Škola školička

Řečtí bohové

10. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Dělala jsem referát a prezentaci na řecké bohy a řekla jsem si, že nebude na škodu se s vámi alespoň o ten referát podělit. Kdo ví, třeba také budete dělat referát a třeba vám tyhle informace k něčemu poslouží.
Předem se omlouvám, že bohové nejsou podle abecedy, ale mám prvně tu hlavní trojku, pak bohy žijící na Olympu a nakonec ten zbytek, který není nijak seřazen. Těch bohů je mnohem víc, ale já si nemůžu dovolit referát na padesát stran A4, no ne?

ZEUS
Nejvyšší vládce nad bohy i lidmi. Bůh nebes, blesků, počasí. Je synem Krona a Rheii a jeho manželkou je bohyně Héra.

POSEIDÓN
Nejvyšší bůh moří, ale také bůh zemětřesení. Syn Rheii a Krona. Od Telchinů dostal trojzubec, který se stal jeho
nástrojem a zbraní a je často zobrazován právě s ním.

HÁDÉS
Vládce podsvětí, vládl nad duchy mrtvých a podsvětními bohy. Považuje se také za boha bohatství. Je synem Rheii a Krona. Neúčastnil se radovánek a sněmů bohů na Olympu. Za manželku má Persefoné.

HÉRA
Bohyně ochraňující manželství, ženy a vladařský palác. Jejími rodiči jsou Kronos a Rhea. Je manželkou samotného Dia.

APOLLÓN
Je synem Dia a Létó a dvojčetem Artemis. Bůh slunečního světla, dále i věštby, básnictví, výtvarných umění, hudby, pořádku, moru i uzdravení, lukostřelby… Považuje se za patrona vědy a vůdce Múz. Má syna Orfea. Bývá vyobrazen s vavřínem, lyrou a flétnou.

DÉMÉTÉR
Bohyně plodnosti země a rolnictví. Je dcerou Rheii a Krona. Má dceru Persefoné. Vyobrazena bývá nesoucí koš na hlavě, nebo s vavřínem.

ATHÉNA
Bohyně moudrosti, vítězné války a také bojové strategie. Je také ochránkyní statečnosti, práva, spravedlnosti a umění. Jejím znakem je sova.

ARÉS
Bůh války. Syn Dia a Héry. Zatímco Athéna byla bohyní vítězné a hlavně moudře vedené války, Arés byl bohem zuřivé války, krvavých bojů a válečného běsnění. Nezáleželo mu na důvodech války, miloval statečnost bojovníků, ale i jejich umírání. Podporoval rozpoutání války kdykoliv a kdekoliv a nesnášel vyjednávání a potlačování konfliktů.

HERMÉS
Je ochráncem cest a poutníků, ale i zlodějů. Dále je to bůh obchodu, lsti a podvodu, ale také je poslem bohů. Není možné jej předčit v chytrosti, bystrosti a dokonce ani v krádeži. Je synem Dia a Maii (dcera Titána Atlanta).

HÉFAISTOS
Bůh ohně a kovářství, zbrojíř bohů. Je mocný, dává teplo a radost, je laskavý a přívětivý, ale umí i strašlivě trestat. Když se narodil Diovi a Héře, byl ošklivý a slabý. Héra ho pro jeho nedokonalost svrhla z Olympu. Zachránily a vychovaly ho mořské bohyně Téthys (matka Achillea) a Eurynomé.

ARTEMIS
Bohyně lovu a Měsíce. Dcera Dia a Létó (dcera Titána Koia). Jejím dvojčetem je Apollón. Zobrazuje se s lukem. Je také ochránkyní lesů a divoké zvěře. Byla panenskou bohyní. Stejně jako Apollón mohla rozdávat náhlou smrt nebo nemoc, ale také dovedla nemocné uzdravovat.

AFRODITA
Bohyně lásky a krásy. Dokáže vzbudit lásku v srdcích smrtelníků i bohů. Její moci neunikne téměř nikdo. Byla provdána za Héfaista a měla s ním tři děti - Phoba, Deima a Harmonii, ale jejich skutečným otcem byl Arés. To ovšem nebyly její jediné děti - porodila dítě téměř každému bohovi. Umí dát štěstí, tomu, kdo jí věrně slouží, ale krutě se pomstít tomu, kdo jí a jejími dary opovrhuje.

HESTIA
Bohyně posvátného ohně a rodinného krbu. Stala se také ochránkyní tiché a svorné domácnosti a bohyní pronásledovaných a vyhnaných. Dcera Titána Krona a jeho manželky Rheii. Byla panenskou bohyní. Jejím symbolem je oheň.

DIONÝSOS
Bůh plodnosti, veselosti, hýření zpěvu a vína. Je synem Dia a Semely. Bývá často zobrazován na vývěsních štítech vináren.

PERSEFONÉ
Manželka Háda, tedy vládkyně podsvětí. Je dcerou Dia a Démétér.

THANATOS
Bůh smrti. Je synem Ereba a Nykty. Byl znázorňován jako mladý muž s černými křídly a s vyhasínající nebo zhaslou pochodní. Přicházel si pro smrtelníky, když vypršel jejich čas určený osudem, a odnášel je do podsvětí, kde je odevzdával Hádovi.

HYPNOS
Bůh spánku, dával lidem sny. Je synem Nykty a Ereba. Jeho dvojčetem je Thanatos. Vyobrazován bývá převážně jako chlapec s křidélky na ramenou nebo spáncích, jindy ale bývá také zobrazen jako s orlími nebo motýlími křídly.

MORFEUS
Bůh snů. Je synem Hypna a Pásithey. Zjevoval se lidem ve spánku poté, co je uspal jeho otec. Dokázal na sebe vzít podobu jakéhokoliv člověka a svou podobu měl jen ve chvílích odpočinku.

IRIS
Bohyně duhy, naplňuje mraky vodou. Je okřídlenou poselkyní bohů, hlavně Dia a Héry, a také důvěrnicí a rádkyní.

HEKATÉ
Bohyně strašidel, magie a křižovatek, ochraňuje jezdce, pastýře, rybáře a matky. Ovládá mlhu. Je dcerou Titána Persa a Asterie.

NEMESIS
Bohyně odplaty. Dcera bohyně Noci Nyx a boha Temna Ereba. Podle zásluh lidí je obdarovávala štěstím i neštěstím. Zobrazována jako vážná zamyšlená dívka. Jejími symboly jsou uzda, míra, meč a bič.

HÉBÉ
Bohyně věčné mladosti a jara, číšnice olympských bohů. Dcera Dia a Héry, ale někdy se uvádí, že ji Héra zrodila sama ze sebe. Nalévala bohům nektar (nápoj věčné mladosti) a podávala ambrózii (jídlo bohů, propůjčovalo mládí, krásu a nesmrtelnost). Později se provdala za Hérakla a měla s ním dva syny - Alexiara a Aníkéta.

PAN
Bůh lesů, pastvin, stád, pastýřů a lovců. Měl polozvířecí podobu: kozlí nohy a rohy. Byl synem buď nymfy Dryopy a Herma, nebo nymfy Oineis a Dia. Byl klidný a veselý, žil ve společnosti horských nymf, Satyrů a také Dionýsa. Hrál na píšťalu zvanou Panova flétna.

ERÓS
Bůh lásky a sama láska. Také bůh úrody. Syn Area a Afrodity. Ztělesňuje princip lásky v podobě heterosexuální i homosexuální. Podle některých starších mýtů se zrodil společně s Gaiou z počátečního Chaosu. Přináší radost i žal, koho zasáhne svou střelou, ten podlehne lásce. Používá dva druhy šípů: zlatý s křidélky z holubích per, který způsobuje okamžitou lásku a druhý s křidélky ze sovích per, který vyvolává lhostejnost.

MÉTIS
Bohyně rozumu. Dcera Titána Okeana a jeho manželky a sestry Téthys. Byla matkou Athény, ale když otěhotněla, Zeus ji spolkl.

MOIRY
Bohyně osudu, předou tzv. nit osudu. Jsou to Klóthó, která rozpřádala lidský osud, Lachesis, která ho rozvíjela, a Atropos, která ho ukončovala. Jsou to dcery Dia a Themis. Jsou zpodobňovány jako staré ženy nebo vážné panny. Klóthó mívá v ruce vřeteno, Lachesis globus a Atropos knihu života nebo sluneční hodiny, na kterých ukazuje hodinu smrti.

MÚZY
Bohyně všech intelektuálních činností. Jsou to dcery Dia a Mnémosyné. Je jich devět. Kalliopé se vyznačovala krásným hlasem, patřilo jí epické básnictví a mívala voskové tabulky s rydlem. Euterpé byla obveselující, jejím uměním byla hudba a zobrazovala se jako dívka s flétnou. Erató byla láskyplná, věnovala se milostné poezii a bývala vyobrazena s lyrou v levé ruce a Erósem. Thaleia se považovala za sváteční, kvetoucí a patřilo jí veselé básnictví a komedie, mívala tedy divadelní škrabošku a pastýřskou hůl. Zkouška, jestli to vážně čteš, napiš mi do chatu sovička. Naopak Melpomené patřily tragédie a mívala tragickou masku, hlavu ozdobenou břečťanem a považovala se za zpívající. Terpsichoré se věnovala tanci a měla lyru, říkalo se jí "tančící v kruhu". Kleió byla považována za oslavující a jejím oborem bylo dějepisectví, mívala svitek rukopisu. Úrania, nebo také "nebeská", se věnovala astronomii a mívala globus. A poslední Polyhymnia, která byla považována za mnohozpěvnou, se věnovala hymnickému a sborovému zpěvu. Neměla žádné symboly, ale byla zobrazována zahalená a zamyšlená.

NYMFY
Vodní, lesní a horské bohyně či polobohyně. Byly to dcery Dia. Všechny byly krásné a jejich posláním byl zpěv, tanec, zábava. Najády byly nymfy jezerní, říční, Oready nymfy horských údolí i horských velikánů, Dryády zase žily v jeskyních, hájích, i jednolivých stromech. Existovaly také mořské nymfy, Ókeanovny a Néreovny.

Realita a svět počítačových her

28. května 2014 v 20:58 | Zuzka
Realita a svět počítačových her - chtělo by se říci, že jsou to dvě naprosto odlišné věci. Je tomu ale opravdu tak?
Samozřejmě, že ve světě počítačových her nezažíváme reálné věci. Člověk by například nikdy nevyšel ven a najednou by tam nezačal střílet do lidí, no ne?
Počítačové hry ale můžou být i docela reálné, jistě. Třeba The Sims, kde člověk hraje za postavičku a může dělat věci, které se dělají v tom našem reálném životě. Jenže přiznejme si, děláme tam většinou věci, ke kterým bychom se v realitě neodvážili, nebo které bychom v realitě možná ani dělat nechtěli.
Spousta lidí se ukrývá do světa počítačových her před realitou. A musím se přiznat, že i já to tak mám. Ono vás zrovna něco trápí, a tak se prostě na chvíli schováte. Většina lidí, kteří vašemu útěku přihlíží, si může myslet, že je to špatně. Ale já si to tak nemyslím. Kdyby člověk ze všedních problémů někdy neutekl, zbláznil by se. A to myslím doopravdy zbláznil. Takhle na své starosti na chvilinku zapomene, oddechne si. A někdy je to déle než na chvilinku, někdy člověk ve hře stráví třeba celý den. A lidem to přijde špatné, ale mně ne. Mně přijde, že je dobře si někdy odpočinout.
Ale hlavně - je mezi realitou a počítačovým světem opravdu takový rozdíl? Neprotíná se to náhodou trochu? Lidé si řeknou, že by se to protínat nemělo. Ale já na to mám zase trochu jiný názor. Hraji jednu hru, baví mě a nějak jsem se dostala k tomu, že si volám na skypu s ostatními hráči. A pár z nich jsem už viděla naživo. Jistě, mohlo být nebezpečné se s nimi sejít. Ale já už je i viděla přes internet, slyšela a díky tomu jsem se nebála. Ani jsem neměla proč, ze všech se vyklubali i v té realitě úžasní lidé. Ale je vlastně ten skype ještě součást počítačové hry, nebo už je to realita? A to, že jsem je viděla? Myslím, že je to realita. I část té počítačové hry je realita. Vždycky tam bude, protože my jsme reální a ostatní lidé, kteří to hrají, jsou také reální.

Je to zajímavé, jak se tyhle dva světy protínají. Vlastně jsou skoro stejné, jen si to někteří neuvědomují. A někteří si to zase uvědomují až moc. A tak bych to neřešila, jestli je lepší realita, nebo svět počítačových her. Každý z těch světů má něco do sebe a ani jeden by nemohl fungovat bez toho druhého.

Chabý pokus o fejeton

13. května 2014 v 22:36 | Zuzka
To je tak, že jsme dostali úkol z češtiny. "Pro zdatnější slohaře" stálo tam, ale samozřejmě jsme tento úkol museli dostat všichni, ať jsme zdatní či nezdatní. A tak jsem byla donucena psát fejeton, i když patřím k nezdatným, i když nevím, co to vlastně fejeton je, a i když jsem vůbec neznala nějaká témata.
A tak jsem něco zpracovala. Ehm. Fejeton.... Nevím, jestli to vůbec fejetonem je.
Uvidíme.
Čtěte tedy.
A bavte se (hodujte, pijte...).

Vždy jsem byla velmi zapomnětlivý člověk, ale v poslední době je to opravdu až neuvěřitelné.
Tak například, často kvůli tomu ráno nestíhám. Má rána totiž probíhají neuvěřitelně rychle, v několika minutách se musím obléct, připravit věci do školy, vyčistit zuby… Ano, má takový shon jen kvůli pár minutám spánku navíc. Ale stíhám to, takže vlastně není, co řešit. Tedy, nebylo by, kdyby se tu neprojevila má zapomnětlivost. Nechám doma úkol a samozřejmě si nemůžu dovolit, dostat za něj pětku! A tak se rychle vydávám zpět k domovu a prostě mi nedochází, že mi mezitím ujíždí autobus… Můžu být ráda za vstřícné rodiče či sousedy, kteří mě v takovýchto úžasných situací ke škole dovezou. Opravdu, vesnice má jednu velkou výhodu. Dobré sousedské vztahy. Jistě, že jsme měli docela poklidné vztahy i s obyvateli našeho paneláku, ale s tímhle se to rozhodně nedá srovnávat.
Ale zpět k zapomnětlivosti. Jsem doopravdy tak zapomnětlivá, že zapomenu, o čem píšu. A pak přeskakuji. Jak jste si samozřejmě už mohli všimnout.
Několikrát se mi také stalo, že jsem zapomněla na nějaký sraz. S kamarádkami, anebo se třeba jednalo o skautskou výpravu. A řeknu vám, není pak nic příjemného uhánět městem jak nějaký zběsilý indián, jen abych to stihla včas. A po cestě ještě musím vymýšlet nějakou přijatelnou omluvu, proč jdu zase, už nejméně po sto padesáté, pozdě.

A nakonec, jsem tak zapomnětlivá, že už jsem prostě zapomněla, co chci říci dál. A tak nezbývá, než to ukončit a držet mi palce, abych si brzy vzpomněla.

Dny, které mám nejraději

2. dubna 2014 v 20:21 | Zuzka
Jedna z těch... Eh.
Ale chápejte, do školy. Už to, že jsem to psala doma, je přímo zázrak.
Avšak ta kvalita... No bože. Musíte pochopit tu myšlenku, jasné?
Tak tady to je.

Dnů už mám za sebou spoustu, i když jsem mladá. Jaké dny jsou mé nejoblíbenější. Které jsou pro mě nejkrásnější?
Na každém dnu je něco hezkého. Stačí se jen pořádně rozhlédnout. Je jaro, všude okolo vidíme rozkvétající květiny. Příroda přímo hýří barvami. Když se budeme dívat pozorně, spatříme i motýly. A kolik věcí je krásnějších, než křehká motýlí křídla?
Co takhle třeba smích. Ten přeci léčí šrámy na duši. Navíc dokáže zpříjemnit den, je s ním pak všechno hezčí. Ať už se člověk směje čemukoliv. A aby se člověk smál, měl by být s přáteli. Ti ho vždy rozesmějí nejvíc, s těmi se může bavit o všem, dělat i ty největší blbosti… A tenhle poklad, přátelství, u sebe máme skoro každý den.
Ale ne vždy u sebe potřebujeme přátele. Co ty chvíle, které má člověk jen pro sebe. Vzít si knížku, odpočívat. Nemyslet na nic špatného, prostě nic neřešit. Uvolnit se. Vyčistit si hlavu. A užívat si té chvíle, kdy prostě nemusíme nic…

A takovéhle krásné věci potkáváme denně. A tak jsou nejhezčí dny ty nejobyčejnější. Samozřejmě, že mě těší, když jedu někam na výlet, když mám narozeniny... Ale to je pomíjivé. Na výlet jedu jednou za čas, narozeniny mám jednou za rok. To všední dny, ty jsou tu pořád. A proto jsou krásné. Přináší nám radost stále.

Pche. To je vážně dlouhý... V sešitě to vypadalo delší. A ve wordu taky.

Haiku

2. března 2014 v 22:07 | Zuzka
Tak jsme dostali za úkol napsat haiku. Co to vlastně je haiku? Cokoliv trochu uměleckého, co má jen 17 slabik. Hahaha, hrozně jednoduché, samozřejmě. Něco jsem horkotěžko vypotila, vy to můžete do školy někdy taky použít :) A nesmějte se mi, je to těžký! P.S. Nemusí se to rýmovat :)

Křídla se třepetají ve větru,
motýlí noční lety.

Sníh padá,
vše pokrývá,
květina uvadá,
smrt se skrývá.

Smrt se blíží,
očka klíží.
Z hůry sem shlíží,
už se plíží.

Známá není,
tiše se plíží.
Vidí dění,
cesty zkříží.



A tohle vymyslela kamrádka :)

Člověk klesá,
volání lesa,
smrt plesá,
prokletá kosa/chmurná nebesa
(nemůžeme se rozhodnout, co je lepší :D)

Tělo od krve,
na zemi postava,
v ruce pistole.

Vrány letí,
ve sněhu,
postava se klátí,
k večeru.

A tohle je moje lehce poupravená verze, ve chvíli, kdy mě žádné haiku nenapadalo :D

Havran letí,
ve větru,
osobe se mihne,
k poledni.


A tady naše už nějaké magořiny :D
Kámošky:

Na mostě čeká,
pod ní řeka.
Pocestné leká.
Smrťák! Uá!


Moje:

Nechci psát posraný haiku,
takže mi radši dejte pětku!

Zimní líčení

20. února 2014 v 18:53 | Zuzka
Tahle zima není vůbec zimní.
A tak aspoň přináším líčení o zimě, jakou si jí představuju já.
Jo, sestřenka to potřebuje do školy a já jsem tak hrozně hodná, že jí to udělám. Prý to nemá být moc dlouhé, to je dobře, protože už jsem stejně byla v pytli a nic mě nenapadalo! Tak co si myslíte, že mi na to řekne? Asi nadšená nebude :)

Jaká je zima? Je to to nejkouzelnější roční období ze všech.
Sníh se třpytí, jiskří, blýská. A je jím pokryté úplně všechno, stromy, tráva, střechy domů. Jako kdyby to všechno tiše spalo pod ohromnou duchnou.
A když sněží? Je to nádherné. Všude padají malé kousky diamantů. Máme je ve vlasech a naše vlasy jsou pak stejně třpytivé. Vločky jim dodají kouzelný nádech.
A jak krásně sníh křupá pod nohama! To jen jdete a vytváříte si svoje vlastní melodie. Někdo má rytmus rychlý, někdo pomalý. A tak vznikají naše ranní, odpolední, či večerní písně.
Jinak je zima tichá. Ptáčci odletěli a všechno spí. Máme aspoň možnost vyplnit to ticho svými slovy. Můžeme mluvit, povídat si, debatovat. Klidně si můžeme i zpívat.
Prostě a jednoduše, zima je úžasná. Nabízí nám toho tolik. Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Každý uvidí zimu jinak, ale nikdo nemůže přehlédnout to kouzlo. To jiskření, ten klid a mír. Právě proto je zima tak nádherná.

Giganti (část 1.)

9. února 2014 v 14:04 | Zuzka
Když jsem to slovo poprvé slyšela, vybavila jsem si Giganty, potomky Gaiy, o kterých teďka čtu v Bozích Olympu.
Ne, není tomu tak. Tohle jsou gigantni doby ledové. Je to výstava v Českých Budějovicích a my se tam byli včera kouknout.
Zajímavé to bylo, ne že ne. A já jsem všechno vyfotila. Fotky jsou to na jednu věc (co víc vykouzlit s mobilem), ale tak snad...
Jinak jsem to našla i na internetu, odkud jsem si zkopírovala informace. Já ty informace měla vyfocený, ale takhle se vám to bude číst líp.
Takže, kdo jste tam ještě nebyl, můžete si to aspoň trošku prohlédnout tady!
Mnohem lepší fotky a snad i více informací TADY!

Tady vidíte tu kvalitku focených informací... Tak přečíst se to dá... Ale proč jsem se tam kruci musela odrážet?


Pásovec (Glyptodon)
Jižní, Střední a Severní Amerika.
První glyptodoni se objevili před 40 miliony lety, poslední vymírají před 10.000 lety.
Délka 2,5 až 3,5 m, na výšku až 1,2 až 1,5 m, hmotnost až 2 tuny (jen krunýř vážil více než 400 kg).
Glyptodoni měli podobně jako jejich příbuzní pásovci velmi nenáročný způsob života s velmi širokou potravní tolerancí. Končetiny jsou podobně jako u lenochodů vybaveny mohutnými drápy. Mohutné tělo bylo kryto mozaikou tisíce do sebe zapadajících kostěných destiček (silných 1 - 7 cm), které kromě trupu kryly i temeno hlavy v podobě jakési kostěné přilby. U některých druhů byl i ocas pozměněn v kostěný kyj pokrytý tupými ostny.
Mohutná kostěná "zbroj" chránící glyptodony proti útoku nemá mezi savci obdoby. Jediná s nimi srovnatelná zvířata se pohybovala na Zemi naposledy během druhohor v podobě ankylosaurů, kteří byli podobně jako glyptodoni vybaveni kostěnými destičkami po celém povrchu těla a ocas s kostěnými výrůstky používali jako palcát. Některé poslední formy glyptodonů byly dokonce loveny a pravděpodobně i chovány jihoamerickými indiány.
Popravdě, nechtěla bych potkat rozzuřeného pásovce... A v Době ledový (film) vypadal celkem miloučky!

Šavlozubec smildon (Smilodon populator)
Rod Smilodon je geograficky vázán v rámci různých druhů na oblast Jižní a Severní Ameriky.
První zástupci rodu Smilodon se objevili před 2,5 milionem let; poslední exempláře vymíraly na konci pleistocénu před 11 000 lety.
Nejmenší druhy vážily 55 až 100kg, největší druh Smilodon populator z konce pleistocénu dosahoval pak délky těla kolem 2,2 m, výšky v kohoutku 1,2 m a hmotnosti mezi 220 až 360 kg (extrémně velcí jedinci mohli překročit i 400 kg).
Smilodon je zástupcem vymřelé extrémně specializované skupiny Macharodontinae, někdy je neprávem označován jako "šavlozubý tygr", přestože s tygry nemá nic společného. "Šavlozubost" je výrazné prodloužení a příčné zploštění horních špičáků, které jsou někdy na hranách vybaveny jemným pilováním, které umožňuje lépe krájet vláknitou stravu (maso). Hlavní potravou byli asi drobní kopytníci, ale velmi pravděpodobně nepohrdli ani mršinami.
Na lokalitě Rancho La Brea (nyní součást Los Angeles) byly nalezeny krom jiných velkých savců stovky koster smilodonů (převážně druh Smilodon fatalis) v přirozených pastech asfaltových jezírek. Smilodoni sem byli vábeni rozkládajícími se mršinami velkých savců, kteří uvázli v asfaltu. V drtivé většině se podle kostí ukázalo, že se jednalo o velmi mladé a nezkušené jedince.
Ty zuby... Brrr... Roztrhal by mě během 5 sekund!

Americký lev (Pantera leo atrox)

Severní Amerika (jih Kanady a území USA).
Před 330 - 12 tisíci lety.
Byli asi o 25 % větší než současné největší poddruhy lvů, měli až 140 cm v kohoutku, délku těla 2,5 m a hmotnost přes 400 kg.
Spolu se středopleistocénním druhem Pantera fossilis se jednalo se o největší zástupce lvů. V Severní Americe byli druhou největší šelmou posledního glaciálu - po medvědu rodu Arctodus. Velké rozměry byly pravděpodobně dány i velkou konkurencí mezi vcholovými predátory. Podobně jako jeho evropský současník měl okrouhlé odstávající uši, ocas zakončený střapcem a nepřítomnou nebo minimálně vyvinutou hřívu u samců. Někteří měli možná pruhy jako u tygrů, ale ne tak výrazné. Typickým prostředím amerického lva byly otevřené periglaciální stepi na jih od ledovcových štítů Severní Ameriky, ale nevyhýbal se ani lesům, i když ty navštěvoval mnohem méně, proto se jeho fosílie nalézají méně na východě USA. Lovil hlavně středně velkou zvěř jakou jsou koně, bizoni, sobi a jeleni. Do Severní Ameriky se tento lev dostal díky existenci kontinentálního mostu v oblasti Beringovy úžiny.
Asi stovka těchto lvů byla nalezena i v asfaltových jezerech v Rancho La Brea (dnes součást Los Angeles), díky čemuž je dobře známa jejich anatomie. Přesto je jejich výskyt velmi malý např. v porovnání s šavlozubci (tisíce nálezů). Badatelé to vysvětlují vyšší inteligencí nebo jinou strategií lovu.
Chudák kůň... Ale ten lev vypadá nějak pohuble.

Medvěd krátkočelý (Arctodus simus)

Severní Amerika.
Před 3 mil. - 11 000 lety. Vymírá s koncem poslední doby ledové.
Byl jedním z největších suchozemských masožravých savců. Na délku měřil kolem 2,5 m, výška v kohoutku byla kolem 170-180 cm. Pokud se postavil na zadní, dosahoval výšky 3,5 m. Hmotnostní odhady se výrazně liší: od 800 kg do 1200 kg.
Podle názvu byla jedním z typických znaků tohoto medvěda zkrácená obličejová část lebky. Hlava jako celek byla vůbec relativně malá k tělu v porovnání se současnými medvědy. Nejmarkantnějším znakem stavby jeho těla jsou velmi dlouhé končetiny, které naznačují vysoké výkony v běhu. Přesto se nejednalo o sprintera, ale spíše o vytrvalostního běžce, který poklusem křižoval krajinu při honbě za potravou. Někteří vědci odhadují překonávání až několik desítek kilometrů denně. Kromě vlastních úlovků pravděpodobně velmi často odháněl jiné úspěšné lovce (smilodony, lvy a vlky) od kořisti, kdy využíval své impozantní velikosti k jejich zastrašení a získání jejich kořisti.
Předtím jsme viděli medvědy v Zoo. Připadali mi obrovští... Ale tenhle byl ještě větší! Nechtěla bych ho potkat v lese...

Nosorožec srstnatý (Coelodonta antiquitatis)

Evropa a Asie.
Období před 700 tisíci až 10 tisíci lety.
Výška v kohoutku 1,7 až 1,8 m, délka 3,5 až 4 metry, hmotnost 1,5 až 2 tuny.
Srstnatý nosorožec byl dobře přizpůsoben extrémním podmínkám. Měl dlouhou rezavě hnědou srst, která ho chránila před zimou. Stoličky s vysokou zřasenou korunkou umožňovaly nosorožci konzumovat odolnou stravu - trávy a ostřice tundrové stepi, kde žil. Na lebce měl dva keratinové, ze stran zploštělé rohy, z nichž ten přední mohl dosahovat délky až 1 m. Rohy využíval k obraně, lákání partnera, ale i k odhrnování sněhu při vyhledávání potravy. Svým habitem a stavbou lebky připomíná současného nosorožce tuponosého (Ceratotherium simum), přestože spolu nejsou blízce příbuzní.
Srstnatý nosorožec je věrným souputníkem mamuta. Tam, kde jsou nalézány kosterní pozůstatky mamutů, s velkou pravděpodobností nalezneme i srstnaté nosorožce. Jediné místo, kde se spolu s mamuty nevyskytoval, byla Severní Amerika, neboť z dodnes neobjasněných důvodů nedokázal přejít Beringovu úžinu, a tak nejvýchodnějšími nálezy stále zůstávají nálezy z Číny.
Nechtěla bych mít takhle dlouho srst, musí se do ní všechno zachytávat. Chudáček. Ale jeho větším problémem bude asi to, že už nežije...

Mamut (Mammuthus primigenius)

Evropa, Asie, Severní Amerika.
Střední pleistocén až konec pleistocénu (zakrslé formy na ostrovech poblíž Sibiře přežily až do historické doby, některé odhady uvádějí dobu až kolem 2000 př. n. l.).
První formy poddruhu M. p. fraasi dosahovaly kolem 4,3 m v kohoutku. Pozdější formy poněkud menší, ale pořád mnohem větší než současný africký slon (max. výška kolem 3,3 m). Většina populace poslední doby ledové dosahovala velikosti současných slonů. Pozdní zakrslé formy byli jen o něco větší než dnešní skot.
Mamuti byli mohutná zvířata na relativně krátkých nohách přizpůsobená životu v tundře, travnatých stepích a na okraji tajgy. Hlavu však mají větší a vyšší než sloni a na temeni je zakončena hrboly, které byly nejvyšším bodem těla mamuta. Velké, přes 4 metry dlouhé kly jsou ohnuty směrem k sobě a mamuti je používali jako radlici k odhrabávání sněhu. Proti drsnému klimatu byli mamuti vybaveni dlouhou srstí, která měla černohnědé až rezavé zabarvení. Chobot měl poněkud jiné zakončení než u recentních slonů. Zatímco horní "prst" byl vytvořen jako u současných druhů slonů, místo spodního "prstu" měl širokou pohyblivou plošku. Mamuti se vyskytovali ve stádech jako současní sloni. Podle nalezených rostlin mezi zuby a zbytků v žaludcích se živili travnatou vegetací arktických stepí.
Mamuti se nacházejí často v pozoruhodně dobře zachovalém stavu díky přirozené "ledničce" - permafrostu. Přitom se zachovává i DNA, jejímž srovnáním se slony se zjistilo, že mamuti mají blíže k africkým slonům, což je v rozporu s větší morfologickou podobností se slony indickými. Kromě měkkých tkání se samozřejmě zachovávají i kosti a hlavně kly, které jsou v současné době velmi žádané kvůli embargu na slonovinu.
Obrovský kolos. Vezměte si, jak se loví sloni pro kly. Jak by se asi teď lovil mamut? Byl by taky velkou atrakcí v Zoo?

Gigantopitékus (Gigantopithecus blacki)

Čína, další druhy rodu Gigantopithecus pak ještě v Indii a Vietnamu.
Nejstarší formy jsou popisovány už z období před 6 miliony lety, Gigantopithecus blacki pak z doby před 1,5 mil. - 100 tis. lety.
Výška v ramenou při pohybu po čtyřech byla 2,2m a vztyčen na zadních dosahoval 3 - 3,5 m výšky. Hmotnost vzrostlých samců je odhadována na 500 - 600 kg.
Jedná se o největšího známého primáta. Vzhledem k jeho velikosti se jednalo o pozemního tvora podobného dnešním gorilám. Na rozdíl od nich žili ale spíše v otevřených terénech mezi jednotlivými horskými pásmy. Pravděpodobně se jednalo o býložravého živočicha jehož strava a životní styl byl podobný současné pandě velké. Krom bambusu se pravděpodobně živil i semeny a plody. Předpokládá se výrazný pohlavní dimorfismus, kdy samice jsou výrazně menší (cca 1,8 m). Poprvé byli zuby gigantopitéků nalezeny v 30. letech v tradičních čínských lékárnách, kde byli vydávány za léčivé "dračí zuby". Dlouho nebyly známy lokality nálezů, protože lékárníci úzkostlivě tajili polohu nalezišť. Teprve po druhé světové válce se objevily další nálezy v přírodě. Gigantopitékus je také vděčný objekt pro kryptozoology, kdy je vzhledem k nedostatku kosterního materiálu ideálním představitelem jimi dlouho hledaného mytického horského primáta Yetiho.
"Zuzí, Zuzí, už si vyfotila tu obzí gorilu?" Á, pozor, už známe neznámého Yetiho!

Druhá část zde, do jednoho článku se to nevešlo!


 
 

Reklama