Duben 2014

Hledání Aljašky

28. dubna 2014 v 16:38 | Zuzka |  Mé malé knihomolství
Článek může obsahovat spoilery.

John Green je podlý vrah.
Ne, vážně. Prvně mi ve Hvězdách zabije Augusta, a v téhle knížce taky vraždí. A zajímavé je, že on je prostě musí zabít uprostřed knihy. Proč s tím čekat na konec, když je můžeme zabít hned, a pak zbytek knihy řešit jejich smrt a bulet u toho, že?
Ne, neberte to tak, že by se mi ta knížka nelíbila. Je fantastická, ostatně jako skoro všechny knihy, co poslední dobou čtu. Ale smutná, tak zatraceně smutná, že slzy na vyjádření nestačí.
Trochu jsem se vžila do hlavního hrdiny, nebo vlastně spíše nehrdiny, ale jednoduše do hlavní postavy Milese (ne, neptejte se mne, jak se to čte, já to čtu prostě Miles, protože když čtu, tak není čas na to, řešit, jak se co čte, to člověk ty jména jen přejede očima a výslovnost mu je fuk). On chudák neměl přátele. Ale i přesto mi připadal nějakým svým způsobem šťastný, uvrtaný do posledních slov slavných a těšící se na hledání velkého Možná. A pak, objeví kamarády. Nalezne krásnou, ale tajemnou Aljašku. A Aljaška je dívka, pokud jste to někdo také nepohopil jako já, když jsem si knihu kupovala (to ale neznamená, že by mi to vadilo. Tohle je lepší, než nějaký dobrodružný román, kde by hledali Aljašku, myslím tu zeměpisnou Aljašku).
Trochu mě štvalo, jak tam bylo upozrňováno na její krásu. Co pak máme dělat my, dívky, které jsme ve frontě na pěkný vzhled jaksi nestály? Jenže pak jsem zjistila, že Aljaščino kouzlo nebylo jen v jejích ladných křivkách. Ona byla chytrá. Přemýšlivá. A svým způsobem děsivá, nejspíš tou neuvěřitelnou tajemností a změnou nálad. Jak tam bylo řečeno, Aljašku není možné nemilovat. Prostě to nejde, ta holka si vás získá na svou stranu, i když možná ani nechce.
A Aljaška zemře.
Ta dívka, která do všech vlévala život, o ten svůj přišla.
Spousta lidí tím trpěla. Řekla bych, že něčí smrt zasáhne tak nějak každého, i když jste toho člověka jen vídal na chodbách, i když jste za ním jen stál v řadě na oběd.
Aljaška řešila, jak unikne z tohohle labyrintu a co to vlastě je ten labyrint. Dospěla k názoru, že labyrint je utrpení. A unikla z něj přímo a rychle, i když se asi já ani Miles, Plukovník, Takumi, Laura, ani všichni ostatní nedozvíme, jestli to udělala schválně nebo omylem. A nabízí se otázka, jestli to ví samotný spisovatel? Já, když něco píšu, a teď ze sebe nechci dělat velkého spisovatele, tak vím jen to, co napíšu. Nic víc. A někdy si to dokážu domyslet, ale neztratí to tím domyšlením nějaké to své kouzlo?
Ale co si vlastně myslím o tom labyritnu já... Popravdě, donutilo mě to dost přemýšlet. Ale nedokážu jasně vyslovit, co to je, protože podle mne je to pro každého něco jiného. A co to je pro mě, to možná zjistím, až budu starší. Protože teď nedokážu říct, z jakého labyrintu vlastně chci uniknout, jelikož jsem malá, hloupá holka. Ale kdoví, jestli odpověď na tuhle otázku někdy najdu. Možná budu umírat a stále nebudu vědět, jaký byl ten můj labyrint. Ani jak se z něj dostat, nebo jestli jsem se z něj už dostala, či jestli ta úniková cesta bude právě smrt.
Protože je něco po smrti? Stane se z nás pouhá potrava pro červy, nebo prach roztroušený po světě? Nebo bude naše duše kolovat dál? Dosáhneme po smrti radosti, nebo nás čeká jen věčné utrpení? A možná nás nečeká vůbec nic...
To jsou otázky, na které nejspíš nenaleznu odpověď. Nebo naleznu, po smrti. Možná dříve... Co já vlastně vím? Nevím. Nevím nic.
Ale věřím. Tak jako to bylo v té knize. Lidé věří, protože se bojí nevěřit. Protože se bojíme toho neznáma, té tmy po smrti. A tak věříme v to, že po smrti něco následuje. Ať už je to reinkarnace, ráj nebo nebe.
A já věřím a vždycky věřit budu, protože víra je jedna z nejcennějších věcí, co mám.
A věřím, že Aljaška se někde dál směje, kouří cigarety a pije Jahodové pole. A věřím, že Miles najde velké Možná. Jenže on už ho vlastně třeba našel, jen si to sám neuvědomil.
A vím, že všechno je jen kniha. A vím, že bych možná neměla tolik víry vkládat do knihy. Jenže co je krásnějšího, než knihy, které vás donutí myslet, uvažovat, přemýšlet? Knihy, které do vás vlijí poznání a trochu toho důležitého procitnutí...

Den skautů

24. dubna 2014 v 14:39 | Zuzka
Tenhel článek budu pohodářský... Až tak, že po dlouhé době použiju smajlíky, a ne jen usmívající, ale i tlemící!
Anebo ne.
Smůla, lidičky.
Ale chtěla jsem vám povědět, že dnes má svátek Jiří. A to je náš patron, patron skautů. Proto dnes slavíme svátek i my.
Chodíme do školy, do práce v šátku, nebo dokonce i v kroji.
Já byla hezky v kroji, kamarádka ze třídy taky, takže jsem nebyla jediný idiot. Ano, idiot - sice tohle dělám hrozně ráda, ale lidi na mě divně koukají!
Tak prosím, až třeba za rok potkáte někoho v kroji nebo v šátku, ušetřete si ty pohledy.
Děkuju.
A co víc říct.. Popravdě, moc toho o otm nevím!
Jen snad, že když už jsem si vzala ten kroj, mohla jsem si na něj našít odborky. Takhle je prázdný, tak jsem is na něj alespoň nandala nějaké placky, abych vypadala trochu namachrovaně. No, moc to nepomohlo.
A nejvtipnější bylo, že jsme ve škole měli poslední zvonění. To nás maturanti pomalovávají rtěnkami, stříkají na nás voňavky, lijí vodu a nevímco ještě... Já se bála, že mi ten kroj ušpiní, ne-li zničí. Hehe. Všechno vydržel, ale jaké pako šlo potom na oběd a namočilo si šátek do omáčky? Ano, jááá!
No nic... Skauti, všechno nejlepší! A rozhodně si ze mne neberte příklad.

A takhle hrozně moc mi to slušelo. Hehe. Záměrně jsem s nevyfotila celá, aby nebyl vidět ten flek na šátku a na kroji (ano, ono se mi to tak trochu obtisklo). Jo a taky jsem si už většinu rtěnky smyla, zbylo mi jen srdíčko. Jo, mám vás ráda!

Na den paní učitelkou

23. dubna 2014 v 15:56 | Zuzka |  Střípky myšlenek
U nás na gymnáziu právě probíhají přijímačky, a tak se v úterý po Velikonocích nešlo do školy. Teda šlo, ale bylo jen kino. Tak jsem to vynechala, nu.
A jela jsem do práce s mamkou.
Hehe, mamka je učitelka. Na malé vesnické škole, kde mají ve třídě přibližně dětí. Mamka je docela oblíbená mezi detmi, tak jsem se ani nebála.
V páté třídě má kloučka, který má trochu nižší IQ, měl by být na zvláštní škole. Tudíž potřebuje jiný výukový plán než ostatní. To se ale nedá stíhat, učit ostatní a k tomu se věnovat jemu, přitom on by té pozornosti potřeboval mnohem víc.
A tak jsme se domluvili, že se mu bude věnovat. Ten den společně měli dvě hodiny, češtinu, angličtinu a čtení.
Já jsem se ta těšila! Představovala jsem si, jak to bude fajn. Ale když jsem tak stála před tou školou, najednou mě přepadla úzko. A v mamky kabinetě už jsem byla naprosto v pytli. Tolik učitelů, a já se bála, že se budou zlobit, když tam jsem. Ale naštěstí ne, byli fajn, povídali si se mnou (nu, o čem jiném, než o škole)...
A pak crrr, první hodina byla tu. Čeština s páťákama a já měla učit kloučka. Radim se jmenuje. Byla jsem tak hrozně vyděšená. Vstoupili jsme do třídy a samozřejmě se na mě upřely zraky všech žáků. Mamka mne představila a řekla Radimovi, že se s ním dnes budu učit. Ten chudák nevypadal moc nadšeně.
A tak jsem si k němu sedla, vytáhli jsme jeho pracovní sešit a učebnici. A já mu pomáhala. Popravdě, věděl toho víc, než jsem tušila. Ještě jsem mu stihla prozradit, že se vlastně taky bojím. To by se možná prozrazovat nemělo, ale tak co.
Nevím, jestli ze mě po první hodině byl nějaký nadšený. Pak ale přišla druhá hodina, angličtina. On se cizí jazyky učit nemá a tak jsme jen hráli pexeso. A to už byla větší sranda. Ani jednomu nám to nešlo. I když já se musím přiznat, že jsem se moc nesnažila... Vyhrál, ale rozhodně mi to nevadilo. A neříkám, že to bylo kvůli tomu, ž ejsme ho nechala. Nesnažila jsem se tolik, ale já jsem na pexeso takové ťululum, že by mne porazil každý.
A když jsme dohráli? Šli jsme na počítače. To už si se mnou normálně povídal. Když jsem mu řekla, že je mi 14 a že jsem teprve na základní škole v deváté třídě, nemohl tomu uvěřit. On si myslel, že už jsem dospělá, truhlík. Přitom má sestru také v deváté třídě a ta vypadá mnohem starší než já. Já bych řekla, že vypadám na svůj věk a možná i mladší. A chovám se tak na deset let.
Pak byla hodina v šesté třídě, tak tam jsem se jen koukala. Tu a tam se na mě otočila jedna dívka a něco mým směrem vesele prohodila a já za to byla ráda. Bála jsem se, že na mne budou koukat jak na idiota.
A potom přišla zase pátá třída, čtení. Mamka to dělá tak, že jim čte a oni si u toho můžou malovat nebo tak. Zase jsem si sedla vedle Radima a kreslili jsme něco spolu. Měla jsem co dělat, abych ho nějak utišila a nerušili jsme mamku-paní učitelku. On se mě totiž pořád na něco vyptával. S radostí jsem mu odpovídala, protože už to je dlouho, co se o mě někdo takhle zajímal. Povídal mi, že chce, abych byla paní učitelka. Ale já ho usela zklamat, protože učitelskou práci bych asi nezvládla. Pak mi chválil kresby, hehe, neumím kreslit.
A ty jiskřičky v jeho očích, ten úsměv, to mě tak neuvěřitelně těšilo! Bylo to upřímné, ne nějaké "Tohle je učitelky dcera, tak se k ní budu chovat hezky...". Děti se neumí přetvařovat. A dobře, tomuhle kloučkovi je 12, ale jak už jsem říkala, je trošku hloupější (podle mě nic strašného) a přetvařovat se snad ani neumí.
Když jsem odcházela, vesele se na mě usmíval. A já mu úsměv upřímně oplatila. Ten klouček mi tak nějak vlil do žil radost, i když doma zase nějak vyprchala... Ale já v tu chvíli byla opravdově šťastná.
Poslední měla mamka hodinu s osmáka, tak jsem se zase šla podívat. A byli fajn. Rozesmáli mě, když jsem přišla, byla jsem představena a ozvalo se "Čáu". A pak jem je pozorovala, jak se učí. Tu a tam jsem se s někým střetla pohledem a ti chudáci většinou uhnuli očima.
A pak... Oběd! Měli rajskou a podle mě docela dobrou. No a pak jen zavést děti do družiny a byl konec. Ještě jsem potkala Radima, znovu jsme se na sebe upřímně usmáli.
A jelo se domů.
A já tam chci zas.
Nejvíc mě potěšilo, když mamka přišla domů, a pověděla mi, že se děti vyptávali, proč už tam dnes nejsem.
A zahřálo mě u srdce.
A já si nepřipadala na chvíli tak zbytečná.
A je škoda, že se a chvíle nedá prodloužit...

Ten, kdo stojí v koutě

23. dubna 2014 v 11:59 | Zuzka |  Mé malé knihomolství
Článek může obsahovat spoilery.

Název této knížky by seděl i na mne. Ale Charlie, hlavní postava, je jiný než já.
Na začátku knížky, po několika prvních stránkách, jsem si myslela, že je vlastně celkem hloupoučký. Ale netrvalo dlouho a já si uvědomila, jak moc jsem se mýlila.
Charlie je tak neuvěřitelně inteligentní, možná nejchytřejší z lidí, které jsem kdy potkala. I když jeho jsem nikdy nepotkala a nepotkám, protože si musím uvědomit, že je to jen fiktivní postava.
Nechci, aby byl jen vymyšlený. Pokud bych někdy našla člověka, jako je on, milovala bych ho celým svým srdcem. A nemyslím tak, že bych s ním chtěla něco mít. Vážila bych si ho jako člověka, říkala mu, že ho miluji, ale nestála bych o něžnosti. Jen o jeho přátelství, o to, aby mi řekl své problémy a já mu zase vyzradila ty svoje.
Celou knížku mi ho bylo tak neskutečně líto, ale neplakala jsem, protože jsme věděla, že je šťastný. Většinou. Nebo to je takový ten typ člověka, který i smutek dokáže podat s radostí.
A dnes jsem si zase začala připomínat, proč někdy svůj život vidím tak bledě, když ostatní ho mají i horší. Ale Charlie mne na konci překvapil. Vysvětlil tam, že není nikdo, kdo by na tom byl hůř nebo lépe, protože pokud někdo není spokojený, tak prostě není spokojený, a je jedno kvůli čemu to je.
Jestli jsem to tedy správně pochopila. Ona ta knížka se mi zdá k pochopení celkem těžká. Charlie je stejně starý jako já, ale vidí věci jiným pohledem a dokáže je jinak podat. Je to zvláštní. Nevím, jestli jsem všechn pochopila a jestli jsem to pochopila správně. A věřím, že až si tu knížku přečtu zase za nějaký ten rok, a já si ji přečtu, protože jsem si ji dokonce koupila, tak v ní najdu něco nového. A pak si ji přečtu zas a budou tam další věci. A ani až ji budu číst po už nejmíň po dvacáté, nebudu všemu rozumět.
Ale ta knížka se čte skvěle, zvlášť když je to všechno psané formou dopisů. A já si připadala, jako kdyby Charlie ty dopisy posílal mně, i když je vlastně posílal neznámemu chlapci. Ale já je četla, představovala jsem si, jak vyndavám ze schránky, jak opatrně otevírám obálku. A přišlo mi to krásné, přišlo mi to kouzelné. Jako bych s ním byla nějak propojená. Jako by na chvíli existoval.
A já vím, že jsem hloupá. A já vím, že tohle bych dělat neměla. Neměla bych v to věřit. Charlie neexistuje. Al ejá stále doufám, že někde na světě, ať už kdekoliv, je někdo jemu podobný. A ten někdo nosí úsměvy na tváře svým bližním stejně jako Charlie. A přidělává jim i starosti, ale bez toho by to přece nešlo.

Tóny písně

23. dubna 2014 v 9:03 | Zuzka |  Nápady od blogu
Mohla bych se rozhovořit o hudbě. Ale já jí nerozumím. Vnímám hudbu srdcem, ale nechápu noty a ostatní věci.
A tak nebudu hovořit o hudbě.
Protože první, co mě napadlo, když jsem si přečetla "Tóny písně", byl život.
Přemýšlím teď nad životem docela často, takže to není až takové překvapení.
A teď si vezměte, že ta píseň je náš život. U někoho je dlouhá, u někoho krátká. Nikdy není jen veselá nebo jen smutná, vždy je to smíchané dohromady. Protože žádný z nás není vždy veselý, ale zároveň taky pořád nepláčete.
Ta má píseň v tuto chvíli převážně smutní...
Ale, co jsou to teda vlastně ty tóny písně? Jak se naše píseň vytváří?
Tóny jsou ty každodenní, ale i nevšední věci. Do písně se vám může zapsat dobrá snídaně, ale i krásný narozeninový dar. Zapíšou se tam vaše slzy, avšak i vaše úsměvy.
Tóny jsou vše, co kdy prožijete.
Mým tónem je právě teď tiché ťukání na klávesnici. A zvuk slz dopadajících na podlahu, který není skoro vůbec slyšet, ale i tak nepříjemně přořezává ticho.
A takhle se tvoří ty nejkrásnější písně. Životem. Celý život je jen jedna dlouhá píseň, kterou se nikdy nikdo nenaučí na zpaměť, ale budou z ní známé alespoň úryvky...
Tvořte svou píseň krásně. Protože až jednou budete umírat, zaslechnete ji. A bude jen na vás, jestli se vám bude líbit. Ale nebudete ji moct vypnout, nebudete ji moct přepsat. Každý tón v ní tam bude mít své místo...
Prosím. Važte si své písničky.

Vyčerpaná

21. dubna 2014 v 21:19 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Jiskřička z mých očí tak nějak vyprchala, místo úsměvu je jen mdlá náhražka.
Jsem vyčerpaná.
Z toho všeho.
Poslední dobou hlavně ze skypu. Stále si nemůžu pomoct a myslím jen na to, že jsem tam navíc. Že o mne ve skutečnosti stejně nikdo nestojí. A také na to, že tím lidem akorát kazím život.
A tak se s nimi prostě dál bavit nemůžu, nejde to. Možná některým lidem tolik nepřekážím, ale já prostě.... Všichni letěli z mého skypu pryč. Neznámo kam.
Protože víte co? Včera jsem kvůli nim plakala a byla to ta chvíle, kdy bych měla plakat štěstím. Jenže tohle byly spíše slzy bolesti a smutku. Bylo to tak, že dva se odpojili od celé konverzace, aby si šli volat jen se mnou. A mne tohle gesto rozplakalo. Ale rozplakalo mne špatně. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, že to z jejich strany je lítost.
Někdy mám pocit, že si nikdy nebudu připadat stejná jako ostatní. Že si vždy budu připadat méněcenná. Protože jsem.
Jen.... S těmi lidmi jsem byla na chvíli šťastná.
Ale bylo to jako horská dráha, chvíli zářící štěstím, chvíli užírající se bolestí.
Tak jsem si řekla stop, tohle už prostě nejde.
Rozloučila jsem se jen se dvěma dívkami, ostatním jsem zmizela bez slovíčka (je to tak nejlepší, věřte mi). S jednou jsem si zrovna psala a ta druhé toho pro mne udělala tolik, že to prostě nešlo, jen tak zmizet. Nu, to byla chyba. První dívce jsem pak už na otázku neodpověděla (jsem já to ale milá) a s tou druhou se bavím ještě teď...
Ona nedokáže pochopit, že já jsem pod jejich úroveň. A nevím, proč jsem se někdy snažila jich dosáhnout.
Pláču a své slzy už přestávám skrývat...
Nechci už dál lidem ubližovat!
Tak to všichni nechte být a nevšímejte si mne...

Prosím

20. dubna 2014 v 17:01 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Stojím naproti ní. Vidím, jak se snaží vykřiknout, ale z jejích krásných rtů nevychází jediná hláska. Nehýbá se, zdá se, jako by snad ani nedýchala. Bojí se, moc dobře to vím. Tolik bych jí chtěl říct, že nemá z čeho mít strach, ale lhal bych.
A tak tu jen stojíme, zírá na mě a já zírám na ni. Váhám, ale nakonec se k ní přibližuji. Ruka, ve které svírám tu zvrácenou čepel nože, se mi třese. Vždyť to přece nemůžu udělat. Ne! Ale i přesto se k ní stále blížím, už jsem úplně u ní a cítím její zrychlený dech. Vdechuji její parfém. Je krásná a dobře si to uvědomuje. Krátká sukně zvýrazňuje její opálené dlouhé nohy, tílko upozorňuje na její útlý pas a jemné líčeni zdůrazňuje něžný dívčí vzhled. A já se chystám tohle všechno ukončit. Jak jen můžu? Ale nemám na výběr, musím...
Naše oči se střetají a mě zamrazí. Jsou plné utrpení, strachu a bolesti, jako by ukazovaly nejhorší noční můry. Těma očima mě prosí o milost. A já bych jí to její přání tak rád splnil. Ale má ruka už se natahuje. Mám co dělat, abych ten nůž vůbec udržel. Celý se třesu. Ona na tom není o moc lépe, ale jí navíc po tvářích stékají slzy. Smáčí její andělskou tvář. Oba dva se hrozně bojíme, jsme skoro ochromeni strachem.
Příšerné ticho prořezává jen její sladké "Prosím...".
Ale už je pozdě. Nůž se jí zabodává do hrudi. Na ruku mi dopadají kapky horké krve.
Jsem vrah.

Tikot hodin

19. dubna 2014 v 14:46 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Víte, ono je to tak.
Já teď často volám na skypu, protože je to prostě... Nebudu vám říkat, co to pro mě znamená, protože kvůli tmuhle tu nejsme.
Jeden z častých volajcích má v pokoji hodiny. A tak, když zavládne chvíle ticha, ozývá se jen tikot. Já říkám, že je děsivý a oni se smějí. Ne smějí, že by si ze mě dělali legraci, ale smějí tak mile. Stejně jako se smějí, když si v hezké časy (21:21, 22:22, 00:00) přeju svá tajemná přání. Nemyslí to zle, dokonce si někdy i oni něco přejí. A upzorňují mě, abych to nepropásla, vzpomenou si.
Ale nikomu jsem zatím nevysvětlila, proč mi ten tikot přijde děsivý. Tvrdím, že se mi zdá, jako by nám odtikával čas do srmti. A sama jsem si prvně myslela, že se toho bojím kvůli tomuhle.
Avšak až teď mi došla opravdová příčina strachu. Není děsivý ten tikot, ale to okolní ticho. Tikání, které s našimi hlasy normálně zanikne, je najednou slyšet. Třeba pět lidí mlčí ve stejnou chvíli. A přemýšlí. Já se bojím toho přemýšlení. Co když přemýšlejí o mně, a co si vlastně myslí. Co když mají nějaká trápení a já jim nedokážu pomoci.
Nesnesu to bolestivé ticho. A proto mluvím, říkám, že ten tikot je děsivý. Mluvím hrozně moc, protože tohle mě vždycky děsilo. Ticho. Ta chvíle, kdy se každý zabývá svými problémy, starostmi. Nechci jim dát možnost, chci, aby na své problémy, které má jistě každý z nás, zapomněli. A tak mluvím, vykládám, povídám. A říkejte si, že mluviti stříbro, mlčeti zlato. Ale v tuhle chvíli to neplatí. Možná melu kraviny, možná si myslí, že jsem úplně blbá, ale alespoň myslí na tohle a ne na svoje problémy.
A tak to chci.
Aby byli všichni šťastní.
Tak zní i mé půlnoční přání.
Štěstí není ta chvíle, kdy nemáte problémy. Vždycky tu nějaké budou. Štěstí je ta chvíle, kdy na ně zapomenete, kdy se i přesto dokážete smát.
Když jste prostě šťastní a cítíte to...

Slibuji

12. dubna 2014 v 22:46 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Už to dál nemohu vydržet. Srdce mi svírá obrovská bolest a já nevím, jak ho vyprostit.
Tvářím se, jakoby nic. Nejsem moc dobrá herečka, ale smutek na mně stejně nikdo nepozná. Lidé jsou slepí, co se týče druhých. Každý chodí jen zahloubaný do svých problémů... Mrzí mě to, lidé by spolu měli více komunikovat. A tak jen pláču každý večer do polštáře, skrývám své trpící slzy před okolním světem.
Nemám ráda dnešní svět. Tedy, svět je skvělý. To ti lidé ho ničí. Nesnáším lidi! To kvůli nim trpím. To kvůli lidem už nikdy nezažiju pocit štěstí, už nikdy nepocítím lásku. Jste spokojení?!
A tak mi nezbývá nic, než jedna věc.
Vítr mi fouká do tváře a pohrává si s mými vlasy. Na tvář mi dopadají kapky deště, které dokáží dokonale zakrýt vodopád slz. Stojím a koukám dolů. Je to docela výška. Polknu, ale na na mé tváři se objevuje úsměv. Nebojím se, i když jsem z výšek vždycky měla strach. Tohle bude mé vysvobození. Už teď se cítím lépe. V hlavě nemám hurikány, ale pouze jednu jedinou myšlenku. Budeme spolu.
Naposledy se ohlížím po té nádherné přírodě. Listy hrají smuteční hudbu, květiny jako by trochu uvadly. Ale nebojte se, beze mne vám bude lépe.
A tak se odrážím.
Skáču.
Padám.
Tam dole se sejdeme, slibuji.

Změna

11. dubna 2014 v 22:57 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Jsem unavená... Ale za tich 6 hodin, které jsem dnes dohroady strávila ve vlacích, jsem měla dost času přemýšlet.
Nad čím jsem vlastně přemýšlela? Nad tím, kde dělám chybu.
Proč nevidím svět krásný jako ostatní lidé. Tedy... Já vidím ty sluneční paprsky odážející se ve vlnkách rybníku, lehce šumící větve obsypané různozelenými (a na podzim všemožně zbarvenými) lístky... Já vidím tu trávu, na které se leskne ranní rosa, tu trávu, která roste stéblo po stéblu... Všímám si květin, motýlů, duhy, všech těch nádherných barevných věcí, které dokáží vykouzlit úsměvy na tváři jen svým pouhým bytím. Prostě všeho. A všechno je to krásné.
Miluji tento svět.
Ale ti lidé tu... Právě ty nemám ráda, to kvůli nim mi někdy připadá svět šedý.
Ale proš vlastně nemám ráda ty lidi? Nejspíš to bude díky jejich chování. Už jsem si zvykla na to, že pěkného slůvka se mi nedostane... A pak, když nějaké takové milé slovíčko zaslechnu, jsem z toho doopravdy vykolejená.
A popravdě se toho i bojím. Lidé, nebuďte na mě hodní, prosím. Já jsem zvyklá na život bez toho a vaše hezká slůvka to jen ztěžují. A ubližují mi.
Nakonec jsem dospěla k názoru, že je čas na změnu. Popravdě, nebaví mě, když jsem pro lidi jen kus hadru. A to kvůli tomu, že si je pouštím moc k tělu. Že jim vyžvaním své starosti, své problémy, své myšlenky. A nakonec to dopadne stejně tak, že mě všichni odkopnou...
Jsem asi na lidi moc hodná, nebo nevím.
A tak už taková prostě nebudu. Budu ledová královna. Jasně, že Dobrého anděla se nezvdám. A ničeho z too, co se snažím dělat pro "lepší svět". Ale budu se k lidem chovat tak, jak se chovají oni ke mě. Moje tajemství, starosti, boly i největší radosti zůstanou hezky i u mě. I když s vámi se o ně podělím, prootže nejsem dokonalá, a kdybych nikomu nic neřekla, asi bych brzy vybuchla...
A začnu od začátku. Budu prostě nová bytost. Jasně, že tam zůstane hodně z té staré. Ale objeví se i něco nového, dosud nepoznaného. Již skoro ničím nerušená radost ze světa, ale chlad k lidem. A víte co? Tak to asi bude nejlepší.
Nový začátek!
Takže...
Ahoj, já jsem Zuzka.