Červen 2014

Žij!

26. června 2014 v 21:25 | MadB |  Střípky myšlenek
Tahle slova jsem si dnes několikrát opakovala.
Poprvé, když jsem byla v cukrárně. A přemýšlela jsem, jestli si dát zákusek, nebo nedát zákusek. Vážně, komu by se za něj chtělo utrácet asi 50 Kč?! Jenže víte co - mám narozeniny (já mám narozeniny!!! Nemůžu tomu uvěřit!!!) a navíc bylo po vysvědčení (které se mi mimořádně povedlo, ale samozřejmě se nechlubím, to nepřipadá v úvahu!), takže proč si nedopřát něco dobrého... Žij.
Potom v papírnictvní. Našla jsem neuvěřitelně krásné desky a hned mě něco napadlo - co si tam zakládat svá "úžasná veledíla"? Bylo by to jako moje vlastní knížečka! Nojo, jenže 60 Kč není málo, pro mě ne. A navíc si tam budu muset dokupovat folie. A všechno to tisknout (ještě abych to psala ručně). Ale nakonec - proč si neudělat radost? Psaní mě baví (už zbývá jen, aby mi to šlo). Žij!
A nakonec ve chvíli, kdy mě přemlouvala sestřenka, ať na ní počkám ve městě. Že si zajdeme na oběd. Ale no tak, utrácet peníze? A navíc, "trčet" tu o dvě hodiny déle? Vždyť mi jede autobus a můžu být hezky v klídku doma. Jenže víte co? Já mám žít! Je mi 15! Nemám sedět doma a být stále zalezlá s notebookem či s knížkou. Mám být s lidmi. A tak jsem byla. Zůstala jsem ve městě a nechala si ujet další a další autobusy. A užila jsem si to! Zdá se mi, že s lidmi tak nějak ožiju. Je to hned lepší.
A krásný den byl zakončen krásným kinem - Jak vycvičit draka 2. Abychom si s kamarádkou nepřipadaly trapně, vzaly jsme mého brášku. A jeho dva kamarád. Sice je fuška mít na starost tři děti (je těžké udržet je všechny na jednom místě), ale byli neuvěřitelně hodní. A já si to užila. Mám děti ráda (hlavně když nezlobí).
Víte co? Ona ta má nenávist k narozeninám možná nebude tak horká. Možná dnešní den napravil všechny ty přechozí.

Hlasy v hlavě

22. června 2014 v 18:56 | MadB |  Nápady od blogu
Nesnáším ty hlasy v hlavě.
Třeba ten hlásek, který se ozve vždy, když si něco koupím. "Ale no tak, jak můžeš být tak sobecká a utrácet své peníze za sebe?" Může to znít až absurdně, ale opravdu to tak mám. Přijdu si tak sobecky, že jsem ty peníze nedala na něc dobrého! Poslední dobou te hlas trochu obcházím - kupuju si knížky a u toho si říkám, že je to vlastně kvůli mému vzdělání a čím víc budu vzdělaná, tím víc budu vydělávat, tím víc můžu dát druhým. Popravdě, moc to nefunguje, ale aspoň něco. Knížky si kupuju ráda, jen ten pitomej vnitřní hlas!
A nebo třeba ten hlásek, který mi vždy sráží sebevědomí. "Jsi ošklivá, tlustá, hloupá nula." Vždy, když se podívám do zrcadla a řeknu si, že mi to třeba dneska sluší (což se stává tak jednou za pět let), ozve se tenhle hlas. Když se usměju. Když promluvím, Tenhle hlas mi vlastně zní v hlavě skoro neustále. Dává si pozor, abych snad náhodou nezapomněla na to, jak příšerná jsem. Řekla bych, že v tom hlasu slyším všechny ty urážky, posměšky, nadávky, které jsem si kdy vyslechla. Tenhle hlas není mým hlasem - je to hlas druhých.
A co ten hlas, který se ozvýá po každé mé činnosti! "Tohle je příšerné, udělala jsi to vážně hrozně." A vlastně se ozývá i po každém mém slovu, vždy mám totiž pocit, že jsem o řekla, udělala špatně. Nepamatuju si, kdy se stalo, že by se tenhle hlas neozval. Možná když jsem byla mladší a neviděla jsme na svých pracích tolik nedokonalostí? Teď vidím nedokonalosti všude, jsem příšerně sebekritická.
Už chápete, proč ty hlasy v hlavě nesnáším? Někomu možná říkají "Jen si to hezky kup, zasloužíš si to." nebo "Jsi krásná a chytrá!" a "Tohle se ti vážně povedlo, je to skvělé!" Ale mně ne. A proto je nenávidím. I když, ty hlasy vlastně pochází ze mne. Jsem tedy za těmi hlasy já? Znamená to, že nenávidím sama sebe?

Zelená jako smaragd

22. června 2014 v 18:55 | MadB |  Mé malé knihomolství
Chvíle počátku: 21.6.2014
Minuta poslední stránky: 21.6.2014
Má slovíčka: Jak vidíte, četla jsem to "pouhý" jeden den. Je to totiž pokračování knih Rudá jako rubín a Modrá jako safír a já už byla neuvěřitelně zvědavá, jak to dopadne! Vážně. Dají se Gwendolyn a Gideon dohromady? V tomto díle jsem si aspoň už oblíbila i Gideona - vždyť je vlastně super, co jsem proti němu celou dobu měla?! Jediné, co mě mrzí, je, že ten konec byl hrozně rychlý. Ale tak už to v knihách bývá. A taky by mohli být další díly! I když nebudou, já vím. Ach jo.
Mé doporučení: Jak bych to mohla nedoporučit! Hezky si to všichni přečtěte, ale nejdřív první a druhý díl, jinak se do toho parádně zamotáte (dobře, já v tom byla i tak docela zamotaná).

Modrá jako safír

22. června 2014 v 18:49 | MadB |  Mé malé knihomolství
Chvíle počátku: 20.6.2014
Minuta poslední stránky: 21.6.2014
Má slovíčka: Pokračování knihy Rudá jako rubín. Gwendolyn jsem si oblíbila a to je co říct - většinou hlavní dívčí postavy tak nějak v lásce nemám. Zato Gideon? Toho jsem teda opravdu moc nemusela. S napětím jsem čekala, co se tam všechno bude dít. A byla jsem naštvaná, když to skončilo! Nejvíc mě štvali prology a epilogy, protože to bylo zase z jiného soudku a já prostě netušila, o čem je tam řeč. Naštěstí se mi to nakonec osvětlilo, ale i tak!
Mé doporučení: Všem! Ale až poté, co si přečtete i první díl.

Rudá jako rubín

22. června 2014 v 18:44 | MadB |  Mé malé knihomolství

Chvíle počátku: 14.6.2014
Minuta poslední stránky: 20.6.2014
Má slovíčka: Tuhle knížku jsem četla v Anglii (jé, ano, byla jsem v Anglii!). A četla jsem ji ráda! V autobuse to bylo teda docela obtížné, protože jsem se přes ten hluk nedokázala soustředit. A dočetla jsem to někde v Německu, ale dočetla ještě než jsem přijela domů! Taky jsem na ní čekala asi dva měsíce, mám ji totiž půjčenou z knihovny a byl o ni zájem. A to čekání za to stálo, je to úžasná kniha. Vypadá to trochu jako holčičí romantika... No, vlastně to je taková hočičí romantika. Ale obalená vším možným! I když mi stejně šlo ceou dobu hlavně o to, jestli se Gideon a Gwendolyn dají dohromady. A dali? To už si zjistětě sami!
Mé doporučení: Samozřejmě, že doporučuji. Nejspíš hlavně holkám, ale poktala jsem i kluka, který to četl!

Milý X

14. června 2014 v 9:20 | MadB |  Nápady od blogu
Milý X,
jak se dnes máš? Dobře, vím, že bych se měla zdržet těchto ohraných frází. Já ale vůbec netuším, jak začít. Je toho tolik, co bych ti chtěla říct!
Chci se ti omluvit. A vím, že právě dělám chybu, protože ty nemáš omluvy rád, ale já musím. Musím se ti omluvit, protože je to tak správné.
Ten pohled ve chvíli, kdy si to všechno zjistil, mě naprosto zničil. Doteď ho vidím, když zavřu oči. Tolik smutku a bolesti jsem ještě v žádných očích neviděla. Ale bylo tam ještě něco, co mě zraňovalo snad mnohem víc. Byla tam nenávist.
Vždy jsem si myslela, že nenávisti nejsi schopen. Ty jsi to také tvrdil. Ale teď se mi zdá, že nenávidíš celým svým srdcem. A nenávidíš mě.
Vím, že to, co jsem udělala, je neodpustitelné. Já to vím. Ale nemyslela jsem, byla jsem tolik zaslepená naší láskou! Milovala jsem tě, miluji a milovat tě budu. Nevěděla jsem, že existuje až tak hluboký cit, než jsem poznala tebe. Četla jsem knihy, kde láska byla tak neuvěřitelná, ale ta naše byla ještě větší.
Byla! Ach, jak mne to slovíčko bolí! Naše láska byla. U mě tedy stále je. Ale u Tebe? Vytratila se? Proměnila se v nenávist? prosím, neříkej, že se jen tak ztratila. Bylo to hrozné, ale přeci nemůže láska jen tak ze vteřiny na vteřinu vyprchat, nebo snad ano?
Nenávidím sama sebe za to, jak jsem to zničila. Konečně jsem se cítila šťastná, po tolika útrapách jsem měla svou oporu. Ale nevážila jsem si toho. Ne, nemůžu říct, že bych si toho nevážila. Každý den jsem děkovala Bohu za tebe a naši lásku. Ale stejně jsem to pokazila. Proč? To sama nevím.
Miluji tě, a vím, že pouhá slova nic nezmění. Ale já tě potřebuji k životu, tak jako mladá růže potřebuje vodu.
Jaká ironie, růže. Sám jsi mě tak označil. Prý jsem krásná, ale mám trny, které se ti zabodly přímo do srdce. Ale já jsem nechtěla, opravdu ne. Chtěla jsem být tulipán, chtěla jsme být lilie, ale jen ne růže.
Vím, že mi neodpustíš. A chápu to. Ale věř, že tě miluji. A že jsem nikdy nic z tohohle nechtěla. Jen se, prosím, netrap. Smutek a bolest tvým očím nesluší, chci v nich zase vidět ty jiskřičky radosti!
Navždy Tvá
Y
P.S. Milí čtenáři, prvně bych Vám chtěla říct, že tohle vše je naprosto smyšlené. A také bych Vám chtěla oznámit, že jedu na 6 dní do Anglie, takže nejspíš nečekejte žádné články. Budu bydlet u nějaké rodiny, piznávat památky, i na moře se podívám. Tak mi držte palce, abych se tou svou mizernou angličtinou nějak domluvila! Takže ahoj všichni Angličani a na shledanou, moji mílí čtenáři!

Dopisy z ostrova Skye

10. června 2014 v 20:51 | MadB |  Mé malé knihomolství

Chvíle počátku: 9.6.2014
Minuta poslední stránky: 10.6.2014 asi ve 20:40 (jsem přesná!)
Má slovíčka: Proložila jsem tím knížku Sofiin svět a udělala jsem dobře. Dlouhou dobu jsem moc nečetla a najednou mám knížku přelouskanou už za dva dny! Četlo se to skvěle, jako se mi ostatně čte skoro vše, co je psáno formu dopisů. Byla to výborná "oddechová" knížka. Objevila jsem tam romantiku, kterou jsem vlastně docela dlouho postrádala. Hodně jsem četla fantasy a podobné věci, kde romantika moc nebyla. A přečíst si takový slaďák mi přišlo vážně vhod. A že je to teda úžasný a, dle mého názoru, originální slaďák! A občas i slaňák, protože, přiznávám se, pár posledních stran jsem pokropila slzičkami.
Mé doporučení: Doporučuji všem romantickým a citlivým dušičkám, určitě potěší vaše emocemi nabité srdíčko. Je to také výborná "oddechová" četba po nějakých těžších kouscích.

Kroky

10. června 2014 v 19:07 | MadB |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Kroky se vpíjí do ticha
A já vím, vím to
Že jdou směrem ode mě
A mizí kdesi v neznámu

Cesta zpět už není
Navždy mezi námi bude propast
A já nemám křídla
Abych ji překonala

Nesmíříš se s tím
Že nemám ani svatozář
Nejsem porcelánová panenka
Která by plnila tvé ideály dokonalosti

Jsem křehká jako motýlí křídla
Roztříštím se a už neslepím
Ale to ty nechápeš
Myslíš, že jsem z ocele

Mé slzy nemohou být vždy od smíchu
I já mám právo na smutek
Potřebuji se o něco opřít
Jako lodě potřebují svůj přístav

Ale ty už odcházíš
S každým krokem šlapeš na mé srdce
Každý zvuk kroků
Se do mě zabodává

A já pomalu umírám
S každým krokem jsem slabší
Jednou se zlomím celá
Ale ty už u toho nebudeš.

Baletka

8. června 2014 v 22:22 | MadB |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Byla jedna malá dívka
Krásná jako poupátko
A měla velký sen
Stát se baletkou

Každý den tančila
Vznášela se nad zemí
Vlasy jí vlály
Jako listy stromů

Vypadala jako víla
Kouzlila lidem úsměvy ve tváři
I její smích se všude rozléhal
Jako tisíc zlatých zvonečků

Ale jednou jí ukápla slza
Třpytila se na červeném líčku
A na zem jich padalo stále víc
Ten zvuk se rozléhal tichem

Až jednou vše ztichlo úplně
Přání se neplní
Nebyla z ní baletka
Už nebyla ani ona.

(Ne)záchrana ptáčků

8. června 2014 v 21:59 | MadB |  Střípky myšlenek
Když jsem viděla tři malá ptáčátka ukrývající se v trávě, srdce mi poskočilo. Bylo jasné, že odněkud vypadli. Hnízdo se naštěstí našlo, hurá! Takže se vzala rukavice (kdo to nevíte, tak na to pozor - na ptáčky, a tuším, že ani na jiná mláďata, nesahejte holýma rukama. Jejich maminka by z nich cítila člověka a už by se o ně taky nemusela starat), ptáčci se opatrně nabrali a skončili zase v teple svého hnízdečka. Jenže za pár minut jsem šla znovu kolem. A můžete si jistě domyslet, ptáčátka na zemi zoufale otvírala zobáčky. A tak to šlo znova, ale tentokrát jsem je v hnízdečku trochu zabarikádovala, aby už nevypadli. Jenže asi nejsem zrovna mistr stavař - jeden se stejně dostal ven. Opatrně jsem ho nabrala na rukavice a svojí "úchvatnou" blokádu musela odendat, abych tam ptáčka mohla zase vrátit. Ale ouha, jakmile jsem to odendala, další ptáče už bylo připravene ke skoku! Chytala jsem ho do ruky s rukavicí, aby nespadlo až na zem, a naštěstí se mi to povedlo. Znovu jsem je tam oba strčila a barikádu tentokrát trochu více promyslela. Nebojte, bylo tam místo (zhora), aby za nimi mohla přiletět jejich ptačí matka.
Večer jsem je šla zkontrolovat. A jedno ptáčátko už bylo mrtvé. Hrklo ve mně, ale s hrdostí jsem pozorovala ty zbylé dvě a říkala jsem si, že alespoň většina je živá. Jejich maminku jsem tam za celou dobu neviděla, a kdybych tam neměla skautskou společnost a nemusela pracovat, šla bych jim ihned sehnat nějaké žížalky nebo tak.
Jenže největší šok mě čekal ráno. Našla jsem tam jen tři těla ptáčků, po kterých už lezla horda mravenců. Ani jeden to nepřežil. A já v tu chvíli neměla daleko k slzám.
Chápu, že zvířata (a lidé) odcházejí a přicházejí. Ale já se smrti bojím. Nerada se s ní setkávám, zvášť ne u někoho, na kom mi začalo malinko záležet, v toto případě u třech malých ptáčátek. Malovala jsem si jejich životy, představovala si, jak si poblíž postaví i oni svá hnízda a budou tam vychovávat svá malá ptáčátka. Vím, je to naprosto dětská představa. Ale já se těmi představami někdy uklidňuji. Jenže tři malá tělíčka mě vrátila zpátky do reality. Nechápu, proč si smrt odnesla něco, co mělo celý život před sebou.
A stejně tak je to u lidí, to mě bolí nejvíc...