Mé malé knihomolství

Říjnové čtení

2. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Tady by se to zase dalo nazvat nečtením, protože prostě... Áááá... Nějak nečtu. Nevím, asi nemám náladu, když přijdu domů. Asi jsem moc na skypu. Nevím.
Ale chápejte, že když mám většinou školu do čtyř, přijdu domů v půl páté naprosto vyřízená a na to, abych se soustředila na knížku, už se prostě nezmůžu.
Málem jsem si myslela, že se vám budu muset ostudně přiznat, že jsem žádnou knihu za říjen nepřečetla, ale naštěsí mě zachránily prázdniny. Za ty jsem stihla dvě knížky! Já vím, za celý říjen to není moc... Ale za těch pět dní, to to celkem jde, ne? A co že jsem to vlastně četla?
Papírová města
Je to John Green! To jste vážně čekali, že bych si tu knihu nekoupila? Anebo že by čekala v mé knihovničce, než na ni přijde řada? Ne, John Green má povoleno předbíhat.
Proč? 13x proto
No tak, knížka za 79 Kč, tak to nekupte. A bylo to... Úžasný. Jsem z toho hotová. Ne nadarmo jsem tuhle knížku objevila v článku 11 knih, které si přečtěte, pokud se vám líbily Hvězdy nám nepřály.
Ale nebojte, teď se chystám číst víc. Snad to dodržím a za měsíc se vám budu moct pochlubit s více knížkami. Ale jedna věc... Musím si začít vést čtenářský deník. Ajaj. Ráda čtu, ale nerada to zapisuju. Zvlášť, když je tam i charakteristika postav a převyprávění děje... To nesnáším!
Co jste za říjen přečetli vy? Znáte některou z těhle dvou knížek? A jaké máte zkušenosti se čtenářskými deníky?

Bookshelf tour

23. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Všimla jsem si, že se dělají takzvané "bookshelf tour", tedy dá se říct procházka mou knihovničkou. A co bych to byla z knihomola, kdybych to neudělala taky a nepředstavila vám své miláčky? Nebudu vám říkat svůj názor na ně, ten se můžete dozvědět z milionů jiných článků. Já vám povím, jak se ke mně dostaly.
Ještě musím upozornit, že tam nejsou všichni. Často knihy půjčuju kamarádkámpár knížek bude všude možně po domě...
Ale jdeme na to!

Zlodějka knih
Kniha, o které jsem toho hodně slyšela. A tak, proč si ji nekoupit, že? Nekpuvoala jsem si ji přímo já, koupila mi ji mamka. DOkonce se mi podařilo ji přemluvit, aby zaplatila o 100 Kč víc za tvrdé desky! Nemám totiž ráda ty ohebné, navíc na tomhle byl filmový obal a já prostě filmové obaly moc nemusím.

Kdo chytá v žitě
Tahle kniha se ke mně vlastně vůbec neměla dostat. První si ji totiž koupila kamarádka, já si ji od ní půjčila a přečetla. A já si většinou knihy, které už jsem četla, nekupuju, peníze raději utrácím za ty nové. Jenže tahle se mi tak neuvěřitelně moc líbila! A tak, když jsem ji už asi měsíc obhlížela v knihkupectví, jsem jednoho krásného dne opravdu neodolala a koupila si ji. Teď ji mám doma dokonce dvakrát, protože jsem pak koupila i druhou s jasným záměrem - poslat ji s putovním deníkem knihomolů, do kterého jsem se tak nadšeně přihlásila.

Bohové Olympu - Hádův chrám
Tak myslím, že tady je to jasné. Percy Jackson i Bohové Olympu jsou snad mé nejoblíbenější série. Bohužel mám doma jen jednu z 9-ti zatím vydaných knih. A mám ji doma proto, že jsem prostě dočetla třetí díl a musela jsem čekat, než vyjde tenhle čtvrtý. Jakmile vyšel, běžela jsem do knihkupectví a ihned to začala číst. A kamarádka taky. Je to jedna z mála výjimek, kdy jsme si koupily stejnou knihu.

Sofiin svět
Byla mi jednou jedinkrát doporučena, ale na to doporučení jsem hodně dala. Jsou to vlastně dějiny filosofie, takže by se možná nečekalo, že si to koupím zrovna já. Ale já ráda přemýšlím. Takže jsem prostě šla do obchodu... A je to!

První stříbrná kniha snů
Od stejné autorky, která napsala Drahokamy (Rudá jako rubín, Modrá jako safír, Zelená jako smaragd Takže když se objevila v knihkupectví, hned jsem po ní sáhla. Bylo to před kinem, jen tak jsme se stavily s kamarádkou v knihkupectví... A já jsem prostě nemohla odejít s prázdnou. Je ale pravda, že když jsem zjistila, že to je na pokračování, měla jsem chuť ji vrátit a vybrat si místo ní jinou knihu. Je mi totiž jasné, že teď si budu muset koupit i ty ostatní díly, což je zase spousta peněz navíc. Ale co! Kniha nakonec zůstala u mě a vůbec mi to nevadí.

Hon
Objevily (nedivte se tomu Y, jsme dívky. A já vás na to musím upozornit, abyste si nemysleli, že jsem nějaký příšerný nečeštinář) jsme ji v knihkupectví. Prostě jen tak, tím, jak jsme to tam často chodily prolézat. Nejsem si jistá, jestli bych si ji koupila, ale zrovna se blížily mé patnácté narozeniny, tak jsem si ji přála. A dostala jsem ji!

Volání kukačky
Další narozeninový dárek. Tuhle knížku asi znáte, že? A já chtěla prostě poznat Rowlingovou v jiném světle, ne jen jako tu, co napsala Harryho Pottera.

Čistý
Koho by neupotalo oko, které na vás z obalu knihy přímo zírá? A když jsem při bližším zkoumání zjistila, že je tam napsáno "Pro milovníky Hunger Games" (nebo nšco v tom smyslu), byla to jasná volba. Napsala jsem si to do sešítku svých přání (kde jsou jen samé knihy) a když jsem to pak zahlédla v Praze v úžasném čtyřpatrovém knihkupectví, odnesla jsem si tuhle knihu ještě se čtyřmi dalšími. Naštěstí jsem to uhrála na dárek k svátku, který jsem měla už měsíc předtím, ale nic jsem k němu nedostala.

Alchymista (Tajemství nesmrtelného Nicolase Flamela)
Zaujal mě obal a vlastně i docela anotace. nejsem si jistá, jestli mě to bude bavit (ano, ještě jsem to nečetla...), ale přinejmenším to bude originální, řekla bych. Nejspíš bych si ji nekoupila, ale já už nevěděla, co si k těm narozeninám přát, když žádné z knih, které jsem chtěla, neměli! Ale samozřejmě toho nelituju, v mé knihovničce se krásně vyjímá.


Zátiší
A další narozeninový dárek. Kniha mě zaujala obalem. Říká se "nesuď knihu podle obalu", ale mě prostě tím obalem nějaké zaujmou! Pak si přečtu anotaci... Tohle je detektivka, takže asi ne úplně můj styl. Ale jsem na to zvědavá.

Tohle byla jen část mé knihovničky. Chcete i další bookshelf tour? A co se skrývá ve vaší knihovničce?

Knižní řetězec

18. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Možná už jste si všimli, že něco takového koluje po facebooku. Je to vlastně jednoduché, stačí napsat 10 knih, které ve vás nějakým způsobem zůstaly. Rozhodla jsem se ten svůj sezna ukázat i tady vám a připsat tam, proč jsem vybrala zrovna tyto knihy. A řeknu vám, není vůbec jendnoduché jich vybrat jenom 10!
Ještě je nutno dodat, že knížky nejsou nijak seřazené podle oblíbenosti. Jsou dané prostě jen tak, jak jsem si na ně vzpomněla.

1. Percy Jackson
Copak by šlo nevybrat tam tuhle sérii? Jasně, že mi přirostla k srdci. A možná bych i mohla tvrdit, že je to snad i má nejoblíbenější série vůbec. Už se nemůžu dočkat posledního dílu Bohů Olympu!

2. Harry Potter
Popravdě, v kom tahle série alespoň trochu nezůstala? Vyrůstala jsem s Harrym. A bylo to úžasné. Vlastně první větší knihy, které jsem četla, byly asi právě tyto. Doteď ráda hraju RPG ve stylu HP.

3. Hunger Games
Nemůžu říct, že by tohle byly nejlepší knihy, které jsem kdy četla. Třetí díl mě vlastně tolik nebavil, jen jsem chtěla vědět, jak to dopadne. Ale celá série se do mě vryla hodně. Až potom jsem si uvědomila, že dívčí románky, které jsem četla do té doby, pro mě asi nebudou to pravé ořechové. A stal se ze mě trochu větší knihomol, hlavně ale naprostý milovník a fanoušek všemožných knih!

4. Hvězdy nám nepřály
Snad jediná knížka, u které jsem půlku probrečela. A to jsem si prvně říkala, že to vůbec číst nebudu, vždyť je to přece o rakovině a tu já snáším těžko. Nakonec jsem ale neodala a knihus i koupila. Nelituju toho. Je to jedna z nejkrásnějších věcí, kterou jsem kdy četla. John Green mě toho spoustu naučil.

5. Zůstaň se mnou
Jedna z úžasných knih, i když asi ne nejepších. Čekala jsem, že u ní budu plakat skoro stejně jako u Hvězd, ale nestalo se. Plakala jsem až na konci. Po téhle knížce jsem ale měla chuť všechny objímat, a tak nějak jsem si začala více vážit života.

6. Ten, kdo stojí v koutě
Tahle knížka mě toho také spoustu naučila. Ale hlavní bylo, že jsem se občas ztotožňovala z Charliem. A to zrovna ve věcech, ve kterých se s lidmi většinou moc neztotožním. A jakmile je vám postava aspoň trochu podobná, má u vás knížka vyhráno. Hodně se mi tkaé líbily odkazy na různé písničky či další knihy.

7. Kdo chytá v žitě
Tuhle knihu jsem si přečetla právě proto, že byla několikrát zmíněna v Ten, kdo stojí v koutě. Je úžasné, jak je kniha čtivá, i přestože se tam toho moc neděje. Vlastně skoro nic. Ale celé se to točí kolem myšlenek hlavní postavy a to je krásné. Prý je hloupý, ale já jen doufám, že jednou také budu mít tak skvělé myšlenky jako on.

8. Farma zvířat
Chtěla jsem se stát chytřejší, a tak jsem se rozhodla, že budu číst nějaké ty známější, světově uznávané knihy. Mezi ty by se jistě dala zařadit i Farma zvířat. Po jejím dočtení... jsem byla trochu mimo. Bylo to tak zajímavé a bohužel i smutně pravdivé. Říkám si, že jestli všechny ty knížky budou tak úžasné, tak bych se i chytřejší stát mohla. Čte se to skvěle!

9. Čtyři a půl kamaráda
Tahle série mě dostala, když jsem byla mladší. Parta detektivů, kteří řeší záhady z běžného života. A v každé knížce to vyprávěl někdo jiný. Řekla bych, že nejvíc jsem byla unešená, když to vyprávěl jejich pes Sedmikrásek. A ze všech nejradši jsem měla asi Ředkvičku. Na tohle prostě nikdy nezapomenu. Kdykoliv vidím některou z knih, musím se alespoň pousmát.


10. Deník malého poseroutky
Řekněte mi, kdo tohle nezná? Asi dva díly mám dokonce doma. Rychle se to čte, člověk se u toho vážně nasměje. Tenhle typ denníkových knížek jsem měla jednu dobu hrozně ráda. A tahle s emi asi do paměti vryla nejvíc.

A jaké knihy nějakým způsobem zůstaly ve vás?

10 days character challenge

11. října 2014 v 6:00 | Zuzka
Všimněme si toho slova dny... Ne, já to budu jen jeden den. Nechce se mi cpát tyto otázky do více článků, a snad to nějak zvládnu, no ne?
Takže, co mne tedy vlastně čeká. Musím (a dokonce i chci, krásná to kombinace!) vybrat deset postav, tak, aby seděli na tohle.
1. Oblíbená ženská postava
2. Oblíbená mužská postava
3. Oblíbená vedlejší postava
4. Nejvíce nenáviděná postava
5. Postava, která je mi nejvíce podobná
6. Postava, která prošla největším vývojem
7. Postava, kterou chci potkat
8. Oblíbený záporák
9. Oblíbená postava z nějaké povídky
10. Nejoblíbenější postava vůbec

A samozřejmě, že napíšu, proč jsem si tu postavu vybrala a tak.
Takže, jdeme na to!

1. Oblíbená ženská postava
Říct, jaká je moje oblíbená postava, ať už je to žena či muž, je vlastně hrozně těžké. Ale možná by to byla Mia z knihy Zůstaň se mnou. Nesmírně si ji vážím za to, jak se rozhodla.

2. Oblíbená mužská postava
Tak tady bylo rozhodnuto. Percy Jackson ze stejnojmenné knihy (+ z Bohů Olympu). Já nevím, ten kluk mi za těch 9 knih neuvěřitelně přirostl k srdci. Ta jeho odvaha, to je něco neuvěřitelného. A jak drží s kamarády, jak moc dokáže milovat jednu dívku... Je to nádherné. Navíc je ale úžasné, že má své chyby. Není to "Pan dokonalý", ale je to prostě Percy, který dělá chyby. Ale pro mě je to TEN Percy. Jeho vyprávění (chápejte, vyprávění spsovatele, ale vlastně to vypráví Percy) mě neskutečně baví, asi i díky tomu, že dokáže být dost vtipný. A to pak možná zuří válka s Titány a vy máte chuť brečet nad mrtvými, ale stejně se s ním zasmějete. Ano ano, zbožňuji Percyho. A jeho jméno se na mých lavicích a v sešitech vyskytuje dost často.

3. Oblíbená vedlejší postava
Vedlejších postav je hodně. Ale možná to bude Phoebe, Phoebulka. Z knížky Kdo chytá v žitě. Bylo to naprosté zlatíčko! Měla ráda svého bráchu a on měl rád ji. A taky kvůli ní se rozhodl tak, jak se rozhodl. Jsem z aní ráda, bez ní by ta knížka přeci nebyla ono!

4. Nejvíce nenáviděná postava
To je těžké, tak jako se snažím vyhýbat se nenávisti v realitě, se snažím i v knihách. A opravdu, většinou se mi podaří v záporacích najít i tu špetku dobra, takže je pak mám ráda. Ale nejméně ráda mám asi Marduka ze Strážců času. Protože jaké zvíře by dokázalo nechat trpět vlastní dceru? Možná to neudělal schválně, ale byl to srab, když tomu nedokázal zabránit. A nejvíc mě naštvalo, když zabil Rochelle. To se opravdu, když už byl klid, všeho konec, potřeboval ještě mstít? Abych se přiznala, byla jsem ráda, když taky umřel. (spoileeeer)

5. Postava, která se mi nejvíce podobá
Nemůžu říct, že bych byla stejná jako nějaká postava, protože každý jsme svůj a každý se něčím lišíme. Ale kamarádka mi teď často opakuje, že jsem jako Charlie z Ten, kdo stojí v koutě. To když jí o hodině šeptám do ucha odpovědi, místo abych je řekla hezky nahlas. Charlie se taky nehlásil. A stejně jako on mám občas docela problém začlenit se do nějakého kolektivu.

6. Postava, která prošla největším vývojem
Harry Potter. Tak uznejte, za 7 knih si postava jistým vývojem projít musí. A tak se nám z jedenáctiletého klučiny stal na konci úplný dospělák s vlastní rodinou. Jo, s Harrym jsem si prožila spoustu chvil.

7. Postava, kterou chci potkat
Všechny? Fajn, tuhle odpověď mi asi neuznáte. Ale je to tak těžké! Nejspíš Milese, Válečka, z Hledání Aljašky. Objala bych ho, řekla mu, že už to své velké Možná třeba i našel, a že každý z nás jednou musí pryč z tohohle labyrintu. A znovu bych ho objala.

8. Oblíbený záporák
Teď jde taky o to, kdo se počítá jako záporák. Nikdo není černý ani bílý (pokud vás napadlo něco rasistického, tak ne, tak jsem to nemyslela!), a tak by nikdo neměl být ani hrdina ani záporák (ale je mi naprosto jasné, že v knížce to prostě je hrdina a záporák). Ale byl by to Luke, určitě. Ten je v knížkách o Percym Jacksonovi totiž nejspíš brán jako záporák, ale já pro něj prostě měla slabost. A on na konci ani tak záporný není, ne?

9. Oblíbená postava z nějaké povídky
Z povídky? Eh, ty já asi moc nečtu... Většinou jen nějaké hororové a tam se na postavy až tolik nesoustředím (nesmí mi moc přirůst k srdci, protože jistě všichni víme, jak to s postavami v hororech dopadá). Ale hodně s emi líbily povídky od Poea, takže to nejspíš bude nějaká postava od něj. Ale jména si nepamatuju, to se omlouvám.

10. Nejoblíbenější postava vůbec
Vážně se ptáte? Jasně, že Percy Jackson!!!

Můžete tohle taky zkusit napsat, odkaz mi pak určitě dejte do komentářů, ráda si to přečtu!

Zůstaň se mnou

9. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
"Lidé věří tomu, čemu chtějí věřit."

"V životě se někdy musíš pro něco rozhodnout a někdy se zase něco rozhodne pro tebe."



Zelená jako smaragd

22. června 2014 v 18:55 | MadB
Chvíle počátku: 21.6.2014
Minuta poslední stránky: 21.6.2014
Má slovíčka: Jak vidíte, četla jsem to "pouhý" jeden den. Je to totiž pokračování knih Rudá jako rubín a Modrá jako safír a já už byla neuvěřitelně zvědavá, jak to dopadne! Vážně. Dají se Gwendolyn a Gideon dohromady? V tomto díle jsem si aspoň už oblíbila i Gideona - vždyť je vlastně super, co jsem proti němu celou dobu měla?! Jediné, co mě mrzí, je, že ten konec byl hrozně rychlý. Ale tak už to v knihách bývá. A taky by mohli být další díly! I když nebudou, já vím. Ach jo.
Mé doporučení: Jak bych to mohla nedoporučit! Hezky si to všichni přečtěte, ale nejdřív první a druhý díl, jinak se do toho parádně zamotáte (dobře, já v tom byla i tak docela zamotaná).

Modrá jako safír

22. června 2014 v 18:49 | MadB
Chvíle počátku: 20.6.2014
Minuta poslední stránky: 21.6.2014
Má slovíčka: Pokračování knihy Rudá jako rubín. Gwendolyn jsem si oblíbila a to je co říct - většinou hlavní dívčí postavy tak nějak v lásce nemám. Zato Gideon? Toho jsem teda opravdu moc nemusela. S napětím jsem čekala, co se tam všechno bude dít. A byla jsem naštvaná, když to skončilo! Nejvíc mě štvali prology a epilogy, protože to bylo zase z jiného soudku a já prostě netušila, o čem je tam řeč. Naštěstí se mi to nakonec osvětlilo, ale i tak!
Mé doporučení: Všem! Ale až poté, co si přečtete i první díl.

Rudá jako rubín

22. června 2014 v 18:44 | MadB

Chvíle počátku: 14.6.2014
Minuta poslední stránky: 20.6.2014
Má slovíčka: Tuhle knížku jsem četla v Anglii (jé, ano, byla jsem v Anglii!). A četla jsem ji ráda! V autobuse to bylo teda docela obtížné, protože jsem se přes ten hluk nedokázala soustředit. A dočetla jsem to někde v Německu, ale dočetla ještě než jsem přijela domů! Taky jsem na ní čekala asi dva měsíce, mám ji totiž půjčenou z knihovny a byl o ni zájem. A to čekání za to stálo, je to úžasná kniha. Vypadá to trochu jako holčičí romantika... No, vlastně to je taková hočičí romantika. Ale obalená vším možným! I když mi stejně šlo ceou dobu hlavně o to, jestli se Gideon a Gwendolyn dají dohromady. A dali? To už si zjistětě sami!
Mé doporučení: Samozřejmě, že doporučuji. Nejspíš hlavně holkám, ale poktala jsem i kluka, který to četl!

Dopisy z ostrova Skye

10. června 2014 v 20:51 | MadB

Chvíle počátku: 9.6.2014
Minuta poslední stránky: 10.6.2014 asi ve 20:40 (jsem přesná!)
Má slovíčka: Proložila jsem tím knížku Sofiin svět a udělala jsem dobře. Dlouhou dobu jsem moc nečetla a najednou mám knížku přelouskanou už za dva dny! Četlo se to skvěle, jako se mi ostatně čte skoro vše, co je psáno formu dopisů. Byla to výborná "oddechová" knížka. Objevila jsem tam romantiku, kterou jsem vlastně docela dlouho postrádala. Hodně jsem četla fantasy a podobné věci, kde romantika moc nebyla. A přečíst si takový slaďák mi přišlo vážně vhod. A že je to teda úžasný a, dle mého názoru, originální slaďák! A občas i slaňák, protože, přiznávám se, pár posledních stran jsem pokropila slzičkami.
Mé doporučení: Doporučuji všem romantickým a citlivým dušičkám, určitě potěší vaše emocemi nabité srdíčko. Je to také výborná "oddechová" četba po nějakých těžších kouscích.

Farma zvířat

3. června 2014 v 18:58 | Zuzka

Chvíle počátku: Samozřejmě netuším
Minuta poslední stránky:
Nevím (nevím nic, lálálá)
Má slovíčka:
Knihu jsem si půjčila z knihovny a lituju toho. Docela ráda bych ji měla doma. Bude se mi hodit za několik let, protože jak jsem zjistila po jejím dočtení, je to jedna z knih k maturitě. Jo, takže mám jednu z tuším dvaceti z krku! Ale ne, tohle nebylo žádné brzké odendání přítěže. Ta knížka mě bavila. Hrozně se mi líbilo lemování každé strany. A samozřejmě se mi taky líbil ten příběh! Autor to krásně ukázal na zvířatech... A co ukázal? Že i my jsme taková zvířata. A že zvířata jsou mnohem více lidé, než my. Ne, dobře. To je můj názor. Autor tam toho odhalil mnohem víc, ale to už si přečtěte sami.
Mé doporučení: Doporučují všem, ale samozřejmě musíte mít trochu rozumu. Nedávejte to číst pětiletým dětem, i když je to krásně o zvířátkách. A možná to nečtěte majitelé farem. Popravdě, docela bych se pak bála tam žít. A ještě... Nedoporučuji milovníkům prasat! Změníte na ně názor.

Kdo chytá v žitě

3. června 2014 v 18:51 | Zuzka

Chvíle počátku: Netuším.
Minuta poslední strany: Netuším.
Má slovíčka: Ten obal je krásný, že? Až na to, že já to četla bez něj. Půjčené od kamrádky, takže jí tímto děkuji! Navíc jsem se k tomu dostala díky ní. Já se ke všem knihám dostala díky ní. A teď něco k tomu, co je tam napsáno. Je to úžasné! Tak skvělé myšlenky jsem už dlouho neslyšela (resp. neviděla). Líbí se mi, že za celou tu knihu uběhne pár dní. A vlastně se tam nic velkého nestane. Ale přesto je to napínavé. Přesto to čte člověk jedním dechem. Já to vážně přehltala!
Mé doporučení: Doporučuji všem pšeničkám, ječmínkům... a také vám. Samozřejmě.

Mé malé knihomolství

3. června 2014 v 18:44 | Zuzka
Rozhodla jsem se malinko doplnit knihy, které jsem četla. A už k nim možná nebudu psát takové "slohovky", protože to se mi pak do toho prostě ani tolik nechce. Teda, jak u čeho. O některých knížkách se prostě vypovídat musím. A u některých ani nemám co říct. To ty knihy ale nedělá horšími.
Tahle rubrika prostě bude sloužit k tou, abyste věděli, co tak přibližně čtu. Ehm, četla jsem toho už hodně. Ale nějak si to nepamatuju. A 9 dílů Percyho Jacksona vám tu asi už vyjmenovávat nebudu. Takže doplním jen dvě z nedávné doby.
Což mě přivádí k tomu, že u každé knihy bude napsáno, kdy jsem ji začala číst. Pak také, kdy jsem ji dočetla. Pokud se mi bude chtít a pokud můj mozeček zrovna bude ochoten pracovat, vypočítám vám, jak dlouho jsem to četla. Ještě tam vecpu trošičku mých slov, jen větu či dvě, podle toho, jak moc se budu chtít rozepsat. A pak už tam nebude asi nic. Jen obrázek té knihy (který samozřejmě nebudu fotit já, to by dopadlo). Nebo vás ohledně toho zajímá ještě něco? Pokud ano, dejte mi vědět do komentářů a ráda to tam přidám. Avšak, jak už jsem řekla, obsah knihy tam psát nebudu. To mě nebaví.
A ještě ta rubrika bude sloužit, málem jsem zapomněla, jako rada pro vás. Pokud zrovna nevíte co číst, třeba vám to pomůže. Doufám. Čtu teď dobré knihy, fakt!
To je asi vše, co jsem vám chtěla říct. A doufám, že jsem se v tomhle "informačním" článku neztratili. Informační články mi nejdou. Kecám. Všeobecně články mi nejdou.
Takže já se jdu vrhnout na články o dvou knihách! Jen asi bude menší problém, nepamatuji si, kdy jsem je začala číst. Ani kdy jsem je dočetla. Takže tam asi bude jen obrázek a dvě větičky mých slov. Velice záživné články, máte se na co těšit!
Mějte se pohádkově, Karkulky a vlkové! (já vím. Úžasný pozdrav! Asi začnu cpát pozravy všude, mám na jejich vymýšlení opravdový talent)

Hledání Aljašky

28. dubna 2014 v 16:38 | Zuzka
Článek může obsahovat spoilery.

John Green je podlý vrah.
Ne, vážně. Prvně mi ve Hvězdách zabije Augusta, a v téhle knížce taky vraždí. A zajímavé je, že on je prostě musí zabít uprostřed knihy. Proč s tím čekat na konec, když je můžeme zabít hned, a pak zbytek knihy řešit jejich smrt a bulet u toho, že?
Ne, neberte to tak, že by se mi ta knížka nelíbila. Je fantastická, ostatně jako skoro všechny knihy, co poslední dobou čtu. Ale smutná, tak zatraceně smutná, že slzy na vyjádření nestačí.
Trochu jsem se vžila do hlavního hrdiny, nebo vlastně spíše nehrdiny, ale jednoduše do hlavní postavy Milese (ne, neptejte se mne, jak se to čte, já to čtu prostě Miles, protože když čtu, tak není čas na to, řešit, jak se co čte, to člověk ty jména jen přejede očima a výslovnost mu je fuk). On chudák neměl přátele. Ale i přesto mi připadal nějakým svým způsobem šťastný, uvrtaný do posledních slov slavných a těšící se na hledání velkého Možná. A pak, objeví kamarády. Nalezne krásnou, ale tajemnou Aljašku. A Aljaška je dívka, pokud jste to někdo také nepohopil jako já, když jsem si knihu kupovala (to ale neznamená, že by mi to vadilo. Tohle je lepší, než nějaký dobrodružný román, kde by hledali Aljašku, myslím tu zeměpisnou Aljašku).
Trochu mě štvalo, jak tam bylo upozrňováno na její krásu. Co pak máme dělat my, dívky, které jsme ve frontě na pěkný vzhled jaksi nestály? Jenže pak jsem zjistila, že Aljaščino kouzlo nebylo jen v jejích ladných křivkách. Ona byla chytrá. Přemýšlivá. A svým způsobem děsivá, nejspíš tou neuvěřitelnou tajemností a změnou nálad. Jak tam bylo řečeno, Aljašku není možné nemilovat. Prostě to nejde, ta holka si vás získá na svou stranu, i když možná ani nechce.
A Aljaška zemře.
Ta dívka, která do všech vlévala život, o ten svůj přišla.
Spousta lidí tím trpěla. Řekla bych, že něčí smrt zasáhne tak nějak každého, i když jste toho člověka jen vídal na chodbách, i když jste za ním jen stál v řadě na oběd.
Aljaška řešila, jak unikne z tohohle labyrintu a co to vlastě je ten labyrint. Dospěla k názoru, že labyrint je utrpení. A unikla z něj přímo a rychle, i když se asi já ani Miles, Plukovník, Takumi, Laura, ani všichni ostatní nedozvíme, jestli to udělala schválně nebo omylem. A nabízí se otázka, jestli to ví samotný spisovatel? Já, když něco píšu, a teď ze sebe nechci dělat velkého spisovatele, tak vím jen to, co napíšu. Nic víc. A někdy si to dokážu domyslet, ale neztratí to tím domyšlením nějaké to své kouzlo?
Ale co si vlastně myslím o tom labyritnu já... Popravdě, donutilo mě to dost přemýšlet. Ale nedokážu jasně vyslovit, co to je, protože podle mne je to pro každého něco jiného. A co to je pro mě, to možná zjistím, až budu starší. Protože teď nedokážu říct, z jakého labyrintu vlastně chci uniknout, jelikož jsem malá, hloupá holka. Ale kdoví, jestli odpověď na tuhle otázku někdy najdu. Možná budu umírat a stále nebudu vědět, jaký byl ten můj labyrint. Ani jak se z něj dostat, nebo jestli jsem se z něj už dostala, či jestli ta úniková cesta bude právě smrt.
Protože je něco po smrti? Stane se z nás pouhá potrava pro červy, nebo prach roztroušený po světě? Nebo bude naše duše kolovat dál? Dosáhneme po smrti radosti, nebo nás čeká jen věčné utrpení? A možná nás nečeká vůbec nic...
To jsou otázky, na které nejspíš nenaleznu odpověď. Nebo naleznu, po smrti. Možná dříve... Co já vlastně vím? Nevím. Nevím nic.
Ale věřím. Tak jako to bylo v té knize. Lidé věří, protože se bojí nevěřit. Protože se bojíme toho neznáma, té tmy po smrti. A tak věříme v to, že po smrti něco následuje. Ať už je to reinkarnace, ráj nebo nebe.
A já věřím a vždycky věřit budu, protože víra je jedna z nejcennějších věcí, co mám.
A věřím, že Aljaška se někde dál směje, kouří cigarety a pije Jahodové pole. A věřím, že Miles najde velké Možná. Jenže on už ho vlastně třeba našel, jen si to sám neuvědomil.
A vím, že všechno je jen kniha. A vím, že bych možná neměla tolik víry vkládat do knihy. Jenže co je krásnějšího, než knihy, které vás donutí myslet, uvažovat, přemýšlet? Knihy, které do vás vlijí poznání a trochu toho důležitého procitnutí...

Ten, kdo stojí v koutě

23. dubna 2014 v 11:59 | Zuzka
Článek může obsahovat spoilery.

Název této knížky by seděl i na mne. Ale Charlie, hlavní postava, je jiný než já.
Na začátku knížky, po několika prvních stránkách, jsem si myslela, že je vlastně celkem hloupoučký. Ale netrvalo dlouho a já si uvědomila, jak moc jsem se mýlila.
Charlie je tak neuvěřitelně inteligentní, možná nejchytřejší z lidí, které jsem kdy potkala. I když jeho jsem nikdy nepotkala a nepotkám, protože si musím uvědomit, že je to jen fiktivní postava.
Nechci, aby byl jen vymyšlený. Pokud bych někdy našla člověka, jako je on, milovala bych ho celým svým srdcem. A nemyslím tak, že bych s ním chtěla něco mít. Vážila bych si ho jako člověka, říkala mu, že ho miluji, ale nestála bych o něžnosti. Jen o jeho přátelství, o to, aby mi řekl své problémy a já mu zase vyzradila ty svoje.
Celou knížku mi ho bylo tak neskutečně líto, ale neplakala jsem, protože jsme věděla, že je šťastný. Většinou. Nebo to je takový ten typ člověka, který i smutek dokáže podat s radostí.
A dnes jsem si zase začala připomínat, proč někdy svůj život vidím tak bledě, když ostatní ho mají i horší. Ale Charlie mne na konci překvapil. Vysvětlil tam, že není nikdo, kdo by na tom byl hůř nebo lépe, protože pokud někdo není spokojený, tak prostě není spokojený, a je jedno kvůli čemu to je.
Jestli jsem to tedy správně pochopila. Ona ta knížka se mi zdá k pochopení celkem těžká. Charlie je stejně starý jako já, ale vidí věci jiným pohledem a dokáže je jinak podat. Je to zvláštní. Nevím, jestli jsem všechn pochopila a jestli jsem to pochopila správně. A věřím, že až si tu knížku přečtu zase za nějaký ten rok, a já si ji přečtu, protože jsem si ji dokonce koupila, tak v ní najdu něco nového. A pak si ji přečtu zas a budou tam další věci. A ani až ji budu číst po už nejmíň po dvacáté, nebudu všemu rozumět.
Ale ta knížka se čte skvěle, zvlášť když je to všechno psané formou dopisů. A já si připadala, jako kdyby Charlie ty dopisy posílal mně, i když je vlastně posílal neznámemu chlapci. Ale já je četla, představovala jsem si, jak vyndavám ze schránky, jak opatrně otevírám obálku. A přišlo mi to krásné, přišlo mi to kouzelné. Jako bych s ním byla nějak propojená. Jako by na chvíli existoval.
A já vím, že jsem hloupá. A já vím, že tohle bych dělat neměla. Neměla bych v to věřit. Charlie neexistuje. Al ejá stále doufám, že někde na světě, ať už kdekoliv, je někdo jemu podobný. A ten někdo nosí úsměvy na tváře svým bližním stejně jako Charlie. A přidělává jim i starosti, ale bez toho by to přece nešlo.

Hvězdy nám nepřály

26. února 2014 v 16:42 | Zuzka
Věděla jsem, že tahle knížka nemá happyend. Věděla jsem to.
I přesto jsem ale šla do knihkupectví a byla to moje jasná volba. Malou knížku v krásném obalu jsem vyměnila za tři papírové stovky.
Mohla jsem ty peníze dát na Dobrého anděla a knížku si půjčit v knihovně.
Jenže co mi víc pomůže pochopit nadaci, na kterou přispívám, než knížka o rakovině? A já jí chci mít u sebe. Vždycky.
Vím, jak jsem čekala na rodiče a prstem jsem hladila její hřbet. Jak jsem listovala jejími novými stránkami. Tiskla jsem si jí k srdci. A četla jsem citáty na obalu.
Bez bolesti by člověk nepoznal radost
Bolest se dožaduje procítění
A já jsem se zamilovala tak, jako když člověk usíná: Pomalu a pak najednou docela
Už z těhle slov mě mrazilo. Autor tak dokonale pochopil podstatu bolesti a podstatu lásky. Tak, jak jsem jí já nikdy nepochopila.
Začala jsem číst první stránky. Polapily mě do svého světa a já vše prožívala s Hazel Grace. Bylo mi jí líto. Vím, že ona by za tu lítost nebyla ráda, ale já tu lítost cítila celým svým srdcem.
Na začátku jsem si ale nebyla jistá, jestli knížku dočtu. Rakovina je můj nejhorší nepřítel, ač jsem ji sama nikdy neměla. A tady bylo o rakovině tolik věcí. Bylo tam tolik lidí, co jí měli. Tolik lidských životů. A já... Já jsem se bála. U knih jsem neplakala jsem, ani jsem si nemyslela, že toho budu ještě schopná. Už dlouho jsem u knížky nebrečela. Možná mi vyhrkly slzy, ale nikdy se nedostaly ven z oka. Ale cítila jsem tu bolest, která mi pronikla nejprve do hlavy, do myšlenek. Pak naplno zasáhla mé srdce.
A já nechtěla pokračovat. Nechtěla jsem to dál číst.
Ale nakonec jsem se nechala znovu pohltit. Před pravdou nelze utéct.
A tak jsem četla. Celý den. Jela jsem v autě a četla. Jedla jsem a četla. Ležela v posteli a četla.
A plakala jsem. Moc. Slzy mi utíkaly po tváři, nezůstaly skryté v oku. Ty první ano, ale pak Hazel Grace prohlásila, že je granát... A já v tu chvíli vybuchla. Slzy se koulely, tekly a já je nedokázala zastavit, i když už jsem byla o několik stran dál.
A pak jsem poznala, že to není knížka o rakovině. Je to kniha o umírání. Hazel Grace to věděla. Gus to věděl. A já už to taky věděla.
A najednou tu ten pomíjivý život nebyl. Gus tu nebyl. A já pocítila slova Hazel Grace, i když trochu jinak. Zaplavil mě smutek, jako když člověk usíná...
Věděla jsem to. Věděla jsem, že odejde. Že ho ten mocný zabiják jednou dostihne.
Nemusí se bát zapomnění... Nikdo se ho bát nemusí. Po každém z nás tu zbyde něco. Po někom něco krásného, po někom něco hrozného. Je jen na nás, jestli i vybereme tu krásu nebo tu hrůzu.
Vím, že si říkáte, že Gus ani Hazel Grace neexistovali. Ale ano, oni existují. Je jich spousta. Spousta tich dětí, lidí, co trpí rakovinou. Ne, oni jí netrpí. Je to jen vedlejší účinek.
A já... Já to všechno věděla. Vím, že rakovina je vedlejší účinek umírání.
A proto jsem plakala. Proto jsem nemohla zastavit slzy dopadající na bílé stránky.
Slzy dopadaly na všechny stránky od Gusovy smrti, protože vždy se našlo něco, kvůli čemu vyhrkly jiné. Vždy se našla ta pravda, která je dnes a denně kolem nás, jen my si jí nevšímáme.
A já si ji najednou bolestně uvědomila. Jistě, uvědomuji si ji hodně, ale teď mě to zasáhlo naplno.
A tak tady sedím s uslzenýma očima a nevím co dál.
Nevím, jak můžu pomoct. Nevím. Nevím. Nevím!
A to mě ničí. Gus, Hazel Grace... Můžu jen nečinně přihlížet. Můžu jen sedět a plakat. Ale copak slzy někomu pomůžou? Nejsou to fénixovy slzy, které by ošetřily všechna zranění... Jsou to jen slzy jedné malé holky, která si až moc uvědomuje bolesti ostatních.
Holky, které knížka mění život.
Ale, i když teď cítím v srdci bolest a v hlavě prázdnotu, jsem ráda, že jsem si tu knížku přečetla. Protože to je to, co všichni potřebujeme. Otevřít slzy. Vymýt je slzami.
Protože bez bolesti by člověk nepoznal radost...

Okay? Okay.
 
 

Reklama