávu od kamarádky, která ho ve škole zahlédla. Ale ta jedna SMSka ve vás vyvolá tohle. Tu euforii štěstí. Slzy se samovolně kutálejí po tvářích, chce se zpívat, tančit, oslavovat! Sháníte si na něj, na toho veselého a konečně zdravého človíčka, číslo. Seženete ho až po pár dnech, která prožíváte v nedočkavosti. Pořád o tom mluvíte doma, stále se usmíváte a večer zas a zas pláčete štěstím. A pak to číslo. Zjistíte, že je jiné, než na které jste psali. To trošku naštve, ale hned se píše SMSka na to správné číslo. A když po pár minutách přijde odpověď... Všechny ty pocity jsou tady zas! Rychle odepisujete a píšete si až do večera. A po celou dobu na tváři úsměv a chvílemi šťastné slzy. Pak si píšete zas. A zas a zas. Když zapípá mobil, čekáte zprávu právě od něj.
Ne, není to láska. Je to přátelství. Jen trvalo, než jsem si to uvědomila.

DÍKY ZA JEHO ZDRAVÍ!

JSEM ŠŤASTNÁ!


Zlí

14. listopadu 2013 v 19:18 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Proč jsou někteří lidé tak zlí?
Jasně, třeba v pohádkách jsou takoví ti zlouni. Ale čekají na nás i ve skutčném životě, v realitě. Někdo je zlý míň, někdo víc. Ale snad každý je někdy zlý. Zajímalo vás někdy, proč jsou vlastně lidé zlí? Se zlostí v těle s člověk přeci nenarodí. Musí se někde objevit, z něčeho pramenit. Podle mě jsou lidi zlí, když nejsou šťastní. Viděli jste někdy šťastného člověka, který byl zlý? Já asi ne. Prostě lidi jsou zlí, protože závidí. Závidí štěstí jiným lidem. Chtějí taky štěstí! Někteří v sobě svojí zlost dokáží krásně skrýt. Někteří zase vůbec. Já patřím k lidem, co tak napůl. Dokážou svou zlost skrýt, ale už jí někdy skrývám tak často, že pak stačí jen malé pošťouchnutí a vybuchnu. A jsem zlá, chrlám zlá slova a pak je mi to líto. Proto když jsem smutná, nejsem šťastná, tak se radši zavřu doma. Nechci ubližovat ostatním, ale prostě to nejde.
Prozradím vám jedno velké tajemství. Každý večer, než jdu spát, se modlím. Teda pokud někde nespím, před lidmi to nedělám. Ale pomáhá mi to. Vylíčím tam svá přání. A největší z nich je, aby všichni byli šťastní. I ti zlí lidé si to štěstí zaslouží. Protože pak třeba zlí nebudou. Nemají pak důvod, být zlí, když mají to svoje štěstíčko. Víte, já vlastně ani nevím, jestli tam někde nahoře, ukrytý v mracích, někdo je. Možná ano, možná ne. Ale mě uklidňuje, když se takhle přimluvím i za ostatní. A vždycky, když vdím, ž je třeba 22:22, 21:21 nebo 00:00 tak si taky něco přeju...
Takže jsem prostě takovej človíček, který má pořád naději :) Tak ji mějte taky, a nebuďte zlí jako já! :)

Pardon

12. listopadu 2013 v 7:00 | Zuzka
Je to vlastně zajímavé, kolika způsoby se dá omluvit. Omlouvám se, pardon, sorry... Když jsem byla malá, tak jsme říkala ,,omluvuju se". Někdy se dá omluvit i beze slov (raffaello je přec více než tisíc slov. A někdy stačí jen omluvný pohled).
A za co se omlouvám já? Že sem teďka moc nepíšu. Čas by byl, to ne že ne. Ale já volný čas trávím tlefonováním s kamarádkama nebo koukáním na Řekni kd tě zabil či Once Upon a Time. Tak to by se dalo na chvíli stopnout a psát, že jo. Jenže... Já mám posldní dobou hrozně mizernou náladu. Důvodů je víc a nechám si je radši pro sebe, některé jsou trochu zvláštní. Jen vás poprosím o jediné - držte mi ve středu kolem jedné, druhé hodiny palce. Protože do nemocnice se mi moc nechce :) Ale zase, kdybych tam byla, tak bych psala spoooousto článků, protože jinak bych tam umřela nudou. Nojo, na všem si člověk musí najít aspoň kapičku toho dobrého. Jinak bychom v tomhle světě nepřežili...
Takž ještě jednou, omlouvám se, pardon... A užijte si den :) Já dneska mířím na Den otevřených dveří gymnázia v Třeboni, to víte, devítka :) Pápá :)