(Ne)záchrana ptáčků

8. června 2014 v 21:59 | MadB |  Střípky myšlenek
Když jsem viděla tři malá ptáčátka ukrývající se v trávě, srdce mi poskočilo. Bylo jasné, že odněkud vypadli. Hnízdo se naštěstí našlo, hurá! Takže se vzala rukavice (kdo to nevíte, tak na to pozor - na ptáčky, a tuším, že ani na jiná mláďata, nesahejte holýma rukama. Jejich maminka by z nich cítila člověka a už by se o ně taky nemusela starat), ptáčci se opatrně nabrali a skončili zase v teple svého hnízdečka. Jenže za pár minut jsem šla znovu kolem. A můžete si jistě domyslet, ptáčátka na zemi zoufale otvírala zobáčky. A tak to šlo znova, ale tentokrát jsem je v hnízdečku trochu zabarikádovala, aby už nevypadli. Jenže asi nejsem zrovna mistr stavař - jeden se stejně dostal ven. Opatrně jsem ho nabrala na rukavice a svojí "úchvatnou" blokádu musela odendat, abych tam ptáčka mohla zase vrátit. Ale ouha, jakmile jsem to odendala, další ptáče už bylo připravene ke skoku! Chytala jsem ho do ruky s rukavicí, aby nespadlo až na zem, a naštěstí se mi to povedlo. Znovu jsem je tam oba strčila a barikádu tentokrát trochu více promyslela. Nebojte, bylo tam místo (zhora), aby za nimi mohla přiletět jejich ptačí matka.
Večer jsem je šla zkontrolovat. A jedno ptáčátko už bylo mrtvé. Hrklo ve mně, ale s hrdostí jsem pozorovala ty zbylé dvě a říkala jsem si, že alespoň většina je živá. Jejich maminku jsem tam za celou dobu neviděla, a kdybych tam neměla skautskou společnost a nemusela pracovat, šla bych jim ihned sehnat nějaké žížalky nebo tak.
Jenže největší šok mě čekal ráno. Našla jsem tam jen tři těla ptáčků, po kterých už lezla horda mravenců. Ani jeden to nepřežil. A já v tu chvíli neměla daleko k slzám.
Chápu, že zvířata (a lidé) odcházejí a přicházejí. Ale já se smrti bojím. Nerada se s ní setkávám, zvášť ne u někoho, na kom mi začalo malinko záležet, v toto případě u třech malých ptáčátek. Malovala jsem si jejich životy, představovala si, jak si poblíž postaví i oni svá hnízda a budou tam vychovávat svá malá ptáčátka. Vím, je to naprosto dětská představa. Ale já se těmi představami někdy uklidňuji. Jenže tři malá tělíčka mě vrátila zpátky do reality. Nechápu, proč si smrt odnesla něco, co mělo celý život před sebou.
A stejně tak je to u lidí, to mě bolí nejvíc...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama