Březen 2014

Splněný sen

20. března 2014 v 20:03 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Všechno bylo tak, jako každý den. Smáli jsme se, povídali si. Milovala jsem ho.
Seděli jsme v kavárně, vyměňovali si vzájemné láskyplné pohledy. Jak moc jsem milovala ty jeho karamelové oči! Stejně tak jsem zbožňovala ty ďolíčky, které se mu objevovaly ve tváři při smíchu.
Drželi jsme se za ruce a bylo nám prostě krásně. Žádné problémy, nic. Jen my dva, celý zbytek světa jako by neexistoval. A já byla šťastná. On také. Co víc si přát?
Povídali jsme si, co jednou chceme. Ať už dokázat, nebo umět... Oba jsme chtěli být doktory, pomáhat druhým. Chtěli jsme mít krásnou rodinu a dům. Chtěli jsme spolu zestárnout. A pak podotknul ,,Víš co bych také chtěl umět? Létat jako pták..." Zasmál se a předvedl něco, co mělo znázorňovat křidélka. Zamilovaně jsem na něj pohlédla.
Dojídali jsme zákusky, dopíjeli kávu. Vše se neslo v uvolněné atmosféře plné veselí. Poté jsme zaplatili a vyšli ven. Ruku v ruce jsme procházeli městem, dopadaly na nás teplé jarní paprsky. Došli jsme až k mému domu a on mě lehce políbil na ústa. Polibek byl sladší než všechny zákusky v cukrárně. Naposledy jsem ho objala. Mávala jsem mu na rozloučenou, zrovna přecházel na druhou stranu ulice. Otočil se a mávání mi oplatil.
A pak najednou slyším troubení. Skřípění brzd.
Jeho bezvládné tělo letící do dálky.
Splnil se mu sen. Naučil se létat.

Miluji tě

20. března 2014 v 19:27 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Její mladé tělo tam jen tak bezvládně leželo. Obklopené rudou tekutinou. Krví. Klekl jsem si k ní. Nedýchala, což se dalo čekat. Naposledy jsem si prohlédl její andělskou tvář. Pomněnkově modré oči, do kterých jsem se tak rád díval, nechala otevřené. Něžně jsem jí je prsty zavřel. Ten její roztomilý malý nos. A rty, které se tak rády smály, teď byly naprosto němé. Prsty jsem projel jejími hedvábnými vlasy. Když na ně dopadaly sluneční paprsky, jako by zářily. Tady ale světlo chybělo a pramínky byly bez života. Propletl jsem své prsty s těmi jejími. Jako vždy měla nehty barevně nalakované. Nechápal jsem to. Byla vždy tak plná života. Stále se smála, v očích jiskřičky radosti. A teď už najednou nebyla. Chtělo se mi křičet, proč, proč se tohle stalo?! Ale nebyl jsem schopný vydat jedinou hlásku, a tak s z mých očí jen koulely slzy. Dopadaly na její bledá líčka. Musel jsem jí políbit. Rty měla suché, ale mně to nevadilo. Vpíjel jsem se nich. Líbal jsem ji až do úplné ztráty dechu. Opatrně jsem položil její tělo zpět na zem a šel do koupelny. Vytáhl jsem žiletku a vrátil se zpět k ní. Stačilo jen párkrát říznout a kapky mé krve se připojovaly k té její. Lehl jsem si vedle ní a hlavu položil na její prsa.
Prázdnotou zněla má poslední slova. ,,Miluji tě."

Hlava nebo srdce?

18. března 2014 v 21:43 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Už od začátku životů spolu bojují. Hlava a srdce.
Jenže koho poslechnout, když je nejhůř? Srdce radí ano, hlava ne.
Co si vybereme? Člověku se chce říct že srdce, protože to přeci oplývá všemi city, všechnou láskou, prostě vším...
Jenže hlava má mozek. Je chytrá a všechno promyslí.
Je ale přemýšlení dobré? Třeba moje hlava akorát všechno komplikuje. Prostě ztěžuje.
Srdce ale vše zlehčuje. A je impulzivní. Vzplane láskou a neptá se hlavy.
Co na to pak má hlava říct? Samozřejmě, že ne. NE!
Bohužel srdce citlivého člověka, takového jako jsem já, si jen tak poručit nedá. Stále se dožaduje toho, co chce. A nedá si pokoj, prostě nedá.
Tohle nemá být extra dlouhý článek, protože vás prostě jen žádám o radu...
Hlava, nebo srdce?
Já asi beru hlavu...

Zmatenost

16. března 2014 v 21:05 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Tenhle článek bude stejný jako název.
Dosti... Ne, převelice... Maximálně zmatený.
Tak jako je teď všechno v mojí hlavě, a ne jen v ní. Stejně tak v srdci. (Snad i v ostatních orgánech, ale to nevím, jak poznat).
Je to všechno tak... Prostě zmatené.
Nevím, co si myslet. Mám se neuvěřitelně krásně, ale přitom i hrozně smutně. Usmívám se a v další chvíli se mi nad tím vším chce plakat.
Všechno je tak nádherné, jenže stále usím myslet na ty věci, co to kazí.
Ty pochybnosti.
Všechno v těchto třech dnech... Ale dnes... Jsem zmatená nejvíc.
Nemůžu vysvětlit proč, ale prostě proto.
Prostě proto všechno...
V hlavě mi myšlenky poletují jako splašené. Nedokážu je ani pořádně zachytit. Jen těkají sem a tam. A tam a sem.
A já si jen říkám, mám tohle vlastně zapotřebí? Tohle všechno... Ten zmatek... Vždyť si ho dělám jen sama.
Jsem hloupá hloupá hloupá hloupá.
Já vím, že tohle nemá hlavu ani patu. Stejně tak jako mé myšlenky. A nejvíc ze všeho mě štve, že se z toho nedokážu, nemůžu vypsat...
Z toho všeho co mám v hlavě.
Co mám v srdci.
A třebas i ve zbytku těla.
O tom všem.
O mně.

100 000 Kč

15. března 2014 v 8:43 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Co bych dělala, kdybych získala 100 000 Kč?
Prvně bych to rozdělila na poloviny. 50 000 a 50 000. Tu první půlku bych dala na charitu, většinu nejspíš na Dobrého anděla, ale možná bych se koukla i po něčem jiném.
A za tu druhou 50 000.... Bych koupila domů myčku. Čistě sobecké, nebaví mě, když mám někdy umývat nádobí. A mamce by to taky ušetřilo spoustu práce.Ta stojí asi 10 000, takže mám ještě 40 000.
Dále bych rodičům koupila matrace. Ty jejich už jsou hrozné, naprosto nechápu, jak na nich můžou spát. Péra trčí všude, každou chvíli se člověk na nějaké napíchne. Au. To je asi 5000, takže s každý dokážete vypočítat, kolik mi ještě zbývá.
Zbytek bych si uložila. Vlastně bych si koupila ještě nějaké knížky a bratříček by taky nepřišel zkrátka. Ale dejme tomu, že by mi po tomhle nakupování zbylo 30 000.
30 000 Kč , které bych si nechala do začátku života.
Jak bych něco takového potřebovala...
(Stejně se vsadím, že bych ještě část dala znovu na Dobrého anděla).
A za co byste utratili 100 000 Kč vy? :) Už jste nad tím někdy přemýšleli?

Výjimečnost

14. března 2014 v 12:45 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Jedna z věcí, po které opravdu toužím, je výjimečnost.
Nechci být výjimečná pro všechny, ale aspoň pro jednoho člověka (když nepočítám své rodiče. Díky mami a tati).
A tak se snažím. Opravdu moc. Snažím se být natolik dobrá, abych byla výjimečná.
Jenže jak se člověk stane pro jiného člověka výjimečným? Pro mě se stává výjimečnými spousta lidí. Ať je znám jak dlouho chci. Třeba i den.
U mě je ten problém, že jsem prostě citlivka. Každý pro mě něco znamená.
Jenže znamenám něco já pro ty ostatní? Řeknou si ,,Á, to je Zuzka!" nebo si řeknou ,,Ále, to je támhleta holka..."
Jsem pro ně jen jedna z davu, nebo mě najdou i mezi tisíci lidmi?
Vzpomenou si na mě třeba za rok? Nebo budu ta holka, kteoru kdysi znávali, ale už si nevybaví ani jméno?
Já doufám, že si mě lidé budou pamatovat. Problém je v tom, že jsem nevýrazná osobnost. Jsem prostě typický davový člověk.
Jistě, bavit se se mnou asi dá. A tak si chvíli povídají, někdo krátce, někdo déle.
Ale všichni zapomenou. Budu jen jedna z dívek.
Budu asi navždy jen "tamta"...
A nenajdu člověka, pro kterého bych byla výjimečná.

Války

14. března 2014 v 8:07 | Zuzka |  Střípky myšlenek

Nebudu to komentovat. Ne, nebudu. Protože tohle nepotřebuje má hloupá slova.
Jen si, prosím, uvědomte... Uvědomte si to. Že ty války tu opravdu jsou. A to, že zrovna neprobíhají u nás, neznamená, že můžeme být slepí.
Přiznávám se, že jsem u tohohle videa brečela...
A přijdu si tak bezmocná. Nevím, co pro ně udělat. A to je pro mě nejhorší. Nesnáším ten pocit, když nemůžu pomoct. Když jen musím hledět na slzy, jejich i moje, a sedět.
Poraďte mi někdo. Jak se dá pomoci dětem (ale i dospělým) postiženým valkámi?

Čím to je

11. března 2014 v 16:34 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Čím to je, čím to je,
že rieka do mora sa vlieva,
Proč se řeka vlévá do moře? To je jednoduché. Bylo jednou jedno moře… Veliké, převeliké. A jedna malá, malinkatá vodní říčka. A ta říčka si jednou řekla, že už nechce být tak malá. Že chce, aby se její voda dostala všude možně, ne jen na místa, kudy se ona sama procpala. A tak se na své životní pouti přidala k moři. A tak je to dodnes - říčka se učí svoje první kroky, a když už si je jistá, připojí se k moři a putují společně.
a ten čo nevie spievat spieva.

Pusu máme každý, ale jen pár z nás ví, jak ji použít. Přesto ji ale všichni používají. Proč? Protože ti lidé slyší svůj zpěv jako rajskou hudbu. Slyší to správně. Nejde ani tak o to, že by neuměli zpívat, ale o to, že jsou hluší. Hluší ke všemu kolem nás. A tak si dál zpívají ty svoje příšernosti o ničem, zatímco moudří lidé zpívají svoje nádherné balady o životě.

Čím to je, čím to je
že mladí netúžia byť múdri,
Jde o to, že mladí nebývají moudří. A hloupí lidé si přejí všechno, jen ne tu moudrost. Nikdy ji nepocítili, a proto jim ani neschází. Po moudrosti touží jen moudří lidé.

a ženy ukryté sú v púdri.
Divíte se jim? Stále někde slýcháme věci o tom, jak máme být krásné. Jak jsme to něžné pohlaví. Když nesplňuje požadavky, jsme méněcenné. Ale ne všechny se rodíme s hezkou tvářičkou. Proto se naše chyby snažíme skrýt pudrem… Ne pro sebe, ale pro vás ostatní. Pro ty, kdo krásu vyžadují.

Možno zlodej a možno mních,
Zloděj a mnich. Dva tak odlišní lidé, a přesto jsou stejní. Všichni jsme totiž lidé. A je jen na nás, jak se rozhodneme žít. Někdo si vybere mnicha, někdo zloděje. Stejně se nakonec všichni sejdeme na jednom místě.

spísal knihu kníh,
čo raz a navždy vysvetlí,
prečo sú veci tak jak sú,
Věci už jsou dané. Ale proč tomu tak je? Ano, protože to někdo řekl. Možná hlupák, možná moudrý člověk. My ho ale poslouchat nemusíme. S trochou odvahy a důvtipu můžeme všechno změnit.

život má chuť zápasu,
Život není jednoduchý. Život je boj. A není to o tom, kolik ran nám dá. Je to o tom, kolik ran dokážeme ustát.

a človek ním len preletí.

Tato věta může mít dvě vysvětlení. Doba, kterou žijeme, není nic oproti délce světa. Já se ale přikláním k druhému vysvětlení. Moc spěcháme. Neužíváme si toho, co máme. A proto vše jen nějak přeletíme. Svojí chybu si uvědomíme až moc pozdě…


Pan N

11. března 2014 v 16:33 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Příběh psaný (jak jinak) pro RPG hru o Harrym Potterovi - proto prosím omluvte kouzelnický nádech :)

Byl jednou jeden pan profesor… No, nebudeme ho jmenovat, říkejme mu teda třeba pan N. Ten náš milý pan N, to byl ale chlapík. Pro vtip nešel daleko, ale často byl i pěkně nabručený. Jednou ho člověk miloval, jindy zase nenáviděl. Jinak to byl naprosto obyčejný, nebo klidně neobyčejný, muž.
Často se smál, a už ten smích stačil, abyste se rozesmáli taky. On totiž hýkal jako osel. Až se to rozléhalo po celé síni. K tomu rád bušil pěstí do stolu. Když byl ale naštvaný, dokázal řvát tak, že ho slyšeli i v Azkabanu. Byl prostě všeobecně hodně slyšet.
Ten náš pan N šel jednou do Zapovězeného lesa. To víte, nechtělo se mu tam. On totiž nebyl zrovna hrdina. Ale musel, aby našel kentaury a předal jim jistou zprávu. Jak ta zpráva zněla, to si už nepamatuji, ale nebylo to nic důležitého.
A tak pan N šel. Prodíral se houštinami, křovisky, přelézal padlé kmeny stromů. Šlo mu to ztěžka, když v jedné ruce stále držel připravenou hůlku. Ale nevzdával se. Jenže kentauři nikde. A víte proč? Protože si z pana N chtěli udělat legraci. Oni věděli jen o tom že je to vtipálek. Ale že je to někdy i pěkný bručoun, o tom už neměli ani ponětí. A tak si naši zlatí kentauři udělali přestrojení. Co ze sebe vlastně chtěli udělat, to dodnes nikdo neví. Důležité ale je, že vypadali jako nejhorší noční můra. No dobře, to možná trochu přeháním, ale určitě vypadali děsivě.
A zrovna, když pan N přelézal další padlý kmen, na něj vyběhli. Pan N na vteřinu doslova ztuhnul hrůzou. Ale v další vteřině už za vydatného křiku, který zněl jako dívčí, vybíhal ven z lesa. Párkrát spadl, takže byl celý špinavý. O nějakou větev si natrhl kalhoty. A pozor, vylézaly mu fialové trenky se srdíčky! No studenti se mohli smíchy potrhat.

A jak zareagoval pan N? Naštěstí ne bručounsky. Ale ani nevtipkoval. Vypařil se tak rychle, jako přiběhl. Mazal se převléct a umýt. Když pak o jeho příhodě někdo mluvil, byl rudý až za ušima. CO až za ušima, byl rudý až za kotníky! A proslýchá se, že od té doby už pan N svoje milované srdíčkové trenky nenosí.

Lindobelus

11. března 2014 v 16:27 | Zuzka
Lindobelus je zvíře nevelikého vzrůstu, může dorůstat nanejvýš 50 cm. Obyčejní jedinci váží mezi 20 až 30 kilogramy, můžou se ale objevit i těžší. Jeho tělo je chlupatá koule, ze které vyrůstají čtyři končetiny. Je červený, ale můžou se najít i zlaté druhy. Oči má světle modré. Čumák vypadá jako prasečí. Nejzajímavější je, že má lidskou pusu. Nedokáže však mluvit. Uši se tyčí do výšky, můžou mít až 10 cm.
Žije ve stádech, kde je vždy jeden hlavní vůdce. Většinou má každý samec svou partnerku a s tou žije až do konce života. Když jeho partner zemře, žalem zemře také. Aktivní jsou ve dne, v noci spí. V ojedinělých případech ho můžeme potkat i v noci. Březost lindobela trvá 6 měsíců a narodí se mu obvykle 1-6 mláďat, které jsou po narození úplně holé a slepé. Mláďata jsou malá, vešla by se nám do dlaně. Za pouhé dva měsíce už jsou ale dospělá a normální velikosti.
Můžeme je najít jen v Evropě. Žijí v lesích, je jedno jestli listnatých, jehličnatých či smíšených. Spí na stromech, ale všechny ostatní věci dělají na zemi.
Živí se listy stromů nebo jehličím. Rád si pochutnává na kůře nebo míze. Za den dokáže sníst asi 2-3 kg potravy. Pít mu stačí jednou týdně, najednou vypije asi 10 l vody.

Můžeme si ochočit a chovat doma, je to ale zdlouhavý proces. Ten se však vyplatí, protože za jeho srst se dává neuvěřitelné mění. Srst potom slouží jako vlna, je ale kouzelná. Brání náš před škrknami, někdy člověka zachrání i před menším kouzlem. To ale jen v případě, že je vlna z opravdu silného jedince.

Aneb jak jsem si vymyslela tvorečka :) Omlouvám se, popis mi nejde! Ale byl to úkol do té RPG hry (ano, jsem závislák - miluju RPG a miluju Harryho Pottera!)