Únor 2014

Kočičky

28. února 2014 v 20:24 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
,,Koukej, Adélko, kočičky!" vykřikuju nadšeně a Áďa se jen zmateně rozhlíží. ,,De?" zažvatlá a já se jí směju. Chudinka hledala zvířátka, nečekala, že tyhle kočičky rostou na stromě. Ukazuju jí je a ona si je nadšeně hladí. ,,Sou heboučtý! Z tech vylostou točičty?" Pousměju se. To není tak špatný nápad. A tak začnu. ,,Adélko, to víš, že ano. Ale tady venku ne. To si děti jednu vezmou, dají ji doma do teplíčka a často ji hladí. A pak, ale jen někdy, z ní vyroste malé koťátko. A z toho pak vyroste krásná a elegatní kočička. ,,Já jí ci!" vykřikne a opatrně si bere největší a nejhebčí kočičku. Drží ji nadšeně ve svých malých ručičkách a v očích jí blikají malé šťastné jiskřičky. V tu chvíli si říkám, co jsem to kruci provedla. Bude tak zklamaná!
Přicházíme domů a Adélka to nadšeně sděluje mamince a tatínkovi. Bojím se, že se budou zlobit, ale jen se usmívají. ,,Tak to se o ní musíš krásně starat!" radí Ádě. A ta si jí nese, z kousku látky dělá pelíšek. Pokládá ho na stůl a hladí.
Takhle to pokračuje několik dalších dnů. Pelíšek s kočičkou už se přesunul na zem, rodiče říkali, že tam jí prý bude lépe. A Adélka jí hladí. Občas do své hry strhne i mě. Je to tak maličké. Hladím to malíčkem. A chvíli si taky přeji, aby se z toho vyklubalo malé koťátko. Jak dlouho už si ho přeji!
V sobotu mi do pokoje vtrhnou rodiče. Usmívají se a v rukách drží polospící Adélko. ,,Vstávej, tohle musíte vidět!" A jdeme do obýváku. A tam, v našem pelíšku z látky, už není kočička ze stromečku. Je tam opravdové malé koťátko. Adélka k němu běží a hned si ho chová. Po chvíli naprostého šoku běžím za ní. ,,Myslím, že je to kocourek." mrkne na mě maminka. A tak mu hned vymýšlíme jméno. Nakonec se shoneme na jméně Marvel, což prý v angličtině znamená ,,zázrak". A pro Adélku to zázrak je. Myslí si, že se nám vyklubal z malé kočičky z větvičky stromu u rybníka. Já a rodiče víme své. Ale proč kazit radost malému dítěti? A je jedno, jak jsme k němu přišli, hlavní je, že je náš!

To mě tak dnes napadlo jedno téma, jestli jsem ho zpracovala dobře, o tom pochybuji :)

Tradice červených svíček

28. února 2014 v 18:00 | Zuzka
Všichni je známe, ne?
Svíčka zapálená za mrtvého chlapečka u Radvanic na TrutnovskuSvíčka zapálená za mrtvého chlapečka u Radvanic na TrutnovskuSvíčka zapálená za mrtvého chlapečka u Radvanic na Trutnovsku

Abych našla obrázek, musela jsem do googlu zadat "pohřební svíčka". Já ten název ale nepoužiju. Nelíbí se mi totiž, že je takhle zaškatulkovaná.
Svíčka by to byla snad i hezká, když to vezmete kolem a kolem. A když pominete to, že se dává na hroby.
Vlastně mně se až tolik nelíbí. Nikdy jí na svém hrobě nechci. Mám radši takové přírodní svíce. A myslím že spousta ostatních, s prominutím, mrtvol, to má stejně. Ale vy jim tam stejně dáte tuhle.
Proč se tam vlastně dává? Člověk jen jde po hřbitově a na každém hrobě takováhle svíčka. Protože jdete na hrob, tak ji tam koupíte. A proč ne jinou? Protože tahle se tam přece dává.
Ale proč? Proč se to takhle zaškatulkovalo? Tahle svíčka prostě patří na hrob. Je pro mrtvé.
Kdybyste ji dali někomu k narozeninám, asi by ho to nepotěšilo. Určitě by ho to nepotěšilo. Protože to bude brát třeba jako vzkaz ,,Ty už patříš do hrobu". Anebo to bude brát jako vaší nevědomost, blbost. Že nevíte, že tohle přeci patří na hrob. A přitom by se jim ta svíčka třeba i líbila (někomu se zvláštním vkusem).
A nehledě na to, že ta barva se mi pro mrtvé opravdu nehodí. Možná má ty hroby rozjasnit, aby to nebyly jen šedé mramorové desky. Ale rozjasňování zvládnou květiny. Svíčky mají hořet, aby dávaly teplo. A teplo rovná se život.
A taková červená svíčka... Vypadá jako krvavá. Červená jako krev. Má to být "ironie", že mrtvým už v žilách neteče? Tak to se trochu nepovedlo.
Prostě... co chci říct je, že to škatulkování se mi nelíbí. A nejen u svíček. Nemůžeme přeci říct, ty si chytrý, takže si šprt - to znamená, že nemůžeš dělat sporty. Všichni můžeme všechno. Co jen chceme.
Stejně jako tahle červená svíčka může být někdy narozeninový dárek.
A na hrobě zase může skončit nějaká jiná svíčka.
To nezní tak špatně, ne? Tak neškatulkujme. Nenosí to dobrotu.

Za dědou Lubanem

27. února 2014 v 9:24 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Nebojte, čtete správně.
Jestli se divíte, co za jméno je to "Luban", tak vám napovím - není to jméno.
Vymyslel to můj "úžasný" bratr Honzík. On ten děda se jmenuje Ivan, ale bydlí v Lubenci (u Karlových Varů). A Honzík mu začal říkat "děda Luban".
Takže my za chvíli odjedeme. Mám prázdniny, abyste se nedivili, že odjíždím v pracovním týdnu.
Opustíme náš baráček, pohodlí domova... A pojedeme skoro přes celou republiku.
Na tu cestu autem se vážně netěším.
Prý mám být ještě navigátor. Já? Dobrej vtip. Ale jsem to já, kdo má navigaci v mobilu, takže to budu muset nějak zvládnout.
A jestli si myslíte, že ta navigace mluví, tak ne, nemluví. Mám tam jen vyznačenou trasu. A orientovat se v tom mi moc nejde.
Ale k babičce a k dědovi se těším. Kvůli tomu, že bydlí takhle daleko, jsem je neviděla už asi dva roky. Jsem ráda, že je vůbec můžu vidět, protože babička (nevlastní, ale já ji tak vůbec neberu) měla rakovinu...
Ano, tady vidíte první důvod, proč je mým velkým nepřítelem rakovina. Ale tenhle důvod mě nezlomil tolik, jako ten druhý. Ale to je jedno, kvůli tomu tohle nepíšu.
Píšu to proto, že já se vlastně hrozně bojím.
Za prvé se bojím, že mi vynadají. Jsou hodní, ale stejně se bojím. Já jsem jim totiž tak trošku nezvedala volání na skypu. Na mojí obhajobu, já to nesnáším. Jasně, ráda si volám s kámoškama, ale to je takový, že u toho děláme milion dalších věcí. Tady jen koukám a mluvím. A nevím co říkat. Nesnáším telefonování.
A za druhé se bojím... Že budou zklamaní. Řekněme si to na rovinu, nejsem ta nejlepší vnučka. Jsem ošklivá a tlustá. Chytrost taky nic moc, takový průměr. A ostatní vlastnosti taky k ničemu. Tak za co by na mě měli být pyšní? Spíš budou pyšní na Honzíka. Je hezký, hubený a výborný sportovec. Hloupej taky není. Navíc chodí na skauta. To byla moje výsada, teď je i jeho.
Nepochopte to špatně. Jsem hrozně moc ráda, že na toho skauta chodí. Zdá se mi, že tak nějak kráčí v mých šlépějích. A nezazlívám mu to. Jsem na něj pyšná. Jen prostě... Už nemám nic svého. Nic, v čem bych zase mohla být dobrá já, ne on. To víte, on je takový to "dokonalý dítě". Jasně, je to celkem vztekloun, ale všechno mu jde, všechno umí. Někdy si vedle něj připadám vážně jako nicka (postřeh - to bude asi tím, že jsem nicka).
A tak se bojím, že se všichni budou rozplývat nad ním a já jen budu stát někde v koutě. Že se mě zeptají, jaké bylo vysvědčení, a já je budu muset zklamat. Zklamu je úplně vším.
Lituju je. Nikdy bych nechtěla vnučku, jako jsem já. Takže pochopím jejich chování.
Ale oni jsou hodní. Zklamání budou chtít určitě zakrýt. Jenže někdy... Někdy se člověk prozradí. Zradí ho oči. nebo se prokecnou. Cokoliv. A já zjistím to, čeho se obávám.
Že jsem zatím každého jen zklamala.

Achjo, zase něco depresivního. Podle blogu musím vypadat fakt hrozně. Ale věřte, že ve skutečnosti to tak není. Já se směju. Mám své radosti. Ale ty se mnou sdílí ostatní. Starosti musím sdílet sama. A proto je píšu sem, abych se mohla vypovídat. Takže prosím, neberte mě jako negativního blázna. Kdyby ste mě někdo viděl ve skutečnosti (tak byste se možná lekli takové obludy), viděli byste, že jsem vlastně celkem úsměvavý a pohodvý človíček. Ale samozejmě mám i nějaká trápení, která prostě potřebuju někomu říct.

Hvězdy nám nepřály

26. února 2014 v 16:42 | Zuzka |  Mé malé knihomolství
Věděla jsem, že tahle knížka nemá happyend. Věděla jsem to.
I přesto jsem ale šla do knihkupectví a byla to moje jasná volba. Malou knížku v krásném obalu jsem vyměnila za tři papírové stovky.
Mohla jsem ty peníze dát na Dobrého anděla a knížku si půjčit v knihovně.
Jenže co mi víc pomůže pochopit nadaci, na kterou přispívám, než knížka o rakovině? A já jí chci mít u sebe. Vždycky.
Vím, jak jsem čekala na rodiče a prstem jsem hladila její hřbet. Jak jsem listovala jejími novými stránkami. Tiskla jsem si jí k srdci. A četla jsem citáty na obalu.
Bez bolesti by člověk nepoznal radost
Bolest se dožaduje procítění
A já jsem se zamilovala tak, jako když člověk usíná: Pomalu a pak najednou docela
Už z těhle slov mě mrazilo. Autor tak dokonale pochopil podstatu bolesti a podstatu lásky. Tak, jak jsem jí já nikdy nepochopila.
Začala jsem číst první stránky. Polapily mě do svého světa a já vše prožívala s Hazel Grace. Bylo mi jí líto. Vím, že ona by za tu lítost nebyla ráda, ale já tu lítost cítila celým svým srdcem.
Na začátku jsem si ale nebyla jistá, jestli knížku dočtu. Rakovina je můj nejhorší nepřítel, ač jsem ji sama nikdy neměla. A tady bylo o rakovině tolik věcí. Bylo tam tolik lidí, co jí měli. Tolik lidských životů. A já... Já jsem se bála. U knih jsem neplakala jsem, ani jsem si nemyslela, že toho budu ještě schopná. Už dlouho jsem u knížky nebrečela. Možná mi vyhrkly slzy, ale nikdy se nedostaly ven z oka. Ale cítila jsem tu bolest, která mi pronikla nejprve do hlavy, do myšlenek. Pak naplno zasáhla mé srdce.
A já nechtěla pokračovat. Nechtěla jsem to dál číst.
Ale nakonec jsem se nechala znovu pohltit. Před pravdou nelze utéct.
A tak jsem četla. Celý den. Jela jsem v autě a četla. Jedla jsem a četla. Ležela v posteli a četla.
A plakala jsem. Moc. Slzy mi utíkaly po tváři, nezůstaly skryté v oku. Ty první ano, ale pak Hazel Grace prohlásila, že je granát... A já v tu chvíli vybuchla. Slzy se koulely, tekly a já je nedokázala zastavit, i když už jsem byla o několik stran dál.
A pak jsem poznala, že to není knížka o rakovině. Je to kniha o umírání. Hazel Grace to věděla. Gus to věděl. A já už to taky věděla.
A najednou tu ten pomíjivý život nebyl. Gus tu nebyl. A já pocítila slova Hazel Grace, i když trochu jinak. Zaplavil mě smutek, jako když člověk usíná...
Věděla jsem to. Věděla jsem, že odejde. Že ho ten mocný zabiják jednou dostihne.
Nemusí se bát zapomnění... Nikdo se ho bát nemusí. Po každém z nás tu zbyde něco. Po někom něco krásného, po někom něco hrozného. Je jen na nás, jestli i vybereme tu krásu nebo tu hrůzu.
Vím, že si říkáte, že Gus ani Hazel Grace neexistovali. Ale ano, oni existují. Je jich spousta. Spousta tich dětí, lidí, co trpí rakovinou. Ne, oni jí netrpí. Je to jen vedlejší účinek.
A já... Já to všechno věděla. Vím, že rakovina je vedlejší účinek umírání.
A proto jsem plakala. Proto jsem nemohla zastavit slzy dopadající na bílé stránky.
Slzy dopadaly na všechny stránky od Gusovy smrti, protože vždy se našlo něco, kvůli čemu vyhrkly jiné. Vždy se našla ta pravda, která je dnes a denně kolem nás, jen my si jí nevšímáme.
A já si ji najednou bolestně uvědomila. Jistě, uvědomuji si ji hodně, ale teď mě to zasáhlo naplno.
A tak tady sedím s uslzenýma očima a nevím co dál.
Nevím, jak můžu pomoct. Nevím. Nevím. Nevím!
A to mě ničí. Gus, Hazel Grace... Můžu jen nečinně přihlížet. Můžu jen sedět a plakat. Ale copak slzy někomu pomůžou? Nejsou to fénixovy slzy, které by ošetřily všechna zranění... Jsou to jen slzy jedné malé holky, která si až moc uvědomuje bolesti ostatních.
Holky, které knížka mění život.
Ale, i když teď cítím v srdci bolest a v hlavě prázdnotu, jsem ráda, že jsem si tu knížku přečetla. Protože to je to, co všichni potřebujeme. Otevřít slzy. Vymýt je slzami.
Protože bez bolesti by člověk nepoznal radost...

Okay? Okay.

Liebster blog award

20. února 2014 v 18:57 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Byla jsem nominovaná!
Ne na trapnou facebookovou výzvu vypití piva na ex (naštěstí), ale na Liebster blog awards.
Za nominaci velmi děkuju Charbon :)

Co vlastně musím udělat?

  • Řeknete 10 věcí o vás.
  • Odpovíte na otázky, které vám dal člověk, který vás nominoval.
  • Napíšete 10 libovolných otázek pro ty, které nominujete vy.
  • Napíšete 5 lidí, které nominujete.
Takže jdu na první bod :)

1.Jsem praštěná, šílená, cvok
2. Vypadám jako velrybka (ale narozdíl od velryb mám ještě beďary)
3. Miluju Percyho Jacksona
4. Nesnáším češtinu, hlavně učitelku, která nás učí
5. Mám ráda, když mě někdo osloví ,,Zuzanko"
6. Spím s hodně plyšákama
7. A mám růžový povlečení s princeznou
8. Taky mám růžovej pokojíček, ale za to můžou rodiče
9. Chci zelenej pokojík, protože miluju zelenou barvu (miluju ale skoro všechny barvy)
10. Jsem v jádru hrozná mrcha (nebo jsem mrcha na povrch a v jádru hodná? Nevím)

A druhý úkol :)

1. Co je pro tebe největším zklamáním?
To je těžké, zklamávám se dnes a denně. Největším zklamáním pro mě ale asi je, když vidím to zlo všude kolem. Lidé se na sebe mračí, pomlouvají se za zády, nadávají si a kdo ví co ještě. Jsem zklamaná z dnešního světa, plného nenávisti. Proto jsem ráda, že jsem obklopená lidmi, kteří do tohoto světa jaksi nezapadají. Ano, jsme cvoci, ale jsme milující cvoci.

2. Oblíbené exotické zvíře?
Nevím proč, ale odmalička mám ráda žirafy a zebry. Líbí se mi, jak jsou žirafy vysoké, mají rozhleda o všem ví. A zebry jsou vlastně takoví zvláštní koně. Exotičtí koně. A to je právě to kouzelné, že jsou podobné, ale přes to tak jiné. A teď mi můžete závidět, nás soused chová zebry! Jen je škoda, že z nich vídám jen srst... Přes ten plot nejsou vidět.

3. Oblíbená část písničky(text, stačí jeden, nebo dva verše)?
Přes všechny pochyby život je krásný.
Jsi napojen
a svět je Tvá továrna na sny.
Co víc říct, Klus a jeho texty jsou pro mě prostě srdcovka. A tenhle je tak optimistický, vykouzlí mi úsměv na tváři! Poslední dobou ale hodně poslouchám i skupinu Kryštof, která má taky nádherné texty. Když se tak krásné texty spojí s ještě krásnější hudbou, vznikne něco, co bych mohla poslouchat celý den. A to jsou právě písničky Kluse a Kryštofa (aspoň většina, některé taky nemusím).

4. Stát, nebo město, které by jsi chtěl/a navštívit?
Hrozně moc toužím navštívit Řecko! Naprosto jsem se do něj zamilovala. Hlavně díky třpytivému moři a prosluněným mořím, ale jsem uchvácená i památkami, kterých je tam opravdu hojně. A teď, když toho díky Percy Jacksonovi (teď si asi říkáte ,,bože, zase ten Jackson!") vím víc o řecké mytologii, by to pro mě bylo ještě kouzelnější. Jenže nejsou peníze, samozřejmě. Tak kdo z vás mě tam vezme?

5. Který přírodní jev ti přijde nejkouzelnější?
Rozhodně duha. Je krásné, jak příroda umí vykouzlit všemožné barvy. Duha přichází po/při dešti a ukazuje nám, že i na tom špatném (neberte to ale tak, že déšť je špatný - mám déšť ráda, jen snad chápete, jak to myslím) se najde něco krásného, kouzelného, barevného. A všimli jste si někdy, že když otočíte duhu, je to jako vysmátá pusa? To už je jasné znamení! Takže co teď uděláte, když uvidíte duhu? Úsměv, prosím!

6. Existuje člověk, kterého opravdu nemůžeš vystát? Proč?
Je spousta lidí, které nemůžu vystát. Hlavně nesnáším ty, kteří mě hned odsoudí kvůli vzhledu. Změří si mě pohledem a jsem špatná. Kupte si brýle, které při prvním pohledu ukáží i moje chování, a pak mě až suďte, pitomci! Ne vážně. Proč to někdo dělá? Chápu, že pro většinu je dnes vzhled velmi důležitý. Ale já nechci aby se do mě zamilovali. Chci jen, aby nevymýšleli posměšky, aby se neušklíbali a nedělali, jak kdybych vážila dvě tuny (vážím tak maximálně jednu tunu). Chci jen, aby zjistili, jaká jsem. A pak si mě klidně odsuďte, pak mě pmlouvejte a smějte se mi.

7. Obrázek, který vystihuje tvé pocity, náladu, myšlenky, nápady?(přidej odkaz)
Asi tento. Je barevný, veselý, přesně taková jsem někdy já. Ale není celý barevný, jako já nejsem vždycky veselá. Přesto není černý, protože nemám tak hrozný život. Jen není vždy barevný. Jo, tenhle obrázek perfektně popisuje můj život.

8. V čem bych se měla já(jako blogerka) zlepšit?
Ty? V ničem! Hrozně se mi líbí, jak píšeš. A i kdyby tam byly nějaké nedokonalosti (zatím jsem však žádné neobjevila), tak bych je neměnila. Nikdo nejsme dokonalý a nedokonalost ukazuje, že jsme přeci jen taky normální a pohodoví (či nepohodoví) lidé. Ale ty píšeš vážně krásně. Chci jednou psát taky tak.
9. Je kniha, kterou by sis nikdy nechtěl/a přečíst?

Počítá se jako kniha i učebnice?
Ale stejně se najdou i knížky, které bych číst nechtěla. Názvy nevím. Ale je spousta žánrů, stylů psaní, co nemám ráda. Jo vlastně, jedna knížka by tu byla! Vůbec nestojím o to, abych četla něco, co se jmenuje asi ,,Deník malé blondýnky" a já to dostala k Vánocům. Nezaujal mě už růžový obal, ale nesuďmě knížku podle obalu, takže jsem si jí rychle prolistovala. A opravdu se mi nelíbil styl, kterým je to napsané. A ty nespisovnosti! Já přehnanou spisovnost neumím, ale když je tam pořád ,,vo, votravnej, voči, vosel..." tak mě to vážně nebaví. Někomu se to určitě líbí, ale já čtu trochu jiné knížky.
10. Vadí ti, když musíš být k někomu upřímný/á?

Někdy ano, někdy ne. Záleží o co zrovna jde. Většinou někomu nedokážu říct, co mi na něm vadí. Jen prstě proto, že ho nechci ranit. Tak to třeba nejsem upřímná. Někdy jsem ale upřímná až moc a nakonec se to nevyplatí. Jo, upřímnost se prostě někdy nevyplácí, ale stejně je to podle mě něco hodně důležitého. Pokud nejste upřímní nikdy... Tak to vašim blízkým nezávidím.
Otázky ode mě :)
1. Jaká je tvá nejoblíbenější literární postava a proč?
2. Jaké slovo tě nejvíce vystihuje?
3. Proč sis založil/a blog?
4. Kdo je tvůj/tvoje nejoblíbenější bloger/ka a proč?
5. Jakou vlastnost máš na sobě nejméně rád/a?
6. Jakou vlastnost máš na sobě naopak nejvíce rád/a?
7. Jaké je tvé vysněné povolání, proč?
8. Co bys dělal/a, kdybys zbyl/a na světě sám/a?
9. Je pro tebe důležtější přátelství, nebo láska? A proč?
10. Koho máš na světě úplně nejradši a proč?

A koho nominuji?

Užijte si to :) Já ještě jednou děkuju za nominaci a dalším nominacím se nebráním, bavilo mě to :)

Zimní líčení

20. února 2014 v 18:53 | Zuzka |  Škola školička
Tahle zima není vůbec zimní.
A tak aspoň přináším líčení o zimě, jakou si jí představuju já.
Jo, sestřenka to potřebuje do školy a já jsem tak hrozně hodná, že jí to udělám. Prý to nemá být moc dlouhé, to je dobře, protože už jsem stejně byla v pytli a nic mě nenapadalo! Tak co si myslíte, že mi na to řekne? Asi nadšená nebude :)

Jaká je zima? Je to to nejkouzelnější roční období ze všech.
Sníh se třpytí, jiskří, blýská. A je jím pokryté úplně všechno, stromy, tráva, střechy domů. Jako kdyby to všechno tiše spalo pod ohromnou duchnou.
A když sněží? Je to nádherné. Všude padají malé kousky diamantů. Máme je ve vlasech a naše vlasy jsou pak stejně třpytivé. Vločky jim dodají kouzelný nádech.
A jak krásně sníh křupá pod nohama! To jen jdete a vytváříte si svoje vlastní melodie. Někdo má rytmus rychlý, někdo pomalý. A tak vznikají naše ranní, odpolední, či večerní písně.
Jinak je zima tichá. Ptáčci odletěli a všechno spí. Máme aspoň možnost vyplnit to ticho svými slovy. Můžeme mluvit, povídat si, debatovat. Klidně si můžeme i zpívat.
Prostě a jednoduše, zima je úžasná. Nabízí nám toho tolik. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Každý uvidí zimu jinak, ale nikdo nemůže přehlédnout to kouzlo. To jiskření, ten klid a mír. Právě proto je zima tak nádherná.

Rozhovor se mnou

19. února 2014 v 21:26 | Zuzka
Takže, jako největší magor, cvok, šílenec, a tak dále a tak dále, jsem poskytla rozhovor.
Joo, dělám ze sebe nějakou děsnou hvězdu!
Ne, bylo to prostě jen pro zábavu a musím říct, že mě to teda vážně bavilo.
S Jennifer se spolupracuje úžasně. Jak by taky ne, když si s ní píšu i na facebooku.
Takže moji milí, zlatí, nejzlatější, kdo byste měl zájem si to přečíst, najdete to

TADY.

Jinak omlouvám se za nedostatek článků! Koukám a ona už středa. Bylo toho nějak moc a ještě bude. Ale příští týden máme prázdniny, takže se nejspíš můžete těšit na nálož, bombu, kupu článků.
Mějte se famfárově!

Příběh jedné lásky

16. února 2014 v 13:25 | Zuzka |  Filmy a videa
Objevila jsem jedno hrozně krásné lidé. Je o dvou, již starých lidech, kdy žena se o sebe nedokáže sama postarat. Manžel se o ní stará a vypráví o jejich nádherné lásce. No podvejte se sami!
Taky bych někdy něco takového chtěla zažít... Ale existuje to teďka vůbec? Existuje ještě taková láska?
A jestli existuje, najdu jí já? Já, podprůměrná, ošklivá, tlustá, hloupá, malá holka?

Video mi nešlo vložit, takže ho najdete TADY.

Nemám na tebe náladu

15. února 2014 v 17:28 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Achjo.
Znáte to někdo?
Třeba napíšete někomu na facebooku, nebo něco podobného. A odepíše, v tom lepším případě "hezky slušně", ,,Promiň, nemám na tebe náladu..." A já odepíšu ,,Jojo, v pohodě"
Jenže víte co? Není to v pohodě! Vůbec!
Každý na mě má náladu jen někdy.
A když se mu zrovna nehodím do krámu... Takže pokud se nepotřebuje vyzpovídat, nebo se zrovna nenudí, protože nemá nikoho jiného, s kým by si psal, mám smůlu. To na mě totiž nemá náladu.
A já? Můžu jen dělat, že to chápu a že je to v pohodě... Že je to normální, když si moji přátelé na mě ani neudělají čas.
Možná to nejsou moji přátelé...
Víte, já taky nemám někdy náladu. Jenže nemám náladu na nic. Nebo na člvěka, který mi něco provedl.
Ale není to tak, že řeknu ,,nemám na tebe náladu" a pak si vesele chatuju s jinýma kamarádkama.
Já prostě řeknu ,,nemám na tebe náladu" (a většinou vynechám to ,,na tebe") a pak si jdu třeba číst, nebo jen koukat na televizi, nebo poslouchám písničky.
Mrzí mě, že to takhle je...
Já vážně nevím, co kruci dělám špatně!
Jasně, někdy jsem trochu otravná a tak dála a tak dále... Jenže vesměs bych řekla, že nejsem tak hrozná. Aspoň ne tak, aby mě odkopli jak... jak použitý kapesník.
Jo, kapesník, to jsem přesně já. Lidé se do mě vypláčou. Naposledy si utřou slzy a pak? Pak už mě nepotřebují. Hodí mě pryč, já se nějak těžko dobelhám do pračky a smyju ze sebe všechen ten smutek. A znova. Znova, znova, znova. Pořád dokolečka.
Je jen několik málo opravdu dobrých přátel, kteří mi tohle nedělají.
Jenže teď? Teď jsem se zklamala v dalším... Bojím se, že už to nikdy nebude jako dřív...
Jak dlouho to bude trvat, než přijdu o všechny přátele?
A proč o ně vlastně přicházím?!

Blabliblabla

15. února 2014 v 13:58 | Zuzka |  Střípky myšlenek
To víte, to se tak nudím.
Nemám totiž co dělat.
No vlastně mám - věci do školy. Ale kruci, nechce se mi dělat je už v sobotu!
Tak radši píšu tenhle děsně důlěžitý článek.
Ani nevím, o čem by měl být.
Nechci psát nic o probléméch.
I když mě fakt štve, že si mě včera nai nevšiml! Všiml si mě možná jen dneska. Věnoval mi pohled dlouhý ani ne sekundu, ooo.
Koho má tohle pořád bavit?
Ale tohle není problém. Je to jen jedna z mnha malicherností, které denně řeším, přestože si můj čas ani nezaslouží.
Pravé problémy jsou horší. Ale já se tím nehodlám dneska zabývat!
Chci jen jeden den, který celý prožiju v radosti. Ještě jsem takový neměla snad žádný, ony mě přepadají ty neznámé pocity úzkosti.
Ale jinak? Celkem pohodvý život. Až na ty malichernosti. Jinak jsem spokojená holka, které "nic" nechybí.
A asi jsem dost ukecaná, jak vidím.
A dost se nudím.
Nechcete někdo z Jindřichohradecka vyrazit ven? Nebo do kina? Nebo... kamkoliv?!
Ne že bych neměla kámošky, to mám. Jen na některé teďka nemám náladu. (hlavně na jednu určitou)
A taky bych ráda poznala nové lidi. Jsem sice dosti nespolečenská, ale... Život v nudě mě nebaví.
Hahaha, už jsem zase taková pesimistka.
Nééé, optimismus, prosím!
Nechci být jako Citrón (kdo nezná, nepochopí - použito krycí jméno, pro jistotu).
Odpoledne aspoˇvyrazím an kešky, tak mi držte palce, ať jí najdeme!
Snad vám konečně udělám ten článek o geocachingu.
Užijte si slunečný den, ode mě dnes asi článek nečekejte, nevím, o čem psát.
Inspirace, potřebuju inspiraci!
Pápápápápápápá......... (chtěla jsem to napsat co nejdelší, ale jsem vážně lenoch - tak si představte, že to pokrečuje do nekonečna. Vždyť představivost je krásná! Mimochodem, vím, že šlo ctrl+c)