Listopad 2014

Wattpad

29. listopadu 2014 v 19:35 | Maddie Bonne |  Poskládaná písmenka (aneb MOJE)
Ahoj, říkala jsem si, jestli znáte někdo Wattpad? Já na něj přišla nedávno. Jelikož je to pro pisálky, tak jsem se tam samozřejmě zaregistrovala. Nebyla jsem si úplně jistá, co tam přidávat, protože bych řekla, že je to stavěné především pro nějaké delší práce. A myslím, že všichni víme, že já prostě nic dlouhého nepíšu. Ale teď jsem začala psát příběh s kamarádkou. Obě nás baví psát a řekla bych, že psaním ve dvojici se krásně doplňujeme. Nu, obě se sice shodneme, že to, co píšeme, je kravina (jsme možná až moc sebekritické?), ale přesto jsme se rozhodly to na ten Wattpad dát.
Já to na blog dávat nebudu, ale pokud byste měl někdo zájem si to přečíst (a číst taky jednou nějaký příběh a ne pořád mé podivné kecy), máte možnost. A vlastně tam možná přidám i nějakou svou vlastní tvorbu. Budou tam prostě příběhy s více kapitolami, které na blog dávat nebudu. Tady budou jen ty kratší věci.


Takže na Wattpadu mě najdete TADY. Budu ráda, když si to přečtete. A budu přímo skákat nadšením do stropu, když mi zanecháte nějaký komentář (klidně kritický - chybami se člověk učí) či mi dáte nějakou tu hvězdičku (jsem tam chvíli, možná se to nazývá jinak, ale já tomu říkám hvězdičky).
Předem vám děkuju. To víte, musela jsem si udělat reklamu tady na blogu!

Koncert

21. listopadu 2014 v 22:48 | Maddie Bonne |  Střípky myšlenek
I přesto, že jsem poslední dobou jeho písničky až tolik neposlouchala, ho mám stále ráda. A tak jsem si samozřejmě nemohla ujít jeho koncert v našem městě!
Komu to ještě nedošlo, bavím se o Klusovi. V pátek 14.11. jsem měla tu čest a mohla jsem se na jeho koncert podívat.
Přišli jsme asi o hodinu dřív, ale přesto jsme neměli zrovna nejlepší místa. Hodinka čekání ubíhala pomalu, ale příjemně - povídáním s kamarádkami. Byly jsme tam čtyři + dvě maminky, ty se od nás ale docela odpojily, za což jsem byla vděčná. Přece jen, kdo chce chodit na koncert s rodiči svých kamarádek? Dvě ze čtyř Kluse neposlouchaly, byly tam jen kvůli maminkám. Ááá. Nebyly tedy moc nadšené. Ááá. Já tam pak naprosto umírala nadšením.
A když najednou přišel na scénu... Musím říct, že mu to slušelo. Nehodnotím lidi podle vzhledu, ale umím ocenit, když to někomu sluší, chápete. Úplně se mi podlomila kolena. A to ne z jeho vzhledu, ale prostě z toho, že je to on. Že ho po dvou letech zase vidím. Že se usmívá. Že slyším jeho hlas naživo. No prostě jsem tam stála a zírala, možná i s otevřenou pusou.
A když začal zpívat... Ááááá! Znala jsem slova většiny písniček, tak jsem zpívala taky. A tancovala jsem. Nebo spíš se pohybovala do rytmu. No dobře, možná jsem se spíše pohybovala mimo rytmus. Ale bylo to fajn. On sám říkal, že se máme chovat tak, jak chceme, že nemáme hledět na to, co si o nás můžou myslet ostatní. A tak jsem to tak dělala, prostě jsem nemyslela na to, že je tam ještě někdo další.
Když to všechno skončilo... Byla jsem neuvěřitelně nabitá pozitivní energií. Nemohla jsem se přestgat usmívat. Nezkazilo mi náladu ani čtvrt hodinové mrznutí venku a čekání na odvoz - hodnou maminku, která kvůli mně vydržela vzhůru.
Nemám jeho podpis. Nechtělo se mi na něj čekat, když vím, že minule to bylo tak na dvě hodinky. A přece jen, jeden už doma mám. Nemám s ním fotku. Já z focení nejsem zrovna nadšená a stejně bych tam vypadala tak špatně... Ale víte co mám? Kupu úžasných vzpomínek. Úsměv na rtech. A to jsou věci, které jsou lepší než tisíc podpisů.
Děkuju, děkuju Ti za to, že pro nás tohle děláš.

Ochota

15. listopadu 2014 v 11:04 | Maddie Bonne |  Střípky myšlenek
Přemýšleli jste někdy nad ochotou? Ne? Řeknu vám pravdu - já také ne.
Ale když se mě jedna osoba zeptala na to, jak lidi donutit k větší ochotě, přemýšlela jsem nad tím. No, to by mě taky zajímalo, byla první myšlenka, která mi prolétla hlavou. Ale po několika dlouhých hodinách... Dobře, spíše po pár minutách, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky, jsem dospěla k jasnému názoru.
Nijak.
Divíte se? Možná vás napadlo, že lidem můžete slíbit nějakou odměnu, a oni pak budou ochotnější. Jenže to není pravda. Když jim musíte slíbit odměnu, aby něco udělali, není to už ochota. Je to čistá vypočítavost. Také občas dělám něco jen kvůli jisté odměně, ale je mi jasné, že to není ochota. Na ochotné lidi se můžete spolehnout. Jsou tu pro vás, když je potřebujete (musíme však myslet na to, že i ochotní lidé musí někdy spát).
Nevím, jestli se i já dám počítat mezi ochotné lidi. Někdy jsem ochotná až příliš, někdy zase vůbec.
A občas ty věci, co dělám z ochoty, nedělám ráda. Ale prostě je udělám. Tak se mi nabízí otázka - jsou ochotní lidé i ti, co to udělají, i když se jim do toho vůbec nechce? Vy možná odpovíte, že ano, a vlastně i já tak po chvilce přemýšlení musím odpovědět. Ale často jsem si myslela, že ochotný člověk je ten, co to dělá s radostí. A ona je asi pravda, že ten člověk to dělá trochu s radostí. Protože i když je to ta nejpříšernější práce na světě, jsem ráda, že jsem někomu pomohla. Teda, pokud to nedělám pro někoho, koho nesnáším. Nebo pokud nemám svou protivnou náladu. Tu mám dost často.
Celkově bych ale asi řekla, že nejspíš nejsem příliš ochotná osoba. Ale ochotných lidí si velice vážím, možná hlavně proto, že dnes už je to skoro vyhynulý druh.
Co si o ochotě myslíte vy? Počítáte se mezi ochotné lidi?

Život je spravedlivý?

11. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne |  Střípky myšlenek
Už ani nevím, co jsme to vlastně řešily, ale jely jsme v autě. Mohlo mi být asi deset. Zrovna jsem koukala z okýnka, když moje maminka pronesla tu památnou větu - Život je spravedlivý.
Tahle tři slova na nějakou dobu ovládala můj život.
Samozřejmě, že se mi děly špatnosti. Dělo se mi jich spoustu. Ale většinou jsem si při tom řekla Život je spravedlivý a věřila, že jednou se mi to v dobrém vrátí. Že jednou bude fajn. Občas jsem už měla chuť to všechno vzdát, ani tahle slova nefungovala. Ale vždycky mě to nějak podrželo. Byla jsem malá holka, která bezmezně věřila své mamince. Jenže všichni rosteme... A tak jsem se i já proměnila v trochu starší malou holku.
Vlastně ani nevím, jak se pozná, když někdo dospěje. A nemůžu říct, že bych nějak výrazně dospěla. Jen jsem prostě začala některé věci vnímat jinak. Mimo jiné i právě tato tři, doteď pro mě velice důležitá, slova. Začala jsem uvažovat, co na té spravedlnosti vážně je. A jestli boží mlýny opravdu melou, ať už rychle nebo pomalu. Dospěla jsem k jednomu názoru.
Nemelou. Život není spravedlivý. Dobrým lidem se dějí špatné věci a ti zlí zase mají vždycky štěstí. Není to fér, že se toho těm dobrým musí dít tolik zlého. Copak si to zaslouží? A co já, jaký bude můj život? Vždycky jsem věřila, že lepší, když je přeci život spravedlivý, ale teď, když vím, že tomu tak není, tak se bojím, jaké to teda vlastně bude. A jaký bude život druhých.
Jenže jedna věc mě na tom trápí nejvíc. Ta otázka se mi stále honí v hlavě, nějak se jí nemůžu zbavit. Je to zvláštní, že mě to zajímá víc, než samotná skutečnost, že život prostě není spravedlivý. Ale už je to tak. Vždycky jsem si cenila upřímnosti, tak...
Maminko, proč jsi mi lhala?

Řečtí bohové

10. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne |  Škola školička
Dělala jsem referát a prezentaci na řecké bohy a řekla jsem si, že nebude na škodu se s vámi alespoň o ten referát podělit. Kdo ví, třeba také budete dělat referát a třeba vám tyhle informace k něčemu poslouží.
Předem se omlouvám, že bohové nejsou podle abecedy, ale mám prvně tu hlavní trojku, pak bohy žijící na Olympu a nakonec ten zbytek, který není nijak seřazen. Těch bohů je mnohem víc, ale já si nemůžu dovolit referát na padesát stran A4, no ne?

ZEUS
Nejvyšší vládce nad bohy i lidmi. Bůh nebes, blesků, počasí. Je synem Krona a Rheii a jeho manželkou je bohyně Héra.

POSEIDÓN
Nejvyšší bůh moří, ale také bůh zemětřesení. Syn Rheii a Krona. Od Telchinů dostal trojzubec, který se stal jeho
nástrojem a zbraní a je často zobrazován právě s ním.

HÁDÉS
Vládce podsvětí, vládl nad duchy mrtvých a podsvětními bohy. Považuje se také za boha bohatství. Je synem Rheii a Krona. Neúčastnil se radovánek a sněmů bohů na Olympu. Za manželku má Persefoné.

HÉRA
Bohyně ochraňující manželství, ženy a vladařský palác. Jejími rodiči jsou Kronos a Rhea. Je manželkou samotného Dia.

APOLLÓN
Je synem Dia a Létó a dvojčetem Artemis. Bůh slunečního světla, dále i věštby, básnictví, výtvarných umění, hudby, pořádku, moru i uzdravení, lukostřelby… Považuje se za patrona vědy a vůdce Múz. Má syna Orfea. Bývá vyobrazen s vavřínem, lyrou a flétnou.

DÉMÉTÉR
Bohyně plodnosti země a rolnictví. Je dcerou Rheii a Krona. Má dceru Persefoné. Vyobrazena bývá nesoucí koš na hlavě, nebo s vavřínem.

ATHÉNA
Bohyně moudrosti, vítězné války a také bojové strategie. Je také ochránkyní statečnosti, práva, spravedlnosti a umění. Jejím znakem je sova.

ARÉS
Bůh války. Syn Dia a Héry. Zatímco Athéna byla bohyní vítězné a hlavně moudře vedené války, Arés byl bohem zuřivé války, krvavých bojů a válečného běsnění. Nezáleželo mu na důvodech války, miloval statečnost bojovníků, ale i jejich umírání. Podporoval rozpoutání války kdykoliv a kdekoliv a nesnášel vyjednávání a potlačování konfliktů.

HERMÉS
Je ochráncem cest a poutníků, ale i zlodějů. Dále je to bůh obchodu, lsti a podvodu, ale také je poslem bohů. Není možné jej předčit v chytrosti, bystrosti a dokonce ani v krádeži. Je synem Dia a Maii (dcera Titána Atlanta).

HÉFAISTOS
Bůh ohně a kovářství, zbrojíř bohů. Je mocný, dává teplo a radost, je laskavý a přívětivý, ale umí i strašlivě trestat. Když se narodil Diovi a Héře, byl ošklivý a slabý. Héra ho pro jeho nedokonalost svrhla z Olympu. Zachránily a vychovaly ho mořské bohyně Téthys (matka Achillea) a Eurynomé.

ARTEMIS
Bohyně lovu a Měsíce. Dcera Dia a Létó (dcera Titána Koia). Jejím dvojčetem je Apollón. Zobrazuje se s lukem. Je také ochránkyní lesů a divoké zvěře. Byla panenskou bohyní. Stejně jako Apollón mohla rozdávat náhlou smrt nebo nemoc, ale také dovedla nemocné uzdravovat.

AFRODITA
Bohyně lásky a krásy. Dokáže vzbudit lásku v srdcích smrtelníků i bohů. Její moci neunikne téměř nikdo. Byla provdána za Héfaista a měla s ním tři děti - Phoba, Deima a Harmonii, ale jejich skutečným otcem byl Arés. To ovšem nebyly její jediné děti - porodila dítě téměř každému bohovi. Umí dát štěstí, tomu, kdo jí věrně slouží, ale krutě se pomstít tomu, kdo jí a jejími dary opovrhuje.

HESTIA
Bohyně posvátného ohně a rodinného krbu. Stala se také ochránkyní tiché a svorné domácnosti a bohyní pronásledovaných a vyhnaných. Dcera Titána Krona a jeho manželky Rheii. Byla panenskou bohyní. Jejím symbolem je oheň.

DIONÝSOS
Bůh plodnosti, veselosti, hýření zpěvu a vína. Je synem Dia a Semely. Bývá často zobrazován na vývěsních štítech vináren.

PERSEFONÉ
Manželka Háda, tedy vládkyně podsvětí. Je dcerou Dia a Démétér.

THANATOS
Bůh smrti. Je synem Ereba a Nykty. Byl znázorňován jako mladý muž s černými křídly a s vyhasínající nebo zhaslou pochodní. Přicházel si pro smrtelníky, když vypršel jejich čas určený osudem, a odnášel je do podsvětí, kde je odevzdával Hádovi.

HYPNOS
Bůh spánku, dával lidem sny. Je synem Nykty a Ereba. Jeho dvojčetem je Thanatos. Vyobrazován bývá převážně jako chlapec s křidélky na ramenou nebo spáncích, jindy ale bývá také zobrazen jako s orlími nebo motýlími křídly.

MORFEUS
Bůh snů. Je synem Hypna a Pásithey. Zjevoval se lidem ve spánku poté, co je uspal jeho otec. Dokázal na sebe vzít podobu jakéhokoliv člověka a svou podobu měl jen ve chvílích odpočinku.

IRIS
Bohyně duhy, naplňuje mraky vodou. Je okřídlenou poselkyní bohů, hlavně Dia a Héry, a také důvěrnicí a rádkyní.

HEKATÉ
Bohyně strašidel, magie a křižovatek, ochraňuje jezdce, pastýře, rybáře a matky. Ovládá mlhu. Je dcerou Titána Persa a Asterie.

NEMESIS
Bohyně odplaty. Dcera bohyně Noci Nyx a boha Temna Ereba. Podle zásluh lidí je obdarovávala štěstím i neštěstím. Zobrazována jako vážná zamyšlená dívka. Jejími symboly jsou uzda, míra, meč a bič.

HÉBÉ
Bohyně věčné mladosti a jara, číšnice olympských bohů. Dcera Dia a Héry, ale někdy se uvádí, že ji Héra zrodila sama ze sebe. Nalévala bohům nektar (nápoj věčné mladosti) a podávala ambrózii (jídlo bohů, propůjčovalo mládí, krásu a nesmrtelnost). Později se provdala za Hérakla a měla s ním dva syny - Alexiara a Aníkéta.

PAN
Bůh lesů, pastvin, stád, pastýřů a lovců. Měl polozvířecí podobu: kozlí nohy a rohy. Byl synem buď nymfy Dryopy a Herma, nebo nymfy Oineis a Dia. Byl klidný a veselý, žil ve společnosti horských nymf, Satyrů a také Dionýsa. Hrál na píšťalu zvanou Panova flétna.

ERÓS
Bůh lásky a sama láska. Také bůh úrody. Syn Area a Afrodity. Ztělesňuje princip lásky v podobě heterosexuální i homosexuální. Podle některých starších mýtů se zrodil společně s Gaiou z počátečního Chaosu. Přináší radost i žal, koho zasáhne svou střelou, ten podlehne lásce. Používá dva druhy šípů: zlatý s křidélky z holubích per, který způsobuje okamžitou lásku a druhý s křidélky ze sovích per, který vyvolává lhostejnost.

MÉTIS
Bohyně rozumu. Dcera Titána Okeana a jeho manželky a sestry Téthys. Byla matkou Athény, ale když otěhotněla, Zeus ji spolkl.

MOIRY
Bohyně osudu, předou tzv. nit osudu. Jsou to Klóthó, která rozpřádala lidský osud, Lachesis, která ho rozvíjela, a Atropos, která ho ukončovala. Jsou to dcery Dia a Themis. Jsou zpodobňovány jako staré ženy nebo vážné panny. Klóthó mívá v ruce vřeteno, Lachesis globus a Atropos knihu života nebo sluneční hodiny, na kterých ukazuje hodinu smrti.

MÚZY
Bohyně všech intelektuálních činností. Jsou to dcery Dia a Mnémosyné. Je jich devět. Kalliopé se vyznačovala krásným hlasem, patřilo jí epické básnictví a mívala voskové tabulky s rydlem. Euterpé byla obveselující, jejím uměním byla hudba a zobrazovala se jako dívka s flétnou. Erató byla láskyplná, věnovala se milostné poezii a bývala vyobrazena s lyrou v levé ruce a Erósem. Thaleia se považovala za sváteční, kvetoucí a patřilo jí veselé básnictví a komedie, mívala tedy divadelní škrabošku a pastýřskou hůl. Zkouška, jestli to vážně čteš, napiš mi do chatu sovička. Naopak Melpomené patřily tragédie a mívala tragickou masku, hlavu ozdobenou břečťanem a považovala se za zpívající. Terpsichoré se věnovala tanci a měla lyru, říkalo se jí "tančící v kruhu". Kleió byla považována za oslavující a jejím oborem bylo dějepisectví, mívala svitek rukopisu. Úrania, nebo také "nebeská", se věnovala astronomii a mívala globus. A poslední Polyhymnia, která byla považována za mnohozpěvnou, se věnovala hymnickému a sborovému zpěvu. Neměla žádné symboly, ale byla zobrazována zahalená a zamyšlená.

NYMFY
Vodní, lesní a horské bohyně či polobohyně. Byly to dcery Dia. Všechny byly krásné a jejich posláním byl zpěv, tanec, zábava. Najády byly nymfy jezerní, říční, Oready nymfy horských údolí i horských velikánů, Dryády zase žily v jeskyních, hájích, i jednolivých stromech. Existovaly také mořské nymfy, Ókeanovny a Néreovny.

Rozhovory

5. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne |  Střípky myšlenek
Jak moc mám ráda rozhovory s ostatními.
Rozhovory, kdy sedíte naproti sobě a mluvíte, jsou skvělé. Můžete vycítit, co ten druhý cítí, poznat, co si myslí.
Já mám ale raději ty rozhovory, kde si lidé píší. Já vím, já vím. Podle vás nic nemůže nahradit mluvený rozhovor, že? Ale pravda podle mě je, že když lidé píšou, jsou takoví více otevření. Řeknou věci, které by vám do očí nikdy říct nedokázali. Stejné je to i se mnou, jsem mnohem otevřenější, když píšu. Moji internetoví kamarádi (nebo nevím, jak je nazvat, jsou to plnohodnotní kamarádi, jen je znám z internetu a bydlí daleko, takže konverzace funguje v psané podobě) toho o mně ví nejspíš mnohem víc než moji kamarádi z reálu. Říkám jim toho spoustu.
Ale prostě hrozně ráda mám, když takhle vedu rozhovory. Možná o úplně banálních věcech, ale já se dozvídám spoustu nových věcí. Nikdy totiž nevíte o nějakém člověku naprosto všechno. Anebo jsou to složitější, hlubší rozhovory. Ten člověk se mi otevírá a já se otevírám jemu. Občas to je, jako kdybychom se předtím neznali a doopravdy se poznali až teď. Je to něco magického. A já si neskutečně vážím chvílí, kdy se mi někdo otevře a snažím se ho nezklamat. Tak mi držte palce, ať opravdu nezklamu....

Jak se máš?

4. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne |  Střípky myšlenek
Tak tuhle otázku známe snad všichni. Přiznejte, že s ní občas taky obča začnete nějakou tu konverzaci! Zajímavé je, že je to většinou konverzace v psané podobě. Já tedy většinou nepřijdu za kamarádkou ve škole a nezeptám se jí, jak se má. Je to špatně?
A popravdě, když už se někoho ptám... Většinou mě to ani nezajímá. Teď mě neberte jako necitu. Samozřejmě, že nemám ráda, když jsou lidé smutní a podobně. Ale když se jich ptám, tak mi na tom v tu chvíli ani tolik nezáleží. Prostě nějak zahajuji konverzaci. Stalo se z toho jakési klišé.
Je opravdu jen málo lidí, kterých se ptám, protože mě to vážně zajímá. A většinou o bývají právě ti lidé, se kterými nemusím konverzaci zahajovat touto otázku, se kterými ta konverzace prostě přijde nějak sama, a pak lehce plyne. Ale mě to zajímá, zajímá mě, jak se těm lidem vede. Jak se mají, jestli je něco netrápí. A tak se jich na to zeptám. Ale neptám se často, nechci je tím otravovat, nechci, aby si mysleli, že naše konverzace se dostává do fáze klišé. Ona se tam nedostává, dostává se právě do něčeho mnohem víc a právě proto se ptám, protože mě to zajímá. A já doufám, že odpověď nebude nějaké "jde to" či "fajn", i když to třeba vůbec nejde a není to fajn. Já chci, aby se mi po té otázce otevřeli, řekli mi, co se jim dneska přihodilo hezkého i nehezkého, co je trápí nebo těší. Já se například při této otázce snažím vypisovat, pokud odpovídám člověkovi, na kterém mi záleží. A také, pokud mám zrovna náladu. Pravda je, že z bolístkami se svěřuji jen opravdu pár lidem. Ale přitom chci, aby se ostatní svěřovali mě...
Neptám se vždy jen "jak se máš?" ale například "jakpak se máš?", "jak se vede?", "jakpak se vede?" a podobně. A vymýšlím toho víc, jen aby se z toho nestalo pouhé nudné klišé, tedy aby to ten člověk jako pouhé nudné klišé nechápal. To by mě mrzelo.

Ale hlavně mě zajímá, jak jste na tom vy s otázkou "jak se máš"?


Říjnové čtení

2. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne |  Mé malé knihomolství
Tady by se to zase dalo nazvat nečtením, protože prostě... Áááá... Nějak nečtu. Nevím, asi nemám náladu, když přijdu domů. Asi jsem moc na skypu. Nevím.
Ale chápejte, že když mám většinou školu do čtyř, přijdu domů v půl páté naprosto vyřízená a na to, abych se soustředila na knížku, už se prostě nezmůžu.
Málem jsem si myslela, že se vám budu muset ostudně přiznat, že jsem žádnou knihu za říjen nepřečetla, ale naštěsí mě zachránily prázdniny. Za ty jsem stihla dvě knížky! Já vím, za celý říjen to není moc... Ale za těch pět dní, to to celkem jde, ne? A co že jsem to vlastně četla?
Papírová města
Je to John Green! To jste vážně čekali, že bych si tu knihu nekoupila? Anebo že by čekala v mé knihovničce, než na ni přijde řada? Ne, John Green má povoleno předbíhat.
Proč? 13x proto
No tak, knížka za 79 Kč, tak to nekupte. A bylo to... Úžasný. Jsem z toho hotová. Ne nadarmo jsem tuhle knížku objevila v článku 11 knih, které si přečtěte, pokud se vám líbily Hvězdy nám nepřály.
Ale nebojte, teď se chystám číst víc. Snad to dodržím a za měsíc se vám budu moct pochlubit s více knížkami. Ale jedna věc... Musím si začít vést čtenářský deník. Ajaj. Ráda čtu, ale nerada to zapisuju. Zvlášť, když je tam i charakteristika postav a převyprávění děje... To nesnáším!
Co jste za říjen přečetli vy? Znáte některou z těhle dvou knížek? A jaké máte zkušenosti se čtenářskými deníky?

Halloween

1. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne |  Střípky myšlenek
Stop, stop! Nekřičte mi tady, že Halloween je pouze americký svátek a my bychom měli jako správní Češi slavit Dušičky.
Halloween je 31.10. a Dušičky 1.11., tak co je za problém? Akorát to krásně navazuje. A přiznejte se, vy byste snad neradi chodili jako malí v kostýmu po domech sousedů a nežebrali o sladkosti?
U nás to teda ale takhle nefunguje, samozřejmě. Teda, třeba mamka pracuje ve vesnické škole a tam to mají tak, že opravdu chodí po vesnici koledovat. Je to hezké. Já jsem sice taky z vesnice (z jiné, než je mamky škola, tady je to tak malé, že tu žádná škola není), ale koledovat se tu nechodí. Chm.
Takže vlastně ani nemám, jak bych ten Halloween oslavila, že? Ve škole ho totiž taky neslavíme, ono na gymplu by o to už asi maturanti nestáli, kdo ví.
Jenže včera mi jistá osoba vnukla nápad... A tým nápadem byly dýně. Vyřezání dýní. Já jsem snad dýni ještě nikdy sama nevyřezávala, no fakt. Ale říkala jsem si, už je pozdě, kašlu na to...
Jenže mi to nijak z hlavy nešlo, takže jsem hezky dopoledne 31.10. ze školy napsala mamce SMSku: "Koupila bys mi, prosím, nějakou dýni? Klidně i dvě menší." (bylo to doprovázenou bandou smajlíků, ale já už jsem dlouho tady ve článcích smajlíky nepoužila, tak si to přece nebudu kazit, že?). A moje milá maminka odpověděla, že teda jo. Ze skautů jsem odjela dřív, nemám dneska zrovna skvělou náladu, takže už jsem se těšila domů. A doma na mě čekaly dvě krásné dýně, každá trochu jiná. Pustila jsem se do práce, ale pak mi začalo Prostřeno, chápete... Nakonec bylo dobře, že jsem si dala přestávku, protože pak celá rodinka odfrčela někam pryč a já měla dům pro sebe. Takže jsem si hezky pustila písničky a pustila se do dlabání. Byla to docela fuška, neřekla bych, že by to taková mohla být, ale možná jsem to jen dělala špatně, jsem prostě kopyto. Dužinu jsem musela uchovat, čehož trochu lituju, protože mamka z toho jistě bude něco vařit a já dýně prostě nemusím. K jídlu je nemusím. Dekorace je to ale krásná.
Ksichtíky jsem si předkreslila fixou a šlo se k vyřezávání. Kupodivu se mi nepodařilo celé dýně rozcupovat na kousky. A teď už je mám obě hezky na okně, v nich svíčky a jsem spokojená, že jsem ten Halloween alespoň nějak oslavila!

Slavíte nějak Halloween vy? Můžete se svými dýněmi či kostými pochlubit v komentářích.

Tak tohle jsou moje dýničky. Chápejte, první pokus. A vypadá to, jak kdybych to fotila mikrovlnkou. Nojo, kvalitka mého mobilu.