Květen 2014

Tam na louce

29. května 2014 v 0:16 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Lehnout si jen,
někam na louku do trávy.
Vše je jak sen,
zlé nechodí zprávy.

A jen sledovat mraky,
to krásné modré nebe.
Ukrytá před dalšími zraky,
myslet chvíli na sebe.

Prostě ležet a nehýbat se,
upadnout v zapomnění.
Nečíst ten lístek v kapse,
jak všechno k horšímu se mění.

A nechat čas běžet,
v tichu nic nezaslechnout.
A jen tam tak ležet,
naposled vydechnout.

Realita a svět počítačových her

28. května 2014 v 20:58 | Zuzka |  Škola školička
Realita a svět počítačových her - chtělo by se říci, že jsou to dvě naprosto odlišné věci. Je tomu ale opravdu tak?
Samozřejmě, že ve světě počítačových her nezažíváme reálné věci. Člověk by například nikdy nevyšel ven a najednou by tam nezačal střílet do lidí, no ne?
Počítačové hry ale můžou být i docela reálné, jistě. Třeba The Sims, kde člověk hraje za postavičku a může dělat věci, které se dělají v tom našem reálném životě. Jenže přiznejme si, děláme tam většinou věci, ke kterým bychom se v realitě neodvážili, nebo které bychom v realitě možná ani dělat nechtěli.
Spousta lidí se ukrývá do světa počítačových her před realitou. A musím se přiznat, že i já to tak mám. Ono vás zrovna něco trápí, a tak se prostě na chvíli schováte. Většina lidí, kteří vašemu útěku přihlíží, si může myslet, že je to špatně. Ale já si to tak nemyslím. Kdyby člověk ze všedních problémů někdy neutekl, zbláznil by se. A to myslím doopravdy zbláznil. Takhle na své starosti na chvilinku zapomene, oddechne si. A někdy je to déle než na chvilinku, někdy člověk ve hře stráví třeba celý den. A lidem to přijde špatné, ale mně ne. Mně přijde, že je dobře si někdy odpočinout.
Ale hlavně - je mezi realitou a počítačovým světem opravdu takový rozdíl? Neprotíná se to náhodou trochu? Lidé si řeknou, že by se to protínat nemělo. Ale já na to mám zase trochu jiný názor. Hraji jednu hru, baví mě a nějak jsem se dostala k tomu, že si volám na skypu s ostatními hráči. A pár z nich jsem už viděla naživo. Jistě, mohlo být nebezpečné se s nimi sejít. Ale já už je i viděla přes internet, slyšela a díky tomu jsem se nebála. Ani jsem neměla proč, ze všech se vyklubali i v té realitě úžasní lidé. Ale je vlastně ten skype ještě součást počítačové hry, nebo už je to realita? A to, že jsem je viděla? Myslím, že je to realita. I část té počítačové hry je realita. Vždycky tam bude, protože my jsme reální a ostatní lidé, kteří to hrají, jsou také reální.

Je to zajímavé, jak se tyhle dva světy protínají. Vlastně jsou skoro stejné, jen si to někteří neuvědomují. A někteří si to zase uvědomují až moc. A tak bych to neřešila, jestli je lepší realita, nebo svět počítačových her. Každý z těch světů má něco do sebe a ani jeden by nemohl fungovat bez toho druhého.

Tužka

26. května 2014 v 23:06 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Jen na papír tajemství píše a píše,
skoro nic ji nezastaví.
Tajemství díky ní vylézají ze skrýše,
že ji to ještě pořád baví.

Ale copak může odporovat?
Copak psáti přestat může?
Nemůže tajemství zpátky schovat,
skrýt, že trn má každá růže.

A když se zlomí, chudák,
nikdo ji nezachrání.
Nikdo jí nedá padák,
ani slušný pán, ani mladá paní.

Všem je pak už ukradená,
kdesi navždy sama zůstane.
Tohle jsou snad pravidla neměnná,
děláme si, co se nám zamane.

A tak se omlouvám všem tužkám světa,
že bez citů jsou lidé.
Že je jim jedno, když je s tužkou veta,
ale co z nás jednou zbyde?

Tužky i ostatní, omluvte nás.
My si ani neuvědomujeme své chyby.
A vím, že děláme vše zas a zas,
i když předtím byly sliby.

Jen na papír píše a píše,
kvůli nám se nezastaví.
Tajesmtví díky ní vylézají ze skrýše,
a já vím, že ji to nebaví.

Bota

25. května 2014 v 1:34 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Ztratila jsem botu,
nemohu ji nikde najít.
Na patě ukazuji svou nahotu,
všechno to, co se snažím tajit.

Hledám ji dál a dál,
ale ona nikde není.
Je tu to, čeho se člověk bál,
vše staré se v nové mění.

Chodím v trávě nohou bosou,
už mi to ani nevadí.
Stejně jednou přijde smrtka s kosou,
vezme si vše, o co jen zavadí.

Možná je bláhové tu takhle chodit,
možná je to velká hloupost.
Ale já se chci jen od všeho osvobodit,
chvíli mít radosti dost.

Už mi z nohy krev teče,
zem se barví do červena.
Botu na mě však už nikdo nenavleče,
je to dobrá změna.

Velká rána se zahojí,
ztratí se všechny bolesti.
Ta nahota se osvojí,
už nebudou tu starosti.

Ztratila jsem botu,
nemohu ji nikde najít.
Na patě ukazuji svou nahotu,
ale co je vlastně třeba tajit?

Déšť

25. května 2014 v 1:17 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Déšť padá a padá,
mizí vše, co mám ráda.
Někam se ztratíš i ty,
nezbývá více než minuty.
Rozloučit se nestihnu již,
protože ty už dávno spíš.
A nevíš, co nás čeká,
že mě náš osud leká.
A nevíš, že mě ztratíš,
ne, tohle už zpět nevrátíš.
Už jsem stejně kdesi ztracená,
tam někde daleko tebou raněná.
A nevidí to tvůj zrak,
že nad námi je jeden velký mrak.
Déšť padá a padá,
mizí vše, co mám ráda.

Nejistota

22. května 2014 v 12:23 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Na nejistotu vlastně reaguji různě. Nejistá jsem často, možná až moc. Ano, téměř celý život se cítím tolik bezmocná a slabá.
Už jednou jsem raději na chvíli utekla kamsi do anonymity, zapomnění. Nejednalo se o drogy, alkohol, ani podobné věci. Já jen prostě utekla. Před lidmi, kterým jsem nechtěla ukazovat svou bezmocnost, slabost, nejistotu. Nechtěla jsem, aby mě viděli takovou, jaká opravdu jsem, protože pak by se zděsili. Chtěla jsem odejít včas, aby neviděli mou slabost. Bohužel se mi to nepovedlo, nakonec jsem ty lidi nedokázala opustit. Nešlo to, na to jsem je měla až moc ráda. A tak teď můžu jen čekat, až objeví mou slabost a odejdou sami. A znovu cítím tu bezmocnost, protože pak už tomu nebudu moci zabránit.
Ač toho lituji, několikrát jsem se obrátila k cynismu. Většinou to ale nebylo to "život nemá smysl", protože já poslání svého života již objevila, myslím. Ale bylo to ohledně lásky, a vlastně stále je. Já mám někdy pocit, že láska už neexistuje. A nemyslím partnerskou lásku, myslím tu lásku, kdy se na druhého prostě usmějete. Přijde mi, že poslední dobou většina lidí ani pořádně neví, co je to láska. Ale vím to já? Představuji si lásku jako neuvěřitelný cit, kdy máte toho druhého raději než sebe. Když se při vzpomínce na toho člověka musíte usmát, když víte, že ve vašem srdci, ale vlastně i ve vaší hlavě, bude mít místo už navěky. A já tu cítím tu bezmoc, že lásku nedokážu zachránit. Že tomu nedokážu pomoci. Ano, uchyluji se k cynismu, že láska už neexistuje. Ale copak to jde jinak, když už ji skoro nevídám?
Někdy bojuji proti nejistotě i posílením víry. Když jsem se cítila bezmocná, modlila jsem se k Bohu. A tak nějak jsem věřila, a vlastně stále ještě věřím. Upnula jsem se k němu, chvíli to byla taková moje poslední jistota v životě. Mohla jsem se o něj opřít. A stále se o něj opírám, ve chvílích své slabosti se k němu obracím a povídám si s ním. Dobře, vím, že tohle asi není zrovna křesťanské. Ale já nejsem ten typ člověka, co chodí do kostela. V kostele jsem byla všehovšudy tak 5x za život. Někdy mě to mrzí a někdy zase ne. Omlouvám se Bohu za svoje chyby, prosím ho o odpuštění, prosím ho o pomoc, a potom se mu zase omlouvám za to, že po něm něco žádám. Vlastně, nemůžu říct, že by mi někdy mé přání splnil, ale já se mu ani nedivím. A nemůžu říct, že by mi nepomohl, pomohl a pomáhá mi moc. Někdy je to opravdu moje poslední jistota. A byla jsem nejistá ohledně jeho existence, ano, ale teď v něj věřím a jsem za to ráda. On mi přináší radost už jen tím, že je.
Když jsem bezmocná, často přemýšlím. Vlastně jsem bezmocná skoro pořád, a tak skoro pořád přemýšlím. Proč jsem tady na světě? Jaký má můj život smysl? A jaký je smysl celého života? Když jsem byla mladší, často jsem si pokládala otázku, proč jsem já já a on je on, proč není on já a já nejsem on? A pokládám si ji stále, když cítím svou slabost, říkám si, proč je to takhle. Proč jsem já taková, proč vypadám takhle, a proč je on jiný, proč není mnou a já nejsem jím? Kdo rozhodl, že já budu taková a on bude takový a každý budeme jiný a nebudu jím, nebude mnou? Pak se někdy do těch otázek opravdu zamotám. A nenacházím odpovědi, většinou. Ráda o tom s někým debatuji, protože to si pak dokážu svůj názor více uvědomit, než když se vše odehrává jen v mé hlavě. A tak, když jsem bezmocná, pokládám některým takové zvláštní otázky. Opravdu ráda debatuji. I když na to nemám mozek a ti druzí to asi moc neocení.
Ale nejvíc se ve chvílích bezmoci obracím na smysl své existence. A já jsem ho objevila, alespoň myslím. Mám takový pocit, že vlastně nemám nárok na vlastní život, a tak se svůj život pokouším darovat druhým. Když je mi špatně, vezmu peníze a dám je na charitu. A když mám problémy, vydám se radši pomáhat s problémy druhým. Až budu starší, chci svůj život rozdat ostatním. Už teď se snažím ho rozdávat, ale stále se mi nezdá, že bych toho dělala dost. Ano, přispívám na charitu, ano, snažím se pomoci druhým s jejich problémy, také jsem jednou sbírala odpad v přírodě… Ale zdá se mi to málo, tak neuvěřitelně málo. Navíc mám vždycky strach, že to dělám ze sobectví. Co když to dělám vše jen proto, abych se potom já cítila lépe? Abych si nepřišla tak nicotná, bezmocná, zbytečná? Když někomu pomůžu, mám pak tak neuvěřitelně krásný pocit. Jenže pak mě začne hlodat svědomí, co když je to vlastně všechno jen z mé sobeckosti?
Jsem velmi nejistý člověk. A stále si hledám cestu, jak se s bezmocí a slabostí vypořádat. Protože kdykoliv se pokusím se toho nějak zbavit, přijde něco dalšího, možná ještě většího, a já se potom cítím znovu tak nicotná. A tím vším jen ukazuji svou nekončící slabost. Zmizí někdy nejistota, bezmoc, slabost z mého života? Na tuto otázku si vlastně nedokážu odpovědět, ale mám takový pocit, že snad jednou odejde někam pryč. Snad to bude dříve, než odejdu i já.

Padlý anděl

20. května 2014 v 22:58 | Zuzka |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Nechce mě nechat v klidu být,
už nemůžu po své cestě jít.
A tak jen kráčím špatnou trasou,
čekám, až okolní světla zhasnou.
Odhazuji svou svatozář,
k horšímu se mění moje tvář.
Ztrácím i svá bílá křídla,
co zbylo mi, jen kousek mýdla.
Strach mi prostupuje celým tělem,
co se stane s padlým andělem?

Dnešek

20. května 2014 v 8:48 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Mám pocit, že se ni srdce brzy tak nějak rozskočí. A hlava jakbysmet.
Trápí mě zklamání a nevím, jestli mám odpustit nebo ne. Je to složité, tak moc složité a já prostě netuším, co mám dělat.
Celou noc jsem nemohna spát, a když jsem konečně usnula, vzbudil mě tátův zvonící mobil. Vlastně to nebylo hned, jak jsem usnula, bylo to už ráno, ale já mohla ještě spát a to by se mi po napůl probdělé noci docela hodilo. Ale měla jsem smůlu, telefon si vyzváněl dál a neobjeví se žádný záchrance, který by ho zvedl. Po nějaké době jsem vylezla a zjistila jsem, že jsem doma sama. A volala mamka. Potřebovala něco po tátovi, ale ten tam nebyl a mobil zůstal doma. Už jsem skoro odcházela, když konečně přišel. A tak jsem mu řekla, že mu děkuji za krásné probuzení. A on mi začal nadávat, když jsem vycházela ze dveří, stihl po mně hodit svačinu. Nic nedokáže zpříjemnit už tak krásné ráno jako milý rodič.
Šla jsem do školy, krok za krokem, stejně jako každý den. A všechno mi přišlo stejně barevné a já jsem si přišla stejně černá. A nechápala jsem nic, ani sebe.
Někdy mám opravdu chuť to všechno ukončit. Když stojím na nějaké věži, koukám se dolů a přemýšlím, jaký by byl ten pád. Na chvíli bych letěla a pak už jen nic, jen vysvobození. Unikla bych z tohohle labyrintu přímo a rychle.
Možná proto se tak bojím výšek. Bojím se, že podlehnu a
skočím.
Někdy uvažuju, že bych šla za nějakým psychologem. Nebo spíš psychiatrem. Jenže se bojím říct to rodičům, protože když jsem jim to říkala naposledy, tvářili se příšerně. Asi nedokázali pochopit, že to potřebuje zrovna jejich dcera. Myslím, že jsem je tou prosbou zklamala. A já už znovu nechci.
Tak jen sedím na staré rozvrzané židli ve škole, svírám mobil a ťukám do klávesnice. Píšu to sem, protože to je snad poslední, co teď můžu dělat.
Vážně netuším, co si počnu.

Když mi bylo pět

18. května 2014 v 9:59 | Zuzka |  Nápady od blogu
Když mi bylo pět, to byly nádherné časy.
Samozřejmě, všechno má své mouchy, ale jak už to tak mívá, já si z té doby žádné nepamatuji. Snad jen, že jsem vedla takové ty dětské hádky s ostatníma holkama. A taky jsme se přetahovaly o jednoho kluka. Prostě takové ty obyčejné "starosti" pětiletého dítěte.
Ale bylo to úchvatné. Přišla jsme ze školky a šla si hrát před barák na písek. Starala jsem se o panenky, česala a oblékala bárbínky. Koukala jsme se v televizi na pohádky.
Nedávno jsme se tomu museli smát, jací už jsme vlastně pamětníci. Jetix už vlastně není, pohádky našeho dětství nejsou tak známé a přicházejí novější. Pamatujeme dětství bez mobilů, zažili jsme bílé Vánoce. Je to sice úchvatné, jak se svět za těch 10 let dokázal změnit, ale zároveň je to smutné a děsivé.
Mám pětiletého (dobř,e už skoro šestiletého) brášku, takže těch pět let vlastně zažívám po druhé. A řeknu vám, on je na počítači docela často. Ne častěji, než jsem teď já, ale častěji, než jsem byla já v jeho věku. Zároveň ale chodí ven s klukama, běhají po vesnici, hrají fotbal, jezdí na kole. Prostě to dětství, které by každé dítě mělo mít. Ten počítač už se pak může nějak zapomenout. Vlastní mobil zatím nemá, hraje hry na tom mém, když mám zrovna dobrou náladu a ochotně mu ho půjčím. Ale ví, že svůj mobil bude potřebovat. Já ho dostala ve druhé třídě, jemu bych ho dala už od první. Ono to je tak, že já ho k ničemu nepotřebovala. Bydlela jsem asi 50 m od školy, ven jsem chodila před barák. Ale pak jsme se přestěhovali a ze mě se najednou stal dojíždějící. Kdyby mi ujel autobus, byla bych asi pěkně v pytli, tak jsem dostala to chytré zařízení a bylo. A brácha bude taky dojíždět. Sice nejspíš pořád se mnou či s rodiči, ale bude. A tak se mu ten mobil může hodit. Nebojte se však, že by dostal nějaký iPhone nebo co. Dostane něco ve stylu Nokia 3310.
Ale zpět k mým pěti letem, protože tohle se jmenuje "Když mi bylo pět" a ne "Když mému bráchovi bylo/je pět".
Vzpomínám na své dětství s láskou a úsměvem. A nejradějí bych se tam vrátila. Ono to bylo pohodové. Nemusela jsem nic řešit, jako to dělám třeba teď. V tu dobu se mi mohl líbit nějaký kluk a já se ho prostě zeptala, jestli se mnou bude chodit. Jak už to tak bývá, ten kluk většinou kývnul. I když popravdě, já měla kluka až v první třídě, ve školce jsem si prostě asi nikoho nevybrala. Teď se mi kluk líbí, vlastně jsem do nich většinou zamilovaná, ale neřeknu mu to. Prostě ne a ne a ne. Stejnak to nemá cenu. A pak musím řešit takové to, co běžně puberťačky řeší - "trable z nešťastné lásky". Dále řeším starosti jiných, a to možná bude moje velká chyba, ale já prostě nedokážu jen tak vypnout a nevnímat, že tenhle má rakovinu, tuhle užírají starosti a tamtomu zrovna umřel někdo blízký... To nejde! Ale v pěti, to jsem nic takového neřešila. Vlastně jsem ani nevěděla, co je to rakovina, starosti lidi v mém okolí neměli setjně jako já a smrti jsem zatím moc nerozumněla.
Poslední dobou také musím řešit, když mě někdo zklame. Popravdě, chtěla jsem o tom napsat samostatný článek. Trápí mě to, trápí mě to hodně, skoro neuvěřitelně. Ono totiž není zrovna příjemná záležitost, když vás zklame člověk, na kterém vám záleželo. A nejhorší je, že vy byste mu i odpustili, jenže prostě... Není to tak jednoduché, je o to obmotané všemožnými i nemožnými věcmi a já nevím. Nevím, co mám dělat! Stává se mi to často, ale já prostě netuším. Vůbec. Jsem naštvaná, zničená a smutná. A zároveň je mi všeho tak líto a nechci všechno zahodit. Jenže... Nejde to, nejspíš už ne.
Tak si Zuzanka zase vylila srdíčko. Omlouvám se. Ale moje srdíčko je v tuto chvíli nejspíš na několik kousků, to jak po něm lidé stále dupou.
Ach, kéž by se vrátily ty bezstarostné časy, kdy mi bylo pět...

Jak vznikají veledíla?

15. května 2014 v 22:15 | Zuzka |  Střípky myšlenek
Znáte to. Čtete úžasnou knihu a říkáte si, jak vlastně někdo mohl napsat něco tak krásného?
Kam vlastně velcí spisovatelé chodí na své nápady?
Trochu jsem nad tím přemýšlela. A za příklad dám sebe, i když, jak všichni víme, já nejsem velký ani malý spisovatel, já se totiž vůbec nemohu počítat mezi spisovatele. Ale řekněme, že jsem takový pisálek a tu a tam také nějakou tu nicotnost napíšu.
A já na nápady chodím náhodou. Prostě sedím na staré rozvrzané židli a poslouchám nějaký nudný výklad. A najednou je to prostě tady. V hlavě se mi něco vyrojí, nebo se možná vykuklí malý motýlek. A začne poletovat sem a tam, já už najednou žádný výklad neslyším a jen toho motýlka vybarvuji, zvětšuji, prostě zkrášluji. A svrbí mě prsty, jak moc si přeje roztáhnout svá křídla a prostě vyletět do světa. O přestávce se potom vrhám na svůj mobil a krásného motýla přenáším právě sem, na blog. I když on pak už možná není tak krásný, když to čtu, vidím miliony nedokonalostí. Ale stále je to můj milovaný motýlek.
Zaujalo mě také, že se mi vlastně zdají docela zajímavé sny. Takže inspiraci mohu najít i v nich. Četli jste On? Jestli ne, nevadí, ale právě tento nápad přišel ve snu. Tedy, jediné, co si z toho snu pamatuji, je, že sedím v dešti, ale vlastně to nejsem já, je to někdo jiný, ale přitom to zažívám já, a najednou přijede auto, a já vím, že tu jsou pro mě. Tak se zvedám a jdu pryč, na tváři kapky deště, ale nevadí mi to, odcházím. A já na ten sen stále myslím, nedokážu přesně určit své pocity, ale je to zvláštní. Neuvěřitelně to na mne zapůsobilo. Tolik jsem se snažila, aby to bylo hezké, abych to dobře napsala. Výsledek mě zklamal, nedokázala jsem tam popsat ty emoce.
Ale kvůli tomu to nepíšu, píšu to proto, že přemýšlím, odkud se berou nápady. A jak to vlastně je? Rodí se někomu v hlavě více nápadů? Podle mě se nejspíš rodí v hlavě každému stejně nápadů, nějaké dobré, nějaké horší a nějaké třeba nejlepší. Jen je někteří nedokáží pobrat, nechají svého motýlka uhynout. A někteří ho nabarví, někteří z něj vytvoří přímo umělecké dílo.
Také bych chtěla vytvářet taková díla. Můžu jen doufat, že se k tomu někdy dopracuji, ale pochybuji o tom. Nedokážu svého motýla plně rozvíjet.
A přišli na ty nápady slavní spisovatelé podobně jako já? Nebo námahali svou mysl, aby je něco napadlo? Já tu mysl taky někdy namáhám, ale zdá se mi, že nejlepší nápady chodí samy o sebe. Prostě se rozhodnou, že přijdou, a vy je nijak nedonudíte přijít dříve.
A tak k nám chodí nápady. Nečekaně, třeba ve chvílích, kdy nemáte po ruce nic. Ale já naštěstí skoro vždycky něco mám, obsahem mých veškerých zavazadel a vlastně i kapes je totiž papír a tužka. A když už, mám mobil. Ten také stačí pro poznamenání nápadů. Ale stejně je to vtipné, pokud vás takový nápad překvapí zrovna na záchodě, že?