Srpen 2014

Dopisy

19. srpna 2014 v 19:51 | MadB |  Střípky myšlenek
Teď budu znít jak cvok z předminulého století... Ale stejně to risknu.
Jak už název článku napovídá, jde mi o dopisy. Já prostě zbožňuju posílání dopisů! Je v tom něco... kouzelného. Jenže kolik lidí si dnes chce posílat dopisy? Hádáte správně... 0.
Ale já stále neztrácím naději (zajímavé. Je to asi poslední věc, v které jsem tu naději ještě neztratila), a tak hledám a hledám svého "dopisovacího parťáka". No a jaká hloupost mě nenapadla?
Rozhlodla jsem se, že se zeptám i té trochy čtenářů tady. Jestli třeba existuje nějaký podobný šílenec jako já, který by si se mnou psal dopisy?
Protože nechci psát svojí adresu přímo sem na blog, tak prosím, ozvěte se mi na email z.illeova@seznam.cz.
Dobře, vím, že asi budu mít 0 doručených zpráv... Ne, to vlastně nebudu, protože mi pořád chodí nějaké spamy. Ale ohledně tohohle mi asi žádný email nepřijde. Stejně jsem to musela zkusit, protože dopisy jsou pro mě jakési záchytné body. Je to něco, díky čemu se můžu těšit na každý další den. Díky nim mám pak i v době školy docela ráda ty dny všední... Chodí přece pošta!
Abych přidala nějaký příběh o tom, jakou mají dopisy moc - posílala jsem si je se svou babičkou. Ona bydlí na druhé straně republiky, takže jsme se moc nevídali. Navíc onemocněla rakovinou. Snášela jsem to špatně, ale na své poměry vlastně relativně dobře, jelikož jsem byla takový malý prcek, co ještě nechápal svět (bylo mi asi dvanáct. A nechci tím říct, že teď bych svět chápala, ale - bohužel - už jsem trochu pronikla do tajů zákeřné rakoviny).
Dnes je babička zdravá a říká, že ty dopisy ji držely nad vodou.
A možná právě takový záchranný kruh teď potřebuju já, protože už mám vážně pocit, že se ve všech problémech začínám topit...
Ale nebojte se! V dopisech vám nehodlám vylévat své srdíčko! To dělám tady na blogu.
Tak, já se loučím a vy se trošku zamyslete. Nejsou ty dopisy vlastně docela fajn a nestálo by to aspoň za zkoušku?

P.S. A pokud nejste na nějaké dlouhé psaní, můžeme si aspoň vyměnit pohledy!

Smrt

17. srpna 2014 v 0:02 | MadB |  Střípky myšlenek
Co je to vlastně smrt a kdy nastane?
Smrt přichází ve chvíli, kdy přestaneme žít. Když se přestaneme radovat ze života.
Alespoň v tu chvíli přichází smrt naší duše. Tělo dále přežívá, ale už se to rozhodně nedá nazvat životem. Člověk se pak pohybuje mezi životem a smrtí.
Možná už se nedá vrátit se zpět mezi živé. Jak se tedy mohu dostat mezi mrtvé?
Problém je, že k tomu člověk potřebuje velkou dávku odvahy. A tu já nemám. Jsem jen ustrašená, malá holka, která se zmůže leda na pláč večer do polštáře.
A co by mne vlastně mezi mrtvými čekalo? Našla bych vysvobození? Nejspíš ano. Nejspíš už bych se takhle nemohla dál trápit.
Můžu si za to trápení sama, já vím. ,,Jsme vrtkavé, pošetilé bytosti s výjimečným darem ničit samy sebe." čtu na své nástěnce. A nezbývá mi, než s tím souhlasit. Zničila jsem sama sebe tou přemírou citů, co se ve mně ukrývá. Selhala jsem při snažení o to, abych byla ledovou královnou. A tady je můj trest. Zničila jsem sama sebe.
Potácím se mezi životem a smrtí a nevím, co s tím mám dělat.

Naprosto obyčejný život

14. srpna 2014 v 21:35 | MadB |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Můj život byl naprosto obyčejný, ale přece jsem měla jednu krásnou věc. Lásku. Můžu znít jako blázen, ale já milovala tak, jako nikdy předtím. A věděla jsem, že on to má stejně.
Pamatuji si, jak jsme se seznámili. Strčil do mě a do výstřihu mi vyklopil kafe, naštěstí už pouze vlažné. Jak se v tu chvíli červenal! Myslím, že už tehdy jsem se do něj zamilovala. Ani nevím jak, ale najednou jsme si každý den volali, obden se scházeli... A najednou jsem se k němu nastěhovala. Celé to zní jak příběh z červené knihovny. Možná bych byla raději, kdybychom se seznámili trochu originálněji - ale no tak, vylité kafe? To už je takové klišé. Co takhle, kdybych zrovna šplhala po stromu a spadla přímo před něj? Bylo by to, jako kdybych byla anděl a sletěla z nebes. Anebo kdyby se on zrovna skrýval před nějakou expřítelkyní pod stolem a já si stejné místo vybrala pro úkryt před opilým nadřízeným? Mé fantazie nikdy neměly konce, ale ať už jsme se potkali sebevíc sladce, byla jsem za ten osud ráda.
Milovala jsem ho, nikdy bych ani neřekla, kolik se v mém srdci může najít citu. Každý den jsem se probouzela a viděla jeho tvář, každé ráno jsem se měla proč nadechnout.
Požádal mě o ruku, tak jak jsem si to vždy přála - na prosluněné louce, pryč od hluku velkoměsta. Nesnášela jsem život ve městě, on to měl stejně, ale zatím jsme nenašetřili dost peněz alespoň na malý domeček na vesnici.
S pýchou jsem nosila svůj stříbrný prstýnek - zlato jsem nikdy neměla ráda, přišlo mi moc snobské, a on to věděl. Byl na něm malý modrý kamínek a on tvrdil, že když na něj zasvítí slunce, jsou na něm stejné jiskřičky, jaké vidí každý den v mých očích. Říkala jsem už, jak moc jsem ho milovala?
Svatba už se pomalu blížila, zvolili jsme si krásné datum 6.6. Naše štastné číslo byla 6 a věřili jsme, že tohle datum nám přinese štěstí do přicházejícího manželského života. I když, také jsme si mysleli, že už žádné štěstí nepotřebujeme, že už ho máme spoustu.
A tak to také bylo, než přišel ten osudný den. Den, který všechno změnil. Nikdy na něj nezapomenu a navždy si to budu vyčítat.
Byla to sobota, tuším. Vždycky jsem měla soboty ráda. Vyrazili jsme si do kina na nějaký animák - já je totiž zbožňuju. Tak nějak ve mně zůstala dušička dítěte. A v něm naštěstí taky, takže se mnou tyhle návštěvy kina rád absolvoval.
Vycházeli jsme ven, smáli se. Přehrávali jsme si naše oblíbené scény, napodobovali hlasy postav. Otočil se na mě a našpulil pusu přesně tak, jak to dělal hlavní hrdina. Přitom vkročil do silnice.
Nenapadlo mě, co se může stát. Ale najednou jsem slyšela skřípění brzd a jeo tělo letělo vzduchem. Čas jako by se zpomalil. Doteď, když zavřu oči, vidím, jak mu vlály vlasy, jak měl trochu otevřenou pusu. Vidím jeho mrtvé tělo.
Najednou život ztratil svůj smysl. Přestala jsem chodit do práce, celé dny jsem jen seděla a zírala do zdi. Do té naší zdi. Tady jsme spolu měli vychovávat děti. Ale nic z toho se nestane, byl pryč.
Pohřeb naštěstí uspořádali jeho rodiče, já bych to nezvládla. Muselo to být hrozné, být na pohřbu vlastního dítěte. Ale stále si myslím, že nejvíc jsem tam trpěla já. Nikdo ho nemohl více milovat.
Měla jsem pronést nějakou řeč, ale jen co jsem si stoupla k jeho rakvi, sesypala jsem se. Musela pro mě jet záchranka a asi dva týdny jsem si pobyla na psychiatrické léčebně. Vlastně ani pořádně nevím, jak dlouho jsem tam byla. Všechny dny se mi slévaly dohromady.
Když jsem se vrátila, skoro všechen čas jsem trávila na záchodě. Bylo mi neuvřitelně špatně. Pak už se to nedalo vůbec vydržet, a tak jsem si zašla k doktorce. Čekala jsem, že mi dá nějaké prášky. Ona pro mě měla ale úplně něco jiného. Podle ní radostnou zprávu, ale pro mě to byla pouze další rána. Jak krutě si se mnou osud začal zahrávat.
Byla jsem těhotná. S ním. On už nebyl, ale já musela nosit pod srdcem jeho dítě.
Celou zbývající dobu do porodu jsem jen bezcílně bloumala po místech, kde jsme spolu byli. Na zem dopadala spousta mých slz, proklínala jsem život za to, jaký je. Chodila jsem do lesa a jen bezmocně křičela. Kruhy pod očima se stále zvětšovaly, nemohla jsem spát.
Budoucí maminky běžně nakupují oblečky, kočárky a další výbavičku. Já, když jsem odjížděla do porodnice s prasklou vodou, jsem neměla připravené nic. Ale bylo mi to ukradené. Celý život mi byl ukradený. Můj i toho dítěte.
Porod mě vlastně ani nebolel, s psychickou bolestí se vůbec nedal porovnávat. Přivedla jsem na svět holčičku. Když se mě ptali, jak se bude jmenovat, hloupě jsem plácla jméno, které jsem vybírala s ním. A nakonec se tak jmenovala.
Nevnímala jsem ji ve svém náručí, neslyšela jsem její pláč. Skoro vše obstaraly sestry. Já jen seděla a nechtěla ji vidět.
A teď mě s ní pustili domů. Řídím a v hlavě mi kolují všechny ty události. Všechno tohle. Napadne mě ohlédnout se na ní, leží v dětské sedačce, kterou koupili moji rodiče. A najednou vidím ty oči. Oči, do kterých jsem se tak ráda koukala. Ty oči patřili jemu. A ona má úplně stejné, kouká tak, jako koukal on. A dochází mi, že to prostě nezvládnu.
Šlapu na plyn a strhávám volant. Mířím přímo do stromu. Zavírám oči a vím, že budeme spolu. Jeho zabilo auto a mě zabije taky.
Pak jen cítím náraz.

Dne 27. června havaroval osobní automobil. Byly v něm dvě osoby - mladá žena a novorozeně. Řidička zemřela na místě, dítěti se podařilo vyváznout pouze s pár škrábanci a po pár dnech bylo propuštěno z nemocnice. Bylo svěřeno do péče sestry mrtvé řidičky.