Prosinec 2013

"Vánoce"

25. prosince 2013 v 22:08 | Zuzka
Je 25.12. a já vstávám. R8no je jako každé jiné, snídám, potom se přesunu na notebook. Trošku koukám na pohádky v televizi. A pak to mamka vysloví. Že už musíe jet. Zaúpím. Udělala bych cokoliv, abych nemusela. Ale musím. Nastupuju do auta, na tváři ztrápený výraz. Za deset minut už stojím před domem. Před domem mojí babičky.
Od branky ke dveřím je to náročná cesta, díky jejich psovi. Je krásný, ale kříženec rojtvalera a vlčáka? Brrr. Ae je hodný. Jne by potřeboval víc pozornosti, takže si s námi chce hrát.
Vejdeme dovnitř a usedáme na gauč. Chvíli tam sedíme, pak přijde babička, že se omlouvá, ale že dneska nebude polívka. Že jí nějak zkysla. Odchází a my se všichni potichu radujeme.
Za chvíli nám bráška už nosí talíře a příbory. A babička nee misku s opečenýma bramborama, mísu s bramborovým salátem a několik řízků. Ochutnávám opečený brambor, když tam babička už zase není. Studenej. Chvíli ho žvejkám a nějak to nejde. Nakonec přece jen polknu. Upozorňuju zbytek mé rodiny, ať si brambory nedávají, ale mamce to nedá a stejně je ochutná. Dopadne stejně jako já. No a táta si je i přesto všechno anndá na talíř. Já si dávám salát. K němu kuřecí řízek. Na tom se přece nedá nic zkazit, říkám si v duchu, ale za chvíli se dozvídám, že dá.
Ochutnávám první sousto. Celkem ujde, alespoň na babičku. Teď salát, ten je trochu horší. Bez chuti a až oc majonézy. Ale dá se to jíst, tak dobrý. Jenže pak jím řízek a další asi tři sousta se mi zdají divná. Proto když si ukrojím další sousto, nejprve si ho porhlídnu. Dole je maso nějaké divné, tak spodek odkrajuju. Pak jdu do dalšího sousta, které si zase prohlížím. Zjišťuju, že maso je zpoloviny syrové. Říkám to mamce. Ta mi to, hned po prvním pohledu, potvrzuje. Dokonce to jde říct babičce, i když na její jídlo si radši nikdy nestěžujeme. Babička se mi omlouvá a já aspoň můžu odnýst plný talíř do kuchyně.
Postupně všichni dojídají, probíhá krátký přípitek a jde se na dárky. První, jako nejmladší, rozbaluje Honzík. Má tam ponožky se Spidermanem, dva sprcháče se Spidermanem, vodní pistolku se SPidermanem a obrovský lego. Tak si říkám, že letos ty dárky snad nebudou tak špatný. To už jsem na řadě já. Z první taštičky vytahuju odpornou růžovou šálu, je to skoro jen kus látky. Růžové látky. Copak nikdo neví, že já růžovou nemám ráda? Pak vytahuju deku. Je zabalená a pravdu o ní se dozvídám až doma. Látka je jen z jedné strany a je dost nepříjemná. Z druhé strany je něco, co ani neumím nazvat. Znáte takové ty roušky, co maj třeba doktoři? Tak přesně tten materiál je na druhé straně té deky. Brrr, pod tím spát nebudu ani za nic. No jdeme dál. Vybaluju hodinky, bílé, s odporným gumovým áskem, ze kterého se kousky odlupují. Poslední dárek je malá růžová taštička. Zase ta růžová. I ta deka byla růžová. Otvírám jí, rychle přejedu obsah očima a zase jí zavírám. Přesný obsah se zase dozvídám až doma. Je tam malá vzorková lahvička mýdla, šampónu, soli do koupele a tělového mléka. Taky je tam miniaturní tvrdé mýdlíčko. A pak je tam lesk na rty, takový ty štětečky na oční stíny (vidíte, ani nevím, jak se tomu pořádně říká) a tužka na oči. To myslí vážně? Jsou to dárky z Bravíček. A dát to holce, která se nemaluje... Hmm, umírám nadšením. Pak jsou tam náušnice. Zabolí mě, jak málo mě babička zná. Že jsou taky z Brava, to bych ještě unesla. Ale že neví, že já náušnice nosit nemůžu, protože mi potom ucho nateče do obřích rozměrů....
To je všechno. Víc dárků tam nemám. Co dostali rodiče, to se ani zmińovat nebudu.
Chvíli jsme tam stavěli bráchovo lego, a já se pak naštěstí domluvila s kámoškou Káťou, že se sejdeme venku. Takže jsem byla z vězení propuštěna dřív. Při cestě ven mě málem zabil pes, ale i tak jsem byla konečně spokojená. Je to za mnou.
Ostatní tam, chudáci, tvrdli ještě dvě hodiny. Pak mi volali a jeli jsme domů. Tady jsme se tomu společně zasmáli (kromě Honzíka, tomu nechceme kazit jeho prozatímní dětské iluze o babičce + si myslí, že všechno přinesl Ježíšek). Jenže věřte, k smíchu to opravdu není. Nenávidím svojí vlastní babičku. A nepřijde mi to špatné. Ona si mojí lásku nezaslouží.
Vlastně ještě něco. Víte, kdy má svátek Zuzana? Asi nevíte. 11. srpna. A babička mi k němu popřála teď.
Naštěstí už jsem doma, ve svojí čisté posteli (vrátili jsme se s černýma ponožkama od chlupů). Ale za rok zas. A za další zase. A já už nevím, jak to všechno přežiju... Nenávidím to...

24. prosince 2013 v 9:29 | Zuzka
Láska, to je prý když vstanete dřív, jen abyste viděli milovanou osobu jak spí...
Ležím v posteli a pomalu se probouzím. Nohama nahmatám mobil, asi jsem ho nechala v posteli. Sahám pro něj. 7:20. Chvíli se ještě převaluju, ale pak si vzpomenu, a vyskakuju z postele. Potichu se přesunuju k němu. Ještě spí, uf. Ale už se taky trochu převaluje, ještě trochu vzdychá. Opatrně si lehám vedle něj. Po chvíli se budí a chvíli si povídáme. Dám mu pusu. Pomalu vylézáme z postele a on se rozběhne. Do obýváku. V očích má jiskřičky, když objevuje stromeček. ,,Zuzííí, Zuzííí, ten je krásnej!" huláká a budí zbytek rodiny.
Vánoce už jsou tady.
Veselé Vánoce všem!

Už zítra

23. prosince 2013 v 11:50 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Všichni víme, co bude zítra. Jo, Štědrý den. Den dárečků. Pro někoho den splněných snů. Pro mě však zase jen den zklamání...
Nejsem malá a vím, že Ježíšek neexistuje. Ale hrozně si přeju, aby existoval. Celé Vánoce jsou totiž dost nefér.
Nejsem to nejhodnější dítě na světě. Ani nejchytřejší. Ale řekla bych, že jsem takový hezký průměr. Tu a tam na rodiče vyjedu, někdy neplním svoje povinnosti.... Ale jinak to celkem jde. A ve škole se učím dobře, řekla bych. Ne, dobře ne, nejmíň chvalitebně, ba i výborně. Zatím mi vychází na vysvědčení jedna dvojka (hádejte z čeho! Jo, z češtiny!) a řekla bych, že na deváťáka to celkem jde. Takže tak. Ale co má pod stromečkem? Od Ježíška bych očekávala, nechci se přeceňovat, ale aspoň několik knížek, jednou za dva, tři roky nový telefon, a pár tich věciček, co si zrovna oblíbím... Nic zvláštního. Ale co tam mám? Šminky, hadry (myslím tím saozřejmě oblečení. Ale jelikož já jsem človíček, který se svým vzhledem už nevyvede nic moc lepšího - k dokonalosti mi chybí až moc, takže pro mě jsou to opravdu jen hadry), různý věci pro lepší pleť, blá blá blá... Jsem holka, ale tyhle věci mě nezajímají. A nechápu, že to moji rodiče ještě neví. Omílám jim to o hlavu pořád! Asi neposlouchají.
Víte, já si nechci stěžovat. Chci jen říct, že mě Vánoce přání neplní. Pro mě se zázraky nedějí. Vím, že někteří lidé na tom jsou s Vánoci mnohem hůř. Ale já jen chci říct, proč Vánoce nemám nijak zvlášť ráda.
Teda, zbožňuju tu Vánoční atmosféru, to jo. Ten advent. Vánoční výzdobu ve městech, doma, teplé čaje.... První sněhové vločky (i když ten sníh nějak né a né přijít). Ale Štědrý den je jen probuzení do kruté reality. Uvědomění, že ač nejsem rošťák či raubíř, nemůžu mít to co chci... I když toho, co si přeju pod stromečkem, opravdu moc není.

A jen tak, pro ukázku, tohle je táty dárek pro mamku. Ještě dostane knížku a dvě blbosti do bytu. Táta zase dostane drahou voňavku a nějakej poukaz na degustaci čokolády. A Honzík (pětiletý bráška, pro ty, kdo by netušili)? Ten má dráků habaděj, snad všechno, co si vysnil. Takže asi pro všechny to budou krásné Vánoce, jen já zase budu ta černá ovce, co s ničím není spokojená...


Mimochodem, tohle je má práce. Táta s počítačema tolik neumí. I když tohle bylo primitivní.

Film nebo kniha?

22. prosince 2013 v 10:14 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Co je lepší? Film nebo knížka?
Nedávno jsem četla Hunger Games. A teď jsem dokoukala zfilmovaný první díl. Tak uvažuju, co je vlastně lepší? Zrovna u HG je nepochybně lepší kniha, ve filmu byla spousta nepřesností a některé věci tam nebyly, nebo byly hodně změněny.
Začneme výhodama knihy. Když čtete knížku, je tam samozřejmě víc podrboností. Dozvíte se mnohem víc věcí než ve filmu. Taky se třeba seznámíte s pocity, myšlenkami hrdinů, které ve filmech tolik nebývají. A takové ty malé výhody, knížku si můžete vzít třeba do vany, nebo s ní cestovat. To s filmem tak dobře nejde :)
Teď nevýhody knížky. Tváře postav si musíte jen představovat. Ano, představivost je krásná, ale já si většinou v hlavě vykreslím jen obrysy a víc ne. Taky, čtení knížky vám většinou zabere víc času než zkouknutí filmu. Pokud jste lenoši, nebo pokud vám čtení moc nejde, tak je samozřejmě lepší film. Ale je to škoda.
Nevýhody filmu - nejsou tam pocity, myšlenky hrdinů. Na film se nemůžeme koukat třba ve vaně. Některé věci tam chybí, takže se toho dozvíte méně než v knížce. A to nejdůležitější - může vás zklamat. Pokud jste četli knížku a kouknete se na film, můžete mít výhrady proti hercům. Můžou vám vadit drobné změny, něco, co v knize bylo jinak. Naštve vás, že tam chybí vaše oblíbené pasáže. Ale stalo se vám někdy, že byste se podívali na film, pak si přečetli knížku a ta kniha vás zklamala? Ne.
Výhody filmu už tu většinou byli poznamenány. Máte tam postavy, nemusíte si nic představovat. Je to rychlejší než knížka a taky je to pro nás jednodušší. Nemusíme přelouskávat písmenka, slovíčka, věty, ale stačí jen sledovat určitý děj. A teď zase to nejdůležitější, aspoň pro mě. Filmy jsou pro mě nějaký takový citovější. U knížky se nerozbrečím (až na Harryho Pottera :D). Jenže ve filmu, když třeba tu lidskou bolest ještě vidím. Nebo když vidím radostné shledání. Prostě když to vidím. Vidím ty výrazy ve tvářích, na všechno koukám. Možná to tak mám jenom já, nevím. Ale je to pro mě důležité, vidět ten smích i pláč a ne o tom jen číst.
Vyhodnocení? Všechno má něco do sebe. A každý má asi radši něco jiného. Já mám ráda oboje. Hrozně ráda čtu, ale na všechno se ještě kouknout? Nádhera. Takže preferuju zfilmované knížky. Co si myslíte vy?

Jožánek

21. prosince 2013 v 20:28 | Zuzka
Tak jo, asi udělám reklamu jednomu blogu. Ale to je jedno. Protože to, co tam je, je super! Je tam rubrika ,,Pomáháme nemocným dětem...". A ta se mi samozřejmě moc líbí. Zrovna tam probíhá vybírání peněz na dáreček pro kloučka Jožánka, více se dozvíte se tam na blogu. Já přispět nemůžu, což mě vážně mrzí :( Nemám teďka peníze, dala jsem 200 Kč na Dobrého anděla a sobecky si začínám šetřit nanový mobil... Protože když mi blbne volání, tak je to docela na houby. Ale kdyby chtěl přispět někdo z vás, byla bych moc ráda! Proto přikládám odkaz na blog, určitě se tam koukněte!

TADY


Soutěžní povídka

16. prosince 2013 v 21:53 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Rozhodla jsem se, že se zúčastním soutěže pořádané blogem. Mám napsat Vánoční povídku. No, samozřejmě, že nemám šanci to vyhrát :) Ale zkusit to můžu :) Prosím, pište mi vaše názory do komentář, děkuju :) Napadalo mě tisíce myšlenek, téma "Vánoce" je opravdu skvělé! Tak třeba, povídka na téma Vánoční zázrak, ukázka z Vánoc v Africe, nebo vám popsat, jaké jsou Vánoce u nás. Ale nakonec jsem se rozhodla pro tohle. Chci ukázat, že ne všichni mají ,,šťastné a veselé". Ale nezáleží jen na dárcích...

Zítra jsou Vánoce. Nevím, jestli se na ně těším. Já je nějak nechápu. Říká se, že Ježíšek nosí dárky hodným dětem. Já jsem hodná. Nebo si to aspoň myslím. Pomáhám mamince každý den. Vynáším koš, utírám nádobí, zametám a utírám prach. To moje starší sestry toho mají na starosti víc. Musíme mamince pomáhat, protože jinak by byla na všechno sama. Tatínek před třemi lety odešel kvůli nějaké ošklivé nemoci. Moc si na něj nepamatuju, byly mi v tu dobu čtyři. Ale pamatuju si, jak mě šimral vousama. Vždycky jsem se hrozně smála a tatínek můj smích miloval. Maminka říká, že i když tu s námi už není, pořád na nás dává pozor. Z nebíčka.
Cítím vůni cukroví. Ale ne od nás, asi od sousedů. My cukroví nepečeme. Maminka na to nemá čas ani peníze. Nejsme vůbec bohatí. Musím chodit v oblečení po sourozencích. Většinou po nich podědím i hračky, ale na Vánoce dostávám i svoje vlastní. Ježíšek mi vždycky nadělí něco hezkého. Ale stejně to nechápu. Děti z mojí třídy dostávají mnohem víc dárků. Proč mi Ježíšek také nenadělí takové dárky? Dělám něco špatně? Zlobím snad?
Už se začíná stmívat. Doděláváme ještě poslední práce, abychom toho zítra moc neměli. Nemám pyžamo, beru si jen tričko po tatínkovi. Mám ho hrozně ráda. Je to jako by mě objímal a já úplně cítím, jak mě šimrají jeho vousy. Lehám si do postele s mojí malou sestřičkou. Narodila se chvíli před tatínkovou smrtí. Vím, že když si jí choval, brečel. Pak nás všechny objal. Padaly na nás jeho slzy a taky jsme se rozplakali. Asi jsme tušili, že už tady dlouho nebude.
Před spaním si ještě povídáme. Přemýšlíme, co asi dostaneme. Kačka, moje nejstarší sestřička - je jí už 14 - nám vypráví příběh o tom, jak se narodil Ježíšek. Moc se mi to líbí a všichni při tom pomalu usínáme...
Je ráno a probouzí mě Barča, to je ta nejmladší. ,,Anííííí, Aníííííí, vstávej už!!!! Dnesta pšijde Ježíšet!!!" Všichni ostatní jsou už vzhůru. Převlékáme se a jdeme do kuchyně za maminkou. Ještě něco uklízí a posílá nás hrát si ven. Hrajeme na babu, pak na schovku. Pak si chvíli vyprávíme příběhy. Nejlíp to jde Kačce. Umí nádherně vyprávět, to má po mamince. Kéž by maminka měla zase čas povědět nám pohádku před spaním. Chybí mi její heboučká slovíčka.
Hrajeme ještě pár her, většinu z nich si vymýšlíme. Pak nás maminka volá na oběd. Máme moc dobrou zeleninovou polébku s chlebem. Po jídle všichni společně myjeme nádobí. Pak nám maminka zase dovolí jít ven. Hrajeme si na maminku a na tatínka. Pak malujeme klacíkama do země.
Začíná se stmívat a maminka nás volá na večeři. Brzo už tady bude Ježíšek! K večeři máme kousek ryby, asi to bude kapr. Já se v tom moc nevyznám. A máme ho s chlebem, který není okoralý! Po večeři si každý můžeme dát kousek pomeranče. Je výborný. Barča se tím trochu pocintala, tak jí utíráme. Máme s tím plno práce, ale všichni strneme, když zazvoní zvoneček.
Běžíme k mamince do ložnice, kde je stromeček. Je pod ním... Raz, dva... Pět dárečků! První začíná rozbalovat Barča. Má tam moc krásnou, šitou panenku. Má zlatavé lokýnky, nejspíš z vlny. A široký úsměv. Je moc hezká a Barča vypískne nadšením. Začne se s ní mazlit a je čas na mně. Rozbalování dárků si vychutnávám. Pomalu strhávám izolepu a opatrně, tak abych ho neroztrhla, sundávám balící papír. Potom si ho schovám. A teď, konečně vidím svůj dárek. Dostala jsem krásný řetízek! Je barevný, jako duha. A ještě je tam k němu náramek! Oboje si nandavám a připadám si jako princezna. Áďa, moje jedenáctiletá sestřička, dostává nádherný prstýnek a čelenku. Moc jí to sluší! Kačka dostává bloček a propisku. Asi aby si mohla zapisovat nějaké příběhy. A maminka dostává přáníčko. Vím, že jí ho vyrobily Kačka s Áďou. Dospěláci prý od Ježíška nic nedostávají. Ale naše maminka by si něco zasloužila, je moc hodná. A já po dlouhé době vidím na její strhané tváři úsměv.
Všichni děkujeme Ježíškovi a pak zpíváme koledy. Pak se převlékáme do věcí na spaní a maminka nám dovolí spát u ní. Všichni se k sobě tulíme a já už za chvíli slyším, jak všichni tiše a pravidelně oddechují. O čem se jim asi zdá? Ale nad tím nepřemýšlím. Přemýšlím jen nad Ježíškem. Nepřinesl mi tolik dárků, jako nosí ostatním dětem. Nezdá se mi, že bych byla zlobivá, ale asi jsem. Jenže co mé sestřičky? Jsou to ty nejlepší sestry na světě! Tak já nevím, co proti nám ten Ježíšek má. Copak nás nemá rád? Ale i přesto všechno, já mám Vánoce hrozně ráda. Jednou za rok vidím maminku se usmát. Jednou za rok si můžu celý den hrát. A jednou za rok přece jen něco dostanu. Jednou za rok usínám v objetí všech, na kterých mi záleží. Jen tatínek mi tady chybí...
A v tom to cítím. Cítím, jak mě jeho vousy šimrají na tvářích. Slyším jeho vlídná slova. Dopadají na mě jeho slzy. A vím, že je tady se mnou. S námi se všemi. Že na nás dává pozor, že na nás myslí a má nás rád. A já ho mám taky ráda. Usínám, když slyším jeho slova. A zdá se mi o tom, jak je se mnou. Jak mě učí jezdit na kole, jak mě dál šimrá vousy, jak mě houpe na klíně. Tohle jsou ty nejkrásnější Vánoce ze všech...

Ke štěstí nepotřebujeme peníze. Potřebujeme lásku. Protože láska nám vykouzlí na tváři úsměv. Láska nás podrží v těžkých chvílích. S láskou jde všechno lépe. A potřebujeme víru. Protože když věříme v naše sny, máme tu tolik potřebnou oporu v kruté realitě.

Prosím hlasujte :)

15. prosince 2013 v 21:01 | Zuzka
Je mi to takový trapný škemrat o hlasy, ale je to tak :) Ono by totiž šlo 100 000 Kč na charitu! A to není málo! Problíém je, že jsem se o to dozvěděla až teď a ta sougtěž dneska končí. Pořád jsou ale 2 hodiny na hlasování! Tak třeba si toho tady někdo všimne. Prosím, udělejte dobrý skutek. Jde jen o jedno kliknutí.

TADY


Dopis Ježíškovi

13. prosince 2013 v 21:37 | Zuzka
Zuzana .......
Buk ...
Jindřichův Hradec
377 01
Česká republika

Milý Ježíšku,
co si vlastně k Vánocům přeju? Je toho víc, začneme s těmi méně obtížnými věcmi.
Takže, přeju s knížku. Skautské století, abych byla přesnější. Uchvátila mě příběhy, obrázky, vším. Prostě jí chci držet v rukou a zlehka přejíždět prstem po obrázcích. Neříkám, že se do ní třeba začtu tolik, jako do knížek, kde je jen jeden příběh, ale zamilovala jsem si ji!
Dále si přeju placky. Ano, skautské. Jsem na to asi ujetá, ale mně se některý vážně líbí a nemůžu se dočkat, až si je dám na kroj! Nebo na penál, tam už jich taky pár mám.
Už přejdeme k neskautských věcem. Ale zase je to placka. Spíš odznak. Odznak z Hunger Games, odznak reprodrozda. Symbol povstání, boje za svobodu!
A taky si přeju luk. Chtěla bych se z něj naučit střílet. Jsem docela vybíravá, chci takový ten starý, dřevěný, krásný luk. Líbí se mi představa, že budu něco takového držet a se zatajeným dechem se snažit trefit do středu. Neříkám, že mi to půjde. Aspoň ne hned. Budu potřebovat hodně trpělivosti, ale to mi jen prospěje. Jo a taky se mi líbí představa, že budu aspoň trošku jako Katniss z Hunger Games!
Dále píšu na svůj seznam peněženku. Ta moje stará už má díru v místě, kde mám mince. Ale, asi kouzlem štěstí, mi prozatím žádné nevypadly. Prozatím. A peněženku chci látkovou! Nesnáším kožené. Není to sice (většinou) z opravdových zvířat, ale i tak se mi to hnusí.

Skončila jsem s jednoduchými věcmi. A teďka přejdeme na to opravdu důlěžité!
Přeju si lék na rakovinu. Na všechny druhy rakoviny. A aby ho byli dos rpo všechny nemocné! A aby byl lehko dostupný, právo na zdravý život má každý!
Taky si přeju, aby byli všichni na světě šťastní. Každý, ať se chová jakkoliv, ať už udělal cokoliv, si to štěstí zaslouží. A třeba, když budou lidé šťastní, tak nebudou tak zlí.
Ať utichnou války! Proč se lidi bijí, třeba pro území, pro peníze? Žádný lidský život za to nestojí, i kdyby se jednalo třeba o biliony! Akorát to prohlubuje lidské utrpení... A ukazuje to, jaká jsme zvířata, že se nedokážeme domluvit normálně. Že k tou potřebujeme pistole a granáty. A smrt.
Prosím, ať nejsou vraždy. A ať zmizí i nehody. Prostě ať lidi umírají jen na stáří! Ať se lidé netrápí smrtí svých blízkých...
Také si přeju, ať se zlepší situace chudých lidí. A chudých myslím opravdu chudých. Ať mají na jídlo a pití a na střechu nad hlavou!
A ať mají všude školy. My třeba chodíme do školy neradi, ale víme, že je důležitá! Chci aby všichni měli stejné možsnoti, aby mohli být doktoři, učitelé... Ať můžou být tím čím chtějí.
A nakonec si přeju, abych byla bohatá. Abych mohla, až budu dospělá, adoptovat holčičku z Afriky a dopřát jí spokojený život. Ať můžu podporovat nemocné, když jim nenadělíš zdraví. Ať můžu pomáhat ouštěným. Ať můžu vykouzlit úsměvy na tváři! Peníze nejsou vše, ale já ke konání dobra nějaké potřebuji...
Ježíšku, to už bude asi všechno. Jestli tady někde si, splníš mi to? Splníš mi moje přání?
Děkuju ti předem, děkuju ti za všechno
Tvoje Zuzka

Co vlastně dokážu?

11. prosince 2013 v 19:53 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Koukám.
Přihlížím.
Vlastně snad asi nic jiného nedokážu.
Nedokážu pomoct lidem, kteří to potřebují. Nemocným lidem. Chudým lidem. Opuštěným lidem. Smutným lidem. Nedokážu pomoct těm trpícím.
Nedokážu pomoct světu. Nedokážu zastavit války. Vymítit hladomor. Vynalézt lék na rakovinu. Zachránit ohrožené druhy. Vyčistit přírodu.
Nedokážu udělat to, co chci. Udělat lidi šťastnými. Udělat celý svět šťastný a spokojený!
Dokážu vůbec něco? Vždyť já se ani nedokážu pořádně připravit na písemku. Udělat domácí úkol. A to chci dokázat tohle? Nejsem nic, jsem jen obyčejná, malá, hloupá holka. Nezvládnu to!
Jenže vlastně nejsem nic. Mám vytrvalost, v těchto věcech i u mě jinak chybějící trpělivost. Mám víru. Víru, že si lidé někdy uvědomí, co je správné, čemu bychom se měli věnovat. Že nebudu na ty věci sama. Já vlastně nejsem ani teď sama. Někteří lidé mě podporují. A někteří se mi akorát usmějí. Ale já to nevzdám! Protože když vidím ty trpící lidi, trpící přírodu, chc tomu pomoct. A s timi lidmi soucítím. Dokážu naprosto představit co cítí, i když jsem to vlastně nikdy nezažila. Vím, jak moc je to bolí. A to nesnesu, i když ty lidi třeba ani neznám. Musím jim pomoct za každou cenu!

Glasses for Noah

3. prosince 2013 v 17:50 | Zuzka
Dozvěděla jsem se o tom od kamarádky. Poslala mi odkaz, který mě zavedl na tenhle článek. A víte co? Já brýle mám. Na veřejnosti je moc nenosím, protože, stejně jako Noah, je nemám moc ráda. Nosím je jen někdy ve škole, když už vážně nevidím na tabuli, a doma. A tak jsem se rozhodla, že se pro Noaha taky zvěčním. Takže lidičkové, všichni, co máte brýle, nechcete to udělat taky? Ten malý klouček už byl podpořen nejspíš dostatečně. Ale určitě dělají radost i další fotky! Ukažme, že u nás v ČR jsou taky všímaví a milí lidé. Fotky můžete dávat na tuhle facebookovou stránku - Glasses for Noah. Jestli tam pošlete nějakou fotku, dejte dkaz sem do komentářů, ráda se kouknu :) A určitě vám to i lajknu :D
A nakonec vám teda ukážu, co jsem tam poslala já. Nesmějte se mi, počítá se snad dobrý úmysl a ne to, jak tam vypadám :) Ale prosím, nesmějte se mi za mojí angličtinu :D jsem ztracenej případ :D takže, vysmát se mé angličtině, podívat se na to, jak vlastně vypadám a tak dále a tak dále.... můžete TADY :)