Nápady od blogu

Jeden den, který bych ráda změnila

19. října 2014 v 12:19 | Maddie Bonne
Nad tímhle jsem vlastně často přemýšlela. A snad vždy jsem došla k názoru, že bych změnila den, kdy jsem se rozhodla, že půjdu na gympl. Abych tam nešla. Považuju to totiž za největší chybu svého života, takže bych ji ráda napravila.
Občas, když jsem měla své naprosto depresivní období, bych byla nejradši změnila den, kdy jsem se narodila. Abych se vůbec nenarodila. Ale to by byla hloupost.
Ráda bych taky napravila ty drobnější chyby, které se na mně ale podepsaly. Nejspíš vám je teď nevyjmenuju, ale každý děláme občas nějaký chyby, tak si to asi dokážete představit.
Jenže jsem dospěla (ano, řekla bych že opravdu dospěla, protože mi to přijde jako jakýsi trochu dospělejší názor) k názoru, že bych ve svém životě nezměnila jediný den. Každá má chyba, každá minuta, která se kdy odehrála, utvářela mou osobnost. Utvářela mě. A každá ta minuta mě vedle tam, kde jsem teď.
Neříkám, že jsem dokonalá, a že mám teď dokonalý život. Uznávám, že jsem příšerná mrcha. Jsem nerozhodná. Mohla bych na sobě najít milion špatných vlastností. Ale jsem to já. A vlastně jsem ráda, že jsem taková, protože bych mohla být jiná a třeba ještě horší.
S tím životem to taky nebude tak úžasné, ale vlastně si ani nemám na co tolik stěžovat. Jsem ráda za to, kde teď jsem a s jakými lidmi se bavím. Vážně.
Možná ještě někdy uvažuju nad tím, jaký člověk by ze mě byl, kdybych na ten gympl nešla. Byl by ze mě někdo lepší, nebo horší? Pak mi ale dojde, že nemá cenu se tím zaobírat. Rozhodla jsem se tak, jak jsem se rozhodla. Pochybuju o tom, že někdo vynalezne stroj času, abych to mohla změnit. A navíc, ani bych to neměnila. Proč riskovat tenhle normální život, který mám teď, pro něco nejistého?

A co vy, změnili byste rádi nějaký den? Jestli jste také napsali článek, můžete mi ho dát od komentářů - ráda si ho přečtu.

Hlasy v hlavě

22. června 2014 v 18:56 | MadB
Nesnáším ty hlasy v hlavě.
Třeba ten hlásek, který se ozve vždy, když si něco koupím. "Ale no tak, jak můžeš být tak sobecká a utrácet své peníze za sebe?" Může to znít až absurdně, ale opravdu to tak mám. Přijdu si tak sobecky, že jsem ty peníze nedala na něc dobrého! Poslední dobou te hlas trochu obcházím - kupuju si knížky a u toho si říkám, že je to vlastně kvůli mému vzdělání a čím víc budu vzdělaná, tím víc budu vydělávat, tím víc můžu dát druhým. Popravdě, moc to nefunguje, ale aspoň něco. Knížky si kupuju ráda, jen ten pitomej vnitřní hlas!
A nebo třeba ten hlásek, který mi vždy sráží sebevědomí. "Jsi ošklivá, tlustá, hloupá nula." Vždy, když se podívám do zrcadla a řeknu si, že mi to třeba dneska sluší (což se stává tak jednou za pět let), ozve se tenhle hlas. Když se usměju. Když promluvím, Tenhle hlas mi vlastně zní v hlavě skoro neustále. Dává si pozor, abych snad náhodou nezapomněla na to, jak příšerná jsem. Řekla bych, že v tom hlasu slyším všechny ty urážky, posměšky, nadávky, které jsem si kdy vyslechla. Tenhle hlas není mým hlasem - je to hlas druhých.
A co ten hlas, který se ozvýá po každé mé činnosti! "Tohle je příšerné, udělala jsi to vážně hrozně." A vlastně se ozývá i po každém mém slovu, vždy mám totiž pocit, že jsem o řekla, udělala špatně. Nepamatuju si, kdy se stalo, že by se tenhle hlas neozval. Možná když jsem byla mladší a neviděla jsme na svých pracích tolik nedokonalostí? Teď vidím nedokonalosti všude, jsem příšerně sebekritická.
Už chápete, proč ty hlasy v hlavě nesnáším? Někomu možná říkají "Jen si to hezky kup, zasloužíš si to." nebo "Jsi krásná a chytrá!" a "Tohle se ti vážně povedlo, je to skvělé!" Ale mně ne. A proto je nenávidím. I když, ty hlasy vlastně pochází ze mne. Jsem tedy za těmi hlasy já? Znamená to, že nenávidím sama sebe?

Milý X

14. června 2014 v 9:20 | MadB
Milý X,
jak se dnes máš? Dobře, vím, že bych se měla zdržet těchto ohraných frází. Já ale vůbec netuším, jak začít. Je toho tolik, co bych ti chtěla říct!
Chci se ti omluvit. A vím, že právě dělám chybu, protože ty nemáš omluvy rád, ale já musím. Musím se ti omluvit, protože je to tak správné.
Ten pohled ve chvíli, kdy si to všechno zjistil, mě naprosto zničil. Doteď ho vidím, když zavřu oči. Tolik smutku a bolesti jsem ještě v žádných očích neviděla. Ale bylo tam ještě něco, co mě zraňovalo snad mnohem víc. Byla tam nenávist.
Vždy jsem si myslela, že nenávisti nejsi schopen. Ty jsi to také tvrdil. Ale teď se mi zdá, že nenávidíš celým svým srdcem. A nenávidíš mě.
Vím, že to, co jsem udělala, je neodpustitelné. Já to vím. Ale nemyslela jsem, byla jsem tolik zaslepená naší láskou! Milovala jsem tě, miluji a milovat tě budu. Nevěděla jsem, že existuje až tak hluboký cit, než jsem poznala tebe. Četla jsem knihy, kde láska byla tak neuvěřitelná, ale ta naše byla ještě větší.
Byla! Ach, jak mne to slovíčko bolí! Naše láska byla. U mě tedy stále je. Ale u Tebe? Vytratila se? Proměnila se v nenávist? prosím, neříkej, že se jen tak ztratila. Bylo to hrozné, ale přeci nemůže láska jen tak ze vteřiny na vteřinu vyprchat, nebo snad ano?
Nenávidím sama sebe za to, jak jsem to zničila. Konečně jsem se cítila šťastná, po tolika útrapách jsem měla svou oporu. Ale nevážila jsem si toho. Ne, nemůžu říct, že bych si toho nevážila. Každý den jsem děkovala Bohu za tebe a naši lásku. Ale stejně jsem to pokazila. Proč? To sama nevím.
Miluji tě, a vím, že pouhá slova nic nezmění. Ale já tě potřebuji k životu, tak jako mladá růže potřebuje vodu.
Jaká ironie, růže. Sám jsi mě tak označil. Prý jsem krásná, ale mám trny, které se ti zabodly přímo do srdce. Ale já jsem nechtěla, opravdu ne. Chtěla jsem být tulipán, chtěla jsme být lilie, ale jen ne růže.
Vím, že mi neodpustíš. A chápu to. Ale věř, že tě miluji. A že jsem nikdy nic z tohohle nechtěla. Jen se, prosím, netrap. Smutek a bolest tvým očím nesluší, chci v nich zase vidět ty jiskřičky radosti!
Navždy Tvá
Y
P.S. Milí čtenáři, prvně bych Vám chtěla říct, že tohle vše je naprosto smyšlené. A také bych Vám chtěla oznámit, že jedu na 6 dní do Anglie, takže nejspíš nečekejte žádné články. Budu bydlet u nějaké rodiny, piznávat památky, i na moře se podívám. Tak mi držte palce, abych se tou svou mizernou angličtinou nějak domluvila! Takže ahoj všichni Angličani a na shledanou, moji mílí čtenáři!

Když mi bylo pět

18. května 2014 v 9:59 | Zuzka
Když mi bylo pět, to byly nádherné časy.
Samozřejmě, všechno má své mouchy, ale jak už to tak mívá, já si z té doby žádné nepamatuji. Snad jen, že jsem vedla takové ty dětské hádky s ostatníma holkama. A taky jsme se přetahovaly o jednoho kluka. Prostě takové ty obyčejné "starosti" pětiletého dítěte.
Ale bylo to úchvatné. Přišla jsme ze školky a šla si hrát před barák na písek. Starala jsem se o panenky, česala a oblékala bárbínky. Koukala jsme se v televizi na pohádky.
Nedávno jsme se tomu museli smát, jací už jsme vlastně pamětníci. Jetix už vlastně není, pohádky našeho dětství nejsou tak známé a přicházejí novější. Pamatujeme dětství bez mobilů, zažili jsme bílé Vánoce. Je to sice úchvatné, jak se svět za těch 10 let dokázal změnit, ale zároveň je to smutné a děsivé.
Mám pětiletého (dobř,e už skoro šestiletého) brášku, takže těch pět let vlastně zažívám po druhé. A řeknu vám, on je na počítači docela často. Ne častěji, než jsem teď já, ale častěji, než jsem byla já v jeho věku. Zároveň ale chodí ven s klukama, běhají po vesnici, hrají fotbal, jezdí na kole. Prostě to dětství, které by každé dítě mělo mít. Ten počítač už se pak může nějak zapomenout. Vlastní mobil zatím nemá, hraje hry na tom mém, když mám zrovna dobrou náladu a ochotně mu ho půjčím. Ale ví, že svůj mobil bude potřebovat. Já ho dostala ve druhé třídě, jemu bych ho dala už od první. Ono to je tak, že já ho k ničemu nepotřebovala. Bydlela jsem asi 50 m od školy, ven jsem chodila před barák. Ale pak jsme se přestěhovali a ze mě se najednou stal dojíždějící. Kdyby mi ujel autobus, byla bych asi pěkně v pytli, tak jsem dostala to chytré zařízení a bylo. A brácha bude taky dojíždět. Sice nejspíš pořád se mnou či s rodiči, ale bude. A tak se mu ten mobil může hodit. Nebojte se však, že by dostal nějaký iPhone nebo co. Dostane něco ve stylu Nokia 3310.
Ale zpět k mým pěti letem, protože tohle se jmenuje "Když mi bylo pět" a ne "Když mému bráchovi bylo/je pět".
Vzpomínám na své dětství s láskou a úsměvem. A nejradějí bych se tam vrátila. Ono to bylo pohodové. Nemusela jsem nic řešit, jako to dělám třeba teď. V tu dobu se mi mohl líbit nějaký kluk a já se ho prostě zeptala, jestli se mnou bude chodit. Jak už to tak bývá, ten kluk většinou kývnul. I když popravdě, já měla kluka až v první třídě, ve školce jsem si prostě asi nikoho nevybrala. Teď se mi kluk líbí, vlastně jsem do nich většinou zamilovaná, ale neřeknu mu to. Prostě ne a ne a ne. Stejnak to nemá cenu. A pak musím řešit takové to, co běžně puberťačky řeší - "trable z nešťastné lásky". Dále řeším starosti jiných, a to možná bude moje velká chyba, ale já prostě nedokážu jen tak vypnout a nevnímat, že tenhle má rakovinu, tuhle užírají starosti a tamtomu zrovna umřel někdo blízký... To nejde! Ale v pěti, to jsem nic takového neřešila. Vlastně jsem ani nevěděla, co je to rakovina, starosti lidi v mém okolí neměli setjně jako já a smrti jsem zatím moc nerozumněla.
Poslední dobou také musím řešit, když mě někdo zklame. Popravdě, chtěla jsem o tom napsat samostatný článek. Trápí mě to, trápí mě to hodně, skoro neuvěřitelně. Ono totiž není zrovna příjemná záležitost, když vás zklame člověk, na kterém vám záleželo. A nejhorší je, že vy byste mu i odpustili, jenže prostě... Není to tak jednoduché, je o to obmotané všemožnými i nemožnými věcmi a já nevím. Nevím, co mám dělat! Stává se mi to často, ale já prostě netuším. Vůbec. Jsem naštvaná, zničená a smutná. A zároveň je mi všeho tak líto a nechci všechno zahodit. Jenže... Nejde to, nejspíš už ne.
Tak si Zuzanka zase vylila srdíčko. Omlouvám se. Ale moje srdíčko je v tuto chvíli nejspíš na několik kousků, to jak po něm lidé stále dupou.
Ach, kéž by se vrátily ty bezstarostné časy, kdy mi bylo pět...

Tóny písně

23. dubna 2014 v 9:03 | Zuzka
Mohla bych se rozhovořit o hudbě. Ale já jí nerozumím. Vnímám hudbu srdcem, ale nechápu noty a ostatní věci.
A tak nebudu hovořit o hudbě.
Protože první, co mě napadlo, když jsem si přečetla "Tóny písně", byl život.
Přemýšlím teď nad životem docela často, takže to není až takové překvapení.
A teď si vezměte, že ta píseň je náš život. U někoho je dlouhá, u někoho krátká. Nikdy není jen veselá nebo jen smutná, vždy je to smíchané dohromady. Protože žádný z nás není vždy veselý, ale zároveň taky pořád nepláčete.
Ta má píseň v tuto chvíli převážně smutní...
Ale, co jsou to teda vlastně ty tóny písně? Jak se naše píseň vytváří?
Tóny jsou ty každodenní, ale i nevšední věci. Do písně se vám může zapsat dobrá snídaně, ale i krásný narozeninový dar. Zapíšou se tam vaše slzy, avšak i vaše úsměvy.
Tóny jsou vše, co kdy prožijete.
Mým tónem je právě teď tiché ťukání na klávesnici. A zvuk slz dopadajících na podlahu, který není skoro vůbec slyšet, ale i tak nepříjemně přořezává ticho.
A takhle se tvoří ty nejkrásnější písně. Životem. Celý život je jen jedna dlouhá píseň, kterou se nikdy nikdo nenaučí na zpaměť, ale budou z ní známé alespoň úryvky...
Tvořte svou píseň krásně. Protože až jednou budete umírat, zaslechnete ji. A bude jen na vás, jestli se vám bude líbit. Ale nebudete ji moct vypnout, nebudete ji moct přepsat. Každý tón v ní tam bude mít své místo...
Prosím. Važte si své písničky.

Fantazie

2. března 2014 v 17:22 | Zuzka
Fantazie je něco, čeho mám někdy až moc.
No a někdy mi ta fantazie zase někdy úplně chybí.
Někdy mě napadá tolik věcí, fantazie mám tolik, kolik ani nechci. A někdy se zase snažím něco vymyslet a jako na potvoru nic nepřichází.
Víte, fantazie je úžasná. Můžete si vymyslet co chcete. To přesně já dělám. Mám toho vyfantazírováno (mimochodem, napsat tohle slovo mi trvalo vážně dlouho, pořád jsem to psala nějak jinak, špatně) tolik...
Tak samozřejmě si někdy vysnívám (tamto slovo už prostě psát nebudu!) nějakou tu romantiku... Ale o tom se radši bavit nebudeme.
Když jsem byla mladší, vysnila jsem si kariéru zpěvačky. Ne že bych o to nějak zvlášť stála, myslím, že bych se na tuhle dráhu stejně nevydala. Ale bylo to tak krásné, přebírat ta ocenění, zpívat pro vyprodaný sál. A ti všichni lidi se přišli podívat na mě. Teď se tomu jen směju. Krákám hůř než kdejaká vrána. A navíc, jsem stydlivější. Nedokázala bych se postavit před tu masu lidí, co jsem si vymyslela.
V poslední době, pokud se jedná o úspěchy, si spíše fantazíruju úspěchy s blogem. Že jsem přesáhla 200 lidí denně. Že mám článek na titulní stránce blogu. Že tu mám nejmíň tunu komentářů. Pak se mnou někdo dělá rozhovor a já popisuju, jak jsem k blogování přišla, jak vám všem děkuju za čtení... Prostě takové ty nesplnitelné věci, ale od toho přece fantazie je, ne?
A někdy... Někdy si prostě představuju lepší svět. Takový barevnější. Že vyjdu ven a uvidím duhu. Že se na sebe budou všichni usmívat. Prostě všechno bude krásné a veselé. Chci toho snad tolik?
Tak vidíte to. Co všechno za kraviny si já nevyfantazíruju. Někdy je ta fantazie vážně peklo, protože někdy mi nějak nedochází, co se odehrálo jen v mé hlavě a co se odehrálo doopravdy. A někdy mě štve, že k té fantazii musím stále utíkat. Štve mě ta realita, do které se musím vracet.
Ale prosím, všichni dál používejme svojí fantazii. Protože je to velmi cenná věc, kterou za peníze nekoupíme. A nemyslete si, fantazii nemají všichni. Tak co, o čem fantazírujete zase vy?

P.S. Už jsem se dokonale naučila slovo "fantazírovat".

Stáří

10. února 2014 v 16:23 | Zuzka
Téma tohoto týdne.

Abych se přiznala, stáří se bojím. Nebojím se toho, až zestárnu já (i když to trochu taky). Ale hlavně mě mrazí z toho, jak moji blízcí stárnou. A co přichází po stáří? Smrt... Ze smrti má největší strach. Moje smrt, ta je mi jedno. Ale smrt mých blízkých...
Nechci aby umřeli! Nechci!

Z jiného soudku. Lidé teďka ke starým lidem nemají vůbec respekt. To já jo. Jsou chytřejší, moudřejší. Životem ošlehanější, víc toho zažili. A my se k nim chováme, jak kdyby byli naprosto nedůležití, už starý odpad. Copak si to zaslouží?
Většna z nich vychovala děti, celý život pracovala... Dopřejme jim taky trochu klidu.

A teď k mému stárnutí, k mému stáří. Čas mi ubývá. Je mi 14, ale zdá se mi, jako by čas někdy nezadržitelně letěl. A já se bojím, že najednou BUM, stáří mě dostihne. A já nestihnu udělat vše, co jsem kdy chtěla...
Bojím se, že promarním celý svůj život zbytečnostmi a ve stáří mi nezbyde nic, jen oči pro pláč.
Že budu sama. Všichni si řeknou ,,Ta už je stará" a nechají mě být. Že nebudu mít rodinu. Milujícího muže, se kterým bych mohla stárnout veseleji.
Že mi život jen proklouzne mezi prsty...
Nebojím se stáří. Jen se bojím, jak to stáří bude probíhat.
Je mi jedno, že budu stará, vrásčitá. Já jen nechci stárnout sama. A nechci si až ve stáří uvědoit, jak jsem celý život promarnila.

Slyšela jsem už pár názorů typu ,,Já nechci být stará a hnusná, tak se radši zabiju mladá." To si ti lidé neuvědomují, jak je to hloupé a sobecké? Tohle bych nikdy neudělala. Možná je to tím, že já nikdy hezké nebyla. Proto jsem na to zvyklá a nevadí i, že ani ve stáří nebudu krasavice... Ale i tak. Vzdát se života, protože už nejste nejkrásnější? Udělal byste to někdo?

Omlouvám se, že je článek tak rozkouskovaný a nesouvislý. Ale já... Mám v hlavě zas až moc myšlenek. Tohle téma mě nějak dostalo na kolena... Někdy až moc přemýšlím.

Dnešní svět

3. února 2014 v 19:06 | Zuzka
Nesnáším dnešní svět.
Vážně, co se to, kruci, děje?
Je děsně "cool" kouřit, hulit, chlastat a kdovíco ještě. To jako vážně? Budeme se ničit zdraví? Ničit mozkový buňky? Dobrovolně zvyšovat riziko rakoviny? Blížit se k selhání jater?
To jako někomu připadá správné?
A další věc. Teďka je taky hrozně módní přijít brzo o panenství. Já jsem asi za "starý školy", ale považuju to za něco kouzelnýho, za něco, s čím bych neměla úplně mrhat... Ale prostě teďka máte kluka a hnedka to musí být. Protože je to přece úžasný, tak proč čekat do 15? Popravdě, já bych čekala klidně i dýl.
Abych se stále ale nevěnovala mládeži. Dnešní svět je taky plný podvodů a nenávisti. To jako vážně někdo musí okrádat ostatní? Někdo si poctivě vydělá peníze a druhý přijde a získá si je pro sebe. Tak je tohle fér? Musíme se chovat takhle? Někdy mi přijde, že jsme tu opravdoví bezmozci...
A trocha lásky by nás asi taky zabila. Ne, my prostě musíme všichni být bezcitný mrchy. Ale je to tak těžké? Láska se skrývá i v obyčejném úsměvu. Zabilo by nás se na někoho jen tak usmát? Říct někomu hezké slovo? Kruci, aspoň pozdravit?
A proč se teď vlastně všechno hodnotí podle vzhledu? Ano, předtím si možná taky králové vybírali královny podle vzhledu. Ale většinou se nehledělo na to, že někdo je tlustý, někdo má velký nos, jiný zase ošklivé zuby. Ale teď? Pokud se nepřibližujete dokonalosti (ale co je vlastně dokonalost? A co je vlastně krása?!), nemáte šanci. Je jedno, jak jste chytří, hodní, milí. Nezáleží na schopnostech. Ale na tom, jak krásné máte vlasy, oči, obličej, postavu. Jinak jste vyvrhelové.
Opravdu? Opravdu chceme žít v takovém světě?
Neříká však, že tenhle svět má jen zápory. Jistě, v dnešní době máme spoustu vymožeností. A hlavně spoustu léků, které nám mohou zachránit život. Dnešní doba je vyspělejší. Ale ne vždy je to dobré.
A přece jen, najdou se i nějaké vyjímky. Vyjímky, které vám jen tak věnují úsměv. vyjímky které pomohou druhým. Ale kolik jich je? Jen zlomek ze všech lidí...
Možná si po přečtení tohohle budete myslet, jaká nejsem divná a upjatá. Ale nejsem. Jen asi nepatřím do téhle "moderní" doby...

Zima

28. ledna 2014 v 15:04 | Zuzka
Přichází další téma týdne, a tím je Zima.
Ano, vím, velmi originální název článku!

Zatím tamhle zima moc zimní nebyla.
Protože já si představuju zimu prostě bílou. Všude kupy sněhu, prostě všechno skryté pod tou bělostnou peřinou.
A sníh napadl až teď.
Koukala jsem na něj jak na nějakou magii, protože to bylo tak neuvěřitelné a kouzelné! Myslela jsem, že už se ho tenhle rok nedočkám.
A pak najednou vyjdu ráno ven, vidím stromy jak z Ladových kresbiček. Sněhu na zemi moc není, ale stačí to, aby to zakrylo hnědnoucí trávu a bahnitou cestu. A k tomu sněží.
Já miluju když sněží.
Víte, hrozně se mi líbí, když mají lidé sníh ve vlasech. Je to tak krásné, tak prosté. A teď chodili lidé, měli vlasy hnědé, černé, zrzavé, blonďaté, ale přesto byly všechny vlasy stejné - pokryté tím krásným bílým sněhem.
Tak co, že je zima. A nemyslím zimu, jako roční období, ale zimu, jako chlad. Navlečeme se do bund, do svetrů. Na nohy navlíkneme bulíky, na hlavu narazíme čepice a krky omotáme šálami.
A že to klouže? Je to vlastně celkem zábava. Když jsme byli malí, vždycky jsme se po ledovkách na silnici klouzali. A dělala bych to vlastně doteď, jen někdy nemám s kým.
A vadí vám sníh, který padá do obličeje a je od něj všechno mokré? Ale no tak. Sníh je nádherný. Vezměte si, jak je úžasné, že jsou všechny vločky jiné. Je to jak kdyby andílci měli v nebi hodinu výtvarky a každý si vytvářeli vločku podle svého. A pak nám jí sešlou sem na zem, asi jako poselství. A co by mělo znamenat? Možná jen to, e když je nám zima, máme se zahřát dobrými skutky, láskou, přátelstvím a úsměvy!

You belong with me

26. ledna 2014 v 9:55 | Zuzka
Rozhodla jsem se přidat ještě jeden článek na téma týdne (Láska).
No článek, ono je to spíš video, písnička.
Písnička, jak již název článku napovídá, se jmenuje You belong with me a zpívá jí Taylor Swift.
Ta písnička se mi líbí, ale co vážně zbožňuju, je ten videoklip.
To je ale boží lovestory!
Holky, řekněte, která z vás by tohle nechtěla zažít?
A kluci, buď jste drsňácký paka, nebo to chcete zažít taky, ale třeba to nepřiznáte.
Teda jako neříkám, zažít zrovna tohle. I když by mi to nevadilo. Prostě chci zažít něco taky tak romantického!
Jenže někdy tak přemýšlím, jestli se romantika neděje jen ve filmech a v knížkách... Protože ať se koukám, jak se koukám, nikde jí nevidím.
Vlastně jo, ještě u hezkých holek. Takže to je pro mě stejně nedosažitelné, jako filmy nebo knížky.
No konec keců, koukněte se na ten videoklop sami.


Jo a moje kecy na téma týdne najdete TADY.

Tématem je láska

21. ledna 2014 v 20:35 | Zuzka
Když jsem viděla téma tohoto týdne, musela jsem se zasmát. Je to téma pro mé myšlenky dosti příhodné. Takže se do toho pustíme.

Existuje samozřejmě více druhů lásky.
Láska mezi klukem a holkou.
Mateřská láska.
Sourozenecká láska.
Přátelská láska (zkráceně přátelství).
Láska mezi člověkem a zvířetem (také se dá říct přátelství).
Prostě existuje spousta druhů lásky. Já jsem se ale rozhodla vám ukázat lásku mezi klukem a holkou, ženou a mužem, chlapcem a dívkou.

Co je to teda vlastně láska?
Láska je, že vždycky když ho vidíš, máš v břiše motýlky.
Láska je, že ti na něm záleží víc než na sobě.
Když pro jeho štěstí obětuješ to svoje.
Když se ti z něj rozklepou kolena.
Když nedokážeš myslet na nic jiného.
Když se ti o něm zdá, nebo aspoň tvoje snění směřuje k němu.
Když bys pro něj udělala cokoliv na světě.
Když mu dáš přednost i před nutelou. (tohle jsem si nemohla odpustit, já prostě miluju nutelu!)
Když bys dala cokoliv za chvilku s ním.
Když by ses mu vydržela hodiny jen koukat do očí.
Když ti jen vzpomínka na něj vykouzlí úsměv na tváři.
Jak to k lásce patří, když tě z něj srdce někdy bolí.
Když prostě víš, že ho miluješ! (nebo aspoň máš ráda. Mějme na paměti, že slova "miluji tě" nemůžou patřit každému. Jsou to totiž jedny z nejdůležitějších slov, které máme. Milování je jeden z nejdůležitějších citů a nemůžeme ho rozdávat i těm, co si to nezaslouží)

Dnešní mladí (říkám, ač jsem taky mladá - a přesto jsem jiná, asi nestrhnutá moderností doby) by se možná měli vzpamatovat. Chodit s někým jen kvůli vzhledu, i když je to vlastně naprostej idiot, je hrozně povrchní. Chodit s někým, jen protože je to "cool" a my už přeci nechceme trapně zůstat na ocet, je hrůza. Chodit s někým, aby nám ostatní záviděli? Horor.
Možná jsem jiná právě proto, že nejsem vůbec nedokonalá. Nejsem krásná, nejsem chytrá, prostě jsem taková podprůměrná. Ale lásky si vážím. Nehodlám jí rozdávat každému, jen protože má hezký vlasy nebo chodí hezky oblíkanej. Hodlám jí dát klukovi, který je chytrý, milý, hodný - víc nemusí.
Jen by to chtělo, aby tu lásku někdy oplácel, že? Ale to bych asi chtěla moc...
Zatím si tedy můžu jen zoufat nad dnešní dobou, když už láska vlastně skoro vymřela. A vymřeli lidé, oc si jí váží. Jsem snad poslední takový exemplář?

Kam na rande

5. listopadu 2013 v 20:52 | Zuzka
Téma týdne, s tím nic nenadělám :D
Vlastně nadělám, nějakou dobu jsem už témata týdne nezpracovávala, protože se mi ta témata prostě nelíbila. Ale řekla jsem si, že tohle by mohla být zábava, tak hurááá na to! :D
Já celkem nevím, kam na rande. Nikdy jsem na rande nebyla (kdo by taky šel s takovou obludou, že :D).
Ale řeknu vám, kam bych chtěla já. Tak první rande bych ráda měla v kině :D Víte, tam se nemusí nijak moc mluvit, a je asi pravda, e tam teda toho člověka moc nepoznám... Ale aspoň tu nebude to trapný ticho. A toho člověka (samozřejmě kluka :D) budu moct poznávat třeba příště. Takhle si můžeme třeba před kinem vyrazit na pizzu (u nás blízko kino prodávaj po kouskách, ňam) a u toho trochu poklábosit. Pak se usadit v kině, ještě trochu poklábosit. prohodit pár slovíček během filmu. Nakonec ještě chvíli kecat před kinem a snad se domluvíme na nějaký další rande. A kde by mělo být to další rande? Zvolila bych cukrárnu, v létě třeba zmzrku, v zimě třeba čaj (v zimě máme na náměstí vždycky takovou malou chaloupku, kde prodávaj čaje, horkou čokoládu, punče - i nealko atd...). U toho si chvíli povídat a lépe se poznat. Když se domluvíme na další rande, vyrazila bych se jen někam projít. Do přírody, nejlépe. Ale v nouzi může být i město. Tady bysm si povídali už víc a poznali bysme se docela dobře. No a případné další rande už mě nenapadá... Asi by se to opakovalo. A později bych chtěla piknik, ples, koncert..... Ale až když se budeme znát a mít rádi! :D Ale já vím, že na rande můžu akorát s imaginárním klukem :D

Život na vesnici

16. září 2013 v 13:06 | Zuzka
No né, tak tohle je dokonalé téma týdne :D Kdo lépe může popsat živpt na vesnici, než někdo, kdo tam žije? I když je pravda, že kadžý obyvatel ho asi vidí jinak.. Jak ho vidím já, čtrnáctiletá holka? No jak asi. Jedna velká nuda. Nemám ráda velkoměsta, ale ani vesnice. Zvlášť, když se tu s nikým pořádně nebavím. Protože já jsem se sem přisthovala až v sedmi letech, a to už višchni kamarády měli... A ani tady není moc lidí z mojí věkový kategorie. A já tu umírám nudou. Akce tady mě nebaví, zabijačka, fotbalový zápasy, dětský den... Zabijačka se mi nelíbí, rpotože tam zabíjejí prase a ještě se na to koukaj! No to nechápu. Fotbalový zápasy.. No, holka a fotbal, to asi ne. Zvlášť né já, takový nesportovní člověk. A dětský den? Na ten jsem už moc stará. A z duše nenávidím, když je tady Mikuláš. Chodí tady jen jedna parta od domu k domu. Do tý party se já přidat nechci, když se tam s nikým moc neznám a na to, abych jim íkala básničky jsem moc stará! Takže se vždycky zavřu v pokoji a nevylejzám. No snad nám to tenhle rok vyjde, že budu chodit v blízkým městě s kámoškama. A víte co mě ráno budí? Slepice. Ještěže nejsou naše! To už bych si vážně připadala jak "vesnickej buran", tak mi někdy říkaj kámošky. Ještě mi pod oknem mečí sousedovic kozy, no vážně idylka... Jasně, příroda je tu hezká, ale já chci obejvovat nové věci a ne pořád trčet tady v malinké vesničce. Chci si jít ven s kámoškama aniž bych musela hledět na to, v kolik mi jede autobus domů. Nebaví mě to tu. Chci zpátky do města... Vždyť to naše malé městečko ej taky kousek od přírody. Já prostě nechápu, proč musím tvrdnout tady. Hm, super, nebydlím v paneláku. Ale na stavbu tohohle domu padly všechny peníze, všechny dovolené. A mě nezbývá, než tu prostě být pořád uzavřená, zavřená v domě, skrytá v malé vesnici.... Já už nechci!

Potraty

3. září 2013 v 4:02 | Zuzka
Je tu nové téma týdne - Potrat...
Přesně vám řeknu, jakým jiným slovem bych to nahradila - vražda. Vždyť ženy, co jdou na potrat, zabijí toho malého tvorečka v sobě! Ještě pochopím, když by díte mělo vážně zdravotní komplikace nebo byl těhotenstvím (porodem) ohrožen život matky... Ale nechtěně a otěhotnět a prostě to stvoření v sobě zabít? Když už to dítě nechci, tak ho pa dám k adopci. Je spousta párů, které děti chtějí, ale mít je nemůžou. A jen marně čekají, zatímco jiné ženy podstupují potraty. Chápu, když ženy své děti nechtějí - třeba když dítě počne při znásilnění, nebo nemá dost finačních prostředků... Ale i tak bych si vážila toho, že můžu darovat život. A že můžu třeba nějakou rodinu udělat šťastnou, dát jim dětský smích do jejich domova. Já bych na potrat nikdy nešla. Nikdy v životě. Nelíbí se mi to, jak už jsem psala, přijde mi to jako vražda. Copak to není něco krásného, 9 měsíců v sobě nechat vytvářet človíčka a pak přivést na svět život? Přijde mi to úžasné. A nechápu ženy, co se vzdají dítěte pro kariéru. Dobře, když neotěhotní, tak ať si klidně dál budují práci, ale když otěhotní a zabijí ten živůtek jen kvůli práci, kariéře, penězům? Ne... A po potratu se ve vás může něco "pokazit" a už třeba nikdy nebudete moct mít děti. Opravdu chtějí ženy tohle riskovat? Určitě chce spousta žen děti, jen třeba čeká na toho pravého, nebo až bude mít více peněz... Je ale důvod potratu ten, že dítě nebylo počato s tím pravým? Že ho nemůžu přivést do obřího domu se služkami? Ne! Dítě si zaslouží žít. Zaslouží si prožít ten svůj život. Některé děti ale nemůžou, protože jejich "matky" jdou na potrat... Ty ženy třeba berou potrat jako takové zbavení se malé komplikace, něčeho malinké v ní. Ale už od první chvíle je to dítě. Je to život. Je to někdo, kdo si zaslouží žít, tak mu ten život neberte!
O tohle přece nechceme přijít... O to vyrůstání, o první úsměv, první slova...

Bezdomovci

27. srpna 2013 v 22:27 | Zuzka
Zase je tu téma týdne... Bezdomovci...
Co říct k bezdomovcům? Jasně, je mi jich líto. Ale když je vidím, že za tich pár peněz, co dostanou, si jen koupí pivo nebo krabicové víno, už i jich tak líto není. Vybrali si, jak budou žít. Radši pijou, než aby si koupili něco k jídlu. Než aby si koupili nějaké oblečení. Nesnaží se se sebou něco dělat, najít si práci, či aspoň vyhledat nějakou ubytovnu, kde by složili hlavu. Dobře, všichni nejsou takový. Někteří se snaží sehnat práci, třeba o střechu nad hlavou nepřišli ani svou vinou. Ale já se tu teďka bavím o tich bezdomovcích, co vás před obchody žádají o pár drobných. A pak je vidíte pít. Ale bezdomovci jsou vlastně i ti lidé, které o střechu nad hlavou připravily třeba přírodní pohromy. A to jsou chudáci. A my nesmíme jen tak nečinně hledět, sedět si doma v teplo. Měli bychom jim pomoct. Pomoct tím bezdomovcům, co nemůžou za to, že se stali bezdomovci. Těm, kteří se s tím snaží něco udělat. Těm, ktří své peníze neutratí za chlast. Těm bychom měli pomáhat. A víte co, začít můžete třeba tím, že jim koupíte pár rohlíků (dávat jim peníze je nevýhodný, nikdy nevíte, co si za ně koupí). A existuje spousta nadací, co pomůžou lidem, co přišli o bydlení kvůli pohromám. Já bych jim pomohla, ale vybrala jsem si trochu jiný směr směřování svých úspor - na lidi s rakovinou, Dobrého anděla. Ale tak třeba právě vy pomůžete bezdomovcům? Vím, že spousta lidí, jen zavrtí hlavou a řekne si, proč vlastně pomáhat? Mě se to netýká. Ale kdoví, jestli se někdy neocitnete ve stejné situaci... Lidé by si měli pomáhat. Od toho tu přeci jsme.

Život

18. srpna 2013 v 21:40 | Zuzka
Pro začátek se chc omluvit, že včera tu nic nebylo. Vrátilo jsem se z tábora a yslela jsem, že něco napíšu... :D Ale byla jsem vyřízená a líná na to, něco psát! :D To jsem i dneska, ale chci už konečně být pořádně aktivní :) Ale nečekejte nic dlouhého.... :D Přináším článěk na téma týdne - Život.

Život nám dali naši rodiče. Je to vlastně ten největší a nejcennější dar, co jsme kdy dostali a dostaneme. Měli bychom si vážit každého dne, který jsme ještě dostali. Někteří lidi totiž o ten život přijdou, a to ani nechtějí. Nemoce, nehody, vraždy... Nechápu sebevrahy. Proč takhle mrhat něčím tak cenným? Chápu, někdo si v životě prožívá spoustu hrozných věcí a už dál nemůže. Ale já bych sebevraždu nikdy nespáchala. Je tolik potřebných věcí, co bych mohla dělat, a i kdybych na tom byla úplně nejhůř, nepřestávala bych pomáhat. To by mě naplňovalo a snad i přivedlo na jiné myšlenky. Ale pryč od sebevrahů. Jak vlastně nakládáme z tímhle darem, s naším životem, my? Vážíme si ho dostatečně? Něco vám řeknu. Nekouřím, nehulím, nepiju, nechodím na koncerty a podobné akce (když teda nepočítám koncert Kluse a maturitní plesy lidí, co mám ráda), nikdy jsem neměla kluka (no dobře, v 1. třídě, ale to se nepočítá). A spousta lidí se mě ptá, jak vlastně žiju? Ale copak je život o tomhle? Pro mě určitě ne. Pro mě je život posláním. Pro mě je tu život proto, abych pomáhala těm, co to potřebují. Život je pro mě, abych ho prožila klidně a spořádaně. Nemusí se o mě lidé učit, nepotřebuju, aby mě lidé znali. Chci jen, abych umírala a řekla si, že jsem tu přece jen nebyla tak zbytečná. Že jsem aspoň trochu pomohla. Abych si řekla, že jsem svůj život nepromarnila. Nechci umírat a říkat si, že jsem třeba byla slavná, že jsem třeba byla bohatá, že jsem třeba byla úspěšná, ale že jsem byla sobecká mrcha. Můžu žít jen o chlebu a vodě v malé chatrče, ale bude mi stačit jediný úsměv člověka, kterému jsem pomohla, abych věděla, že můj život stál za to. Abych věděla, že nejsem úplně zbytečná.

Zakázané/ý ovoce

20. července 2013 v 9:00 | Zuzka
Mohla bych tu psát na téma zakázené ovoce tolik věcí... Jo, všichni máme rádi to, co je zakázané, nebo snad ne? :D Já tolik ne, ale něco třeba taky jo :D Ale víte co já udělám místo keců? :D Hodím vá sem nějaký písničky od skupiny Zakázaný ovoce, kterou sice neposlouchám, ale Káťa jo. :D




Proč zrovna já?

24. dubna 2013 v 19:14 | Zuzka
Tak tuhle otázku jsem si poikládala vážně často. Proč zrovna já jsem ošklivá? Proč zrovna já nejsem bohatá? Proč zrovna já tohle neumím? Proč zrovna já? Proč?
Jenže všechno se změnilo. Mně došlo, že na tom nejsem až tak špatně. Co mi vlastně chybí? Jo, nejsem krásná. Ale potřebuju krásu? Vážně, jako modelka bych se živit nepotřebovala, a když mnou lidi budou opovrhovat kvůli tomu, jak vypadám, tak to prostě nejsou ty správní lidé. A potřebuju být bohatá? Nepotřebuju, stačí mi to, co mám. Že nemám nejnovější mobil? Že nemám vlastní počítač? Ne, tyhle věci už mi vážně nechybí... A když něco neumím? No a co, s trochou píle se to možná naučím. A když ne,, nevadí, určitě umím i něco jiného, co zase někdo jiný neumí.
Prostě, přišla jsem na to, že na tom nejsem až tak špatně. Někdy se stačí na chvíli zamyslet, a zjistíme, že někteří lidé jsou na tom hůř. Co lidé třeba v Africe? Ty nemají skoro nic. Děti by rády byly doktory, učiteli... Ale třeba se jim to nikdy nesplní. A co lidé s rakovinou? Nebo lidé jinak těžce nemocní? Můžou mít všechno, ale nejcennější bude právě to zdraví, život. Prostě, na světě je spousta lidí, kteří jsou na tom hůř než my. Až se někdy zeptáte: ,,Proč zrovna já?" Zamyslete se. Opravdu je to tak hrozné? Vážně? Někdy stačí chvilka přemýšlení a přijdete na to. Možná budete muset přemýšlet déle, ale věřím, že někdy přijdete na to, že otázka ,,Proč zrovna já?" je někdy vážně zbytečná.... Někdy se na ní ptáme jen z vlastní rozmazlenosti. Jsme zvyklí na něco a pak to nemáme a hned si zoufáme. Stane se nám maličkost a zase je tady tahle otázka. Ale opravdu, kvůli malichernostem se svět nezboří!

To, co potřebuji...

25. listopadu 2012 v 15:56 | Zuzka
Co vlastně potřebuju? K žiovtu potřebuju jídlo, pití.... S tím přežiju. Ale co potřebuju ještě? Peníze. Ty jsou potřeba vždycky. A myslím, že je potřeba láska. Protože bez lásky to není život. Ale láska je tak křehká a tak těžko dosažitelná.... No, kolikrát se člověk zamiluje do člověka, kterýho nemiluje. A kolikrát se páry rozejdou, rozvedou... Já se tihle věcí snad i bojím. Lásku v životě chci. A bojím se, že to skončí rozvodem..... Já už nevím. co na tohle téma psát. Prostě potřebuju k životu lásku. Nic víc.

Moje osobnost

17. listopadu 2012 v 15:48 | Zuzka
Moje osobnost? Nevím jak jí popsat... Kdoví, jestli nějakou osobnost mám. Teda, jasně, že nejsem kopie. Jsem úplně jiná než ostatní. Ale jsem taková... No, spíš než osobnost jsem neosobnost. Lidé se mi smějí a já se ani pořádně nedokážu bránit. Možná proto se mi smějí víc a víc... Nedokážu se ozvat a nedokážu si prosadit svoje slovo. Většinou... Někdy, když sjem s lidmi, které znám, tak se ozvat dokážu, dokážu být NĚKDO. Jinak jsem ale NIKDO... Ne, nejsem nikdo. Jsem člověk, ze kterého si lidé utahují, kterému se smějí... A moc bych si přála být radši nikdo. Jsem NĚKDO jenom když píšu. Nebo si aspoň jako NĚKDO připadám. Nejsem ta nicka, jsem člověk. Když píšu, tak m lidé vidí takovou, jaká jsem doopravdy. Nevidí mě jen tak, jak vypadám. Nemůžou mě hned odsoudit podle vhledu, tak jak to většina lidí dělá. Protože v mém psaní se ukazuje moje osobnost. To jsem já. Ne můj vzhled, to já nejsem. Já jsem uvnitř, v srdci.

Náhoda je blbec

5. listopadu 2012 v 15:16 | Zuzka
V životě máme spoustu náhod :) Vlastně nás náhody doprovází celým životem... Když tak nad tím přemýšlím, na náhody dost ukazuje seriál Jak jsem poznal Vaši matku (How I met your mother). Je tam sand milion náhod, a právě dky nim se hlavní hrdina seznámil se svou láskou.

A zase se pokusím napsat krátký příběh... :)
Adéla slavila už 18 narozeniny... Byla to velká oslava. Někdo na ní ale chyběl. Její otec. Rodiče byli mladí, otec její matku opustil hned jak zjistil, že čeká dítě. Byl to špatný člověk, ale Adéla ho tak moc chtěla vidět! Myslela na něj neustále. Bylo to, jako kdyby jí kus chyběl, jako kdyby nebyla úplná. Potřebovala toho lověka znát. Večer po té oslavě byla rozhodnutá. Půjde svého otce najít. Moc toho o něm nevědal, jen že se jmenuje Patrik Novák. Proč zrovna Novák? To je tak časté příjmení... Ještě věděla, že je mu 35 let. Jinak nic. Ale začala ho hledat, psala inzeráty do novin, dělala vše pro to, aby se s ním setkala. Uběhl rok a jí se to stále endařilo. už si říkala, že to vzdá... Smutně se ploužila ulicí, usrkávala kafe... najednou do ní někdo vrazil. Byl to muž, asi tak jejího věku, měl pronikavé, zelené oči a tmavě hnědé, na krátko ostříhané vlasy. Byl milý, hned se jí omluvil a pozval jí na novou kávu. Bylo na něm něco... Něco tak magického.. Kývla. Vyptával se jí na hodně věcí, ale o sobě jí toho moc neřekl. Když dopili, poprosil jí o číslo. A hned večer jí přišla SMSka se žádostí o další schůzku. Ani nevěděla, jestli má být šťastná, Nebyla do něj zamilovaná, ale bylo na něm něco zajímavého... Sešli se ještě několikrát. A pak jí pozval k sobě domů. Souhlasila. Přišli k němu, ale byl tam jeho otec. Ten se na Adélu podíval, zbledl a začal něco koktat. Došel se napít, a pak si zavolal Adélu, syna poprosil, aby je nechal... ,,Jak se jmenuješ?" zeptal se tiše. ,, Adéla... Adéla Kolářová," odpověděla opatrně. Teď zbledl úplně. ,,A tvoje maminka?" ,,Jana.." řekla skoro tázavě. ,,Musím ti něco říct. Já...Já jsem tvůj otec." Adéle vystřelila ruka k ústům. Tohle nečekala! Šel s ní domů... Její matka ho ihned poznala. Nebyla na na něj naštvaná, ale mrzelo jí, jak se předtím zachoval. Pro jistotu ještě udělali testy, při nichž se potvrdilo, že ej otcem Adély. Sice se s otcem moc nevídá, pokazilo jí to jednu lásku, ale konečně se cítí úplná... Nojo, ono náhoda je někdy blbec...

Jedno slovo

29. října 2012 v 17:13 | Zuzka
To je teda téma :D . Jendo slovo - to u ěm většinou neexistuje :D. Jsem horzně ukecaná :D. Ale někdy, někdy neřeknu ani to jedno slovo. Někdy chci říct tisíce slov a vymáčknu ze sebe nanejvýš ,,Ahoj"... Někdy ale tich tisíc slov to jedno slovo úplně nahradí. Někdy, je ejdno slovo lepší. A někdy zase ne.

Minule jsem na téma ,,Něco je tady špatně..." napsala takovou rkátkou povídku. Docela mě to bavilo, takže zksuím ěnco i na tohle téma :) Ale nesmějte se mi :)

Sabina byla třináctiletá holka. Byla docela stydlivá, měla nulové sebevědomí. Přitom to ale byla pěkná holka, měla velké modré oči, vlnité vlasy dlouhé po pás, postavu měla také dobrou. Byla chytrá a dobře se učila. Byla i hodná, milá, přívětivá. Ale neměla moc kamarádů. Radši byla sama, aby mohla snít. Vysnila si svůj nádherný svět. Tam, tam byla princeznou a měla svého prince... Kdo byl její princ? Spolužák Honza. Byla do něj zamilovaná až po uši. Někdy po sobě o hodině koukli, on se usmál, ale ona vždycky zrudla a rychle ucukla. Někdy jí pozdravil a to byla v sedmém nebi. Ale ona ho pozdravit nedokázala, nedokázala ze sebe vymáčknout ani jedno slovo. Tak se jen snažila, aby byla u něj a aby jí třeba pozdravil... Psala mu tisíce zamilovaných dopisů, ale vždycky je roztrhala a vyhodila. Nemohla mu je dát. CO kdyby se jí smál? Co kdyby...? těch kdyby bylo hodně. Jednou ho potkala na zastávce, čekala na autobus a tváře měla červené od zimy. ,,Ahoj Sabi," pozdravil jí a nádherně se usmál. Z toho úsměvu se jí podlamovala kolena. ,,Ahoj!" odpověděla mu a v duchu jásala: ,,Já jsem ze sebe vymáčkla aspoň jedno slovo!" ,,Jak se máš?" zeptal se jí trochu nejsitě, ale stále se usmíval. ,,Dobře," odpověděla, ale zeptats se, jak se má on? o se neodvážila. Už se neusmíval, ale nejsitě se na ní koukal: ,,Víš, já jsem chtěl jít do kina... Ale nemám s kým. Nešla by si se mnou?" Vyrazil jí dech. Tohle nečekala. Teďka ze sebe nevymáčkla ani pitomé jedno slovo. Jen kývla. On se usmál, a řekl, že se domluví ve škole...

Něco je špatně...

23. října 2012 v 6:47 | Zuzka
Něco je špatně... Tak tohle si říkám často. U mě je totiž pořád něco špatně. Achjo. No, ale jelikož: Něco je tady špatně... Slyšíme třeba v detektivkách, zkusila jsem kousíček detektivky napsat :)

Mladý policista byl rád, získal svůj první velký případ. Hledat vraha, lačnícího po lidské krvi, ale není tak jednoduché...
Oběť byla mladá krásná dívka. Byla zabita krutě, vrah jí vyndal srdce z těla. Důkazy nebyly snad žádné, tak se policista rozhodl znovu prokoumat místo činu...
Už tady několikrát byl, ale nic nenašel. Ale teď tu bylo něco jinak... Něco tu bylo špatně... A pak to uviděl. Dvě oči podlité krví, výraz šílence. ,,Ano, to musí být ten vrah!" blesklo mu ještě hlavou. Pak se shrbená psotava začala přibližovat k němu. Policista byl neozbrojen, podivný muž měl v ruce dýku. ,,Musím utéct!" dal si policista jasný příkaz. Ale nohy mu zdřevěněly, nemohl se pohnout... A osoba se stále přibližovala. Už byli úplně u sebe... A vrah, ano, policista už jistě věděl že to byl vrah, položil špičku nože na jeho hruď. Zašeptal: ,,Chci tvé srdce. To dívčino se mi nehodilo. Potřebuji tvé srdce!" Zabodl dýku. Rozerval policistovi hruď, vyndal srdce... A pak to srdce začal olizovat. Už chtěl zabodnout dýku do sebe, když se náhle objevilo několik policistů. Došlo jim, co ten psychopat udělal. Nejstarší polocista vytáhl pistoli a zabil ho. Nešlo to jinak, byl moc nebezpečný...

Nic moc no :D

Je mi to jedno

26. září 2012 v 18:22 | Zuzka
Achjo. Je mi to jedno - to není špatná věta, když jí myslíte vážně. Problém je v tom, že já když říkám ,,Je mi to jedno" tak mi to většinou jedno není. Mě vlastně není jedno skoro nic. No, možná výsledky nějakých fobalových zápasů atd... :D Ale nic co se děje mě, co se děje někomu z mého okolí... To mi není jedno. Jsem hrozně citlivej člověk... Není mi jendo snad nic, ale větu ,,Je mi to jedno" používám dost často. Ráda bych byla flegmatik (jeden z charekterů člověka), kterému je ,,všechno" jedno. Místo toho jsem ale citlivá melancholička. Všechno hrozěn prožívám, nad vším dlouho přemýšlím, píšu o tom básničky... A to mě užírá. Slzy.... Ty příšerné myšlenky, které se mi v hlavě míhají každou sekundou... Ty smutné básničky, které mi aspoň na chvíli pomůžou od bolesti.... Jak já bych ráda někdy řekal větu ,,Je mi to jedno" a myslela to vážně...

Já věřím na víly! A jo a jo a jo!

22. září 2012 v 20:14 | Zuzka
Jako málá jsem milovala pohádku Petr Pan. Koukala sjem se na ní pořád dokola a na konci jsem vždycky plakala. Ale vždycky jsem si říkala i s herci, že na víly věřím. A teď? No, nejsem nevěřící :D A líbí se mi představa, že víly nám připravuju roční období, malují motýlům křídla... Jasně, asi jsem jak malá, ale je to krásná, představa... Podle mě má ale každý svou vílu. Každý má někde v srdíčku svojí vílu. Někde jsem slyšela, že víla se zrdoí, když se miminko poprvé zasměje. Když sjem se my poprvé smáli, tak tam někde, v našem srdíčku se narodila víla... Rostla s námi, věděla co cítíme, chápala nás... Je to krásné, představit si svou vílu... Ta moje má meruňkové šaty, tak nějak po kolena, bez ramínek. Vlnité vlasy po pás, barvy takové světle hnědé. Má krásné modré oči, takové chrpové. Není tlustá, není to ale ani kost a kůže. Je hodná, milá, chytrá, miluje všechno živé a nádherné maluje. A co maluje? Maluje mé sny... To, co se mi každou noc zdá, to maluje ona. Někdy má špatnou náladu, nebo je na mě kvůli něčemu nazlobená, takže mi namaluje nějakou noční můru... Ale často mi maluje překrásné sny... Jí se můžu se vším svěřit, ona se mi nidky nebude smát...
Ano, to co jsem tu napsala, vám možná připadá jako dětské žvásty. Ale já věřím, že každý má svojí vílu, holka, kluk, dospělý nebo dítě... Všichni máme tu svou vílu v srdci, i když si to možná nechceme přiznat. Já v to věřím. Já věřím na víly! A jo a jo a jo!
 
 

Reklama
Reklama