Střípky myšlenek

Věci, které bych chtěla udělat, ale nejspíš nikdy neudělám

16. ledna 2015 v 12:45 | Maddie Bonne
Nečekejte od tohohle článku nějaké "vyznala bych mu lásku" nebo podobně. Ne, tohle budou věci, které mě občas lákají, i když to asi bude znít šíleně. Ale já bych prostě tohle vážně chtěla udělat! Už jsem několikrát přemýšlela, že bych snad i ovládla svět, abych si pak některé z těhle věcí mohla zkusit.

Vyrazit okýnko v autobusu
Neříkejte mi, že tohle vás nikdy nenapdlo! Jezdím autobusem každý den a vždycky tak zálibně koukám na to kladívko, či co to je, které je určeno pro vyražení okna v naléhavých případech. Párkrát jsem si i přála, aby se nějaký z těch naléhavých případů opravdu stal, a já to mohla zkusit. Nu, pak mi došlo, že vyražení okýnka mi asi nestojí za to, abych se ocitla v nějakém (možná i smrtelném) nebezpečí.

Přestřihnout kabel u myši
Myslím na to právě teď, protože mám myš přímo u sebe. Vlastně mě to celé napadlo před chvíli, kdy jsem měla na stole položený notebook a něco stříhala. Přepadla mě neuvěřitelná chuť přestřihnout ten kablík. Naštěstí pak zvítězil zdravý rozum. Přece jen, nová myš by byla drahá. Ale až budu mít nějakou nefunkční, určitě jí ten kabel přestřihnu!

Zapálit bankovku
Tohle je sen, který si tedy nikdy nesplním. Jsem dost velký šetřílek, takže by mi bylo líto to zapálit. Ale občas tu chuť vážně mám. Hořelo by to určitě hezky!

Vystřihnout něco z knížky
Znáte to, ne? Jak jsou pak hezké fotky, když třeba někdo vystřihl srdíčko ze své oblíbené knížky a má tedy srdíčko se svým oblíbeným textem. To by se mi líbilo! Ale mám takový pocit, že bych prostě nedokázala šmiknout do nějakého svého miláčka.

Nechat si hodit dort do obličeje
Nějaký nadýchaný, samozřejmě. A udělat to i naopak, abych mrskla někomu dort do tváře já. Vlastně to plánujeme s kamarádkou o prázdninách, uděláme si dorty a někde venku to provedeme. Můžu být ráda, že na své šílené sny nejsem sama!

Uhodit pěstí do počítačové obrazovky
No tak tohle by byla bomba! Nevím, jestli znáte jednu hru, kde šlo o to, že prostě musíte zničit počítač. Od té doby, co jsem jí hrála, mám chuť to udělat i doopravdy.

A co vy? Taky máte nějaký takovýhle "sen"?

Koncert

21. listopadu 2014 v 22:48 | Maddie Bonne
I přesto, že jsem poslední dobou jeho písničky až tolik neposlouchala, ho mám stále ráda. A tak jsem si samozřejmě nemohla ujít jeho koncert v našem městě!
Komu to ještě nedošlo, bavím se o Klusovi. V pátek 14.11. jsem měla tu čest a mohla jsem se na jeho koncert podívat.
Přišli jsme asi o hodinu dřív, ale přesto jsme neměli zrovna nejlepší místa. Hodinka čekání ubíhala pomalu, ale příjemně - povídáním s kamarádkami. Byly jsme tam čtyři + dvě maminky, ty se od nás ale docela odpojily, za což jsem byla vděčná. Přece jen, kdo chce chodit na koncert s rodiči svých kamarádek? Dvě ze čtyř Kluse neposlouchaly, byly tam jen kvůli maminkám. Ááá. Nebyly tedy moc nadšené. Ááá. Já tam pak naprosto umírala nadšením.
A když najednou přišel na scénu... Musím říct, že mu to slušelo. Nehodnotím lidi podle vzhledu, ale umím ocenit, když to někomu sluší, chápete. Úplně se mi podlomila kolena. A to ne z jeho vzhledu, ale prostě z toho, že je to on. Že ho po dvou letech zase vidím. Že se usmívá. Že slyším jeho hlas naživo. No prostě jsem tam stála a zírala, možná i s otevřenou pusou.
A když začal zpívat... Ááááá! Znala jsem slova většiny písniček, tak jsem zpívala taky. A tancovala jsem. Nebo spíš se pohybovala do rytmu. No dobře, možná jsem se spíše pohybovala mimo rytmus. Ale bylo to fajn. On sám říkal, že se máme chovat tak, jak chceme, že nemáme hledět na to, co si o nás můžou myslet ostatní. A tak jsem to tak dělala, prostě jsem nemyslela na to, že je tam ještě někdo další.
Když to všechno skončilo... Byla jsem neuvěřitelně nabitá pozitivní energií. Nemohla jsem se přestgat usmívat. Nezkazilo mi náladu ani čtvrt hodinové mrznutí venku a čekání na odvoz - hodnou maminku, která kvůli mně vydržela vzhůru.
Nemám jeho podpis. Nechtělo se mi na něj čekat, když vím, že minule to bylo tak na dvě hodinky. A přece jen, jeden už doma mám. Nemám s ním fotku. Já z focení nejsem zrovna nadšená a stejně bych tam vypadala tak špatně... Ale víte co mám? Kupu úžasných vzpomínek. Úsměv na rtech. A to jsou věci, které jsou lepší než tisíc podpisů.
Děkuju, děkuju Ti za to, že pro nás tohle děláš.

Ochota

15. listopadu 2014 v 11:04 | Maddie Bonne
Přemýšleli jste někdy nad ochotou? Ne? Řeknu vám pravdu - já také ne.
Ale když se mě jedna osoba zeptala na to, jak lidi donutit k větší ochotě, přemýšlela jsem nad tím. No, to by mě taky zajímalo, byla první myšlenka, která mi prolétla hlavou. Ale po několika dlouhých hodinách... Dobře, spíše po pár minutách, které by se daly spočítat na prstech jedné ruky, jsem dospěla k jasnému názoru.
Nijak.
Divíte se? Možná vás napadlo, že lidem můžete slíbit nějakou odměnu, a oni pak budou ochotnější. Jenže to není pravda. Když jim musíte slíbit odměnu, aby něco udělali, není to už ochota. Je to čistá vypočítavost. Také občas dělám něco jen kvůli jisté odměně, ale je mi jasné, že to není ochota. Na ochotné lidi se můžete spolehnout. Jsou tu pro vás, když je potřebujete (musíme však myslet na to, že i ochotní lidé musí někdy spát).
Nevím, jestli se i já dám počítat mezi ochotné lidi. Někdy jsem ochotná až příliš, někdy zase vůbec.
A občas ty věci, co dělám z ochoty, nedělám ráda. Ale prostě je udělám. Tak se mi nabízí otázka - jsou ochotní lidé i ti, co to udělají, i když se jim do toho vůbec nechce? Vy možná odpovíte, že ano, a vlastně i já tak po chvilce přemýšlení musím odpovědět. Ale často jsem si myslela, že ochotný člověk je ten, co to dělá s radostí. A ona je asi pravda, že ten člověk to dělá trochu s radostí. Protože i když je to ta nejpříšernější práce na světě, jsem ráda, že jsem někomu pomohla. Teda, pokud to nedělám pro někoho, koho nesnáším. Nebo pokud nemám svou protivnou náladu. Tu mám dost často.
Celkově bych ale asi řekla, že nejspíš nejsem příliš ochotná osoba. Ale ochotných lidí si velice vážím, možná hlavně proto, že dnes už je to skoro vyhynulý druh.
Co si o ochotě myslíte vy? Počítáte se mezi ochotné lidi?

Život je spravedlivý?

11. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Už ani nevím, co jsme to vlastně řešily, ale jely jsme v autě. Mohlo mi být asi deset. Zrovna jsem koukala z okýnka, když moje maminka pronesla tu památnou větu - Život je spravedlivý.
Tahle tři slova na nějakou dobu ovládala můj život.
Samozřejmě, že se mi děly špatnosti. Dělo se mi jich spoustu. Ale většinou jsem si při tom řekla Život je spravedlivý a věřila, že jednou se mi to v dobrém vrátí. Že jednou bude fajn. Občas jsem už měla chuť to všechno vzdát, ani tahle slova nefungovala. Ale vždycky mě to nějak podrželo. Byla jsem malá holka, která bezmezně věřila své mamince. Jenže všichni rosteme... A tak jsem se i já proměnila v trochu starší malou holku.
Vlastně ani nevím, jak se pozná, když někdo dospěje. A nemůžu říct, že bych nějak výrazně dospěla. Jen jsem prostě začala některé věci vnímat jinak. Mimo jiné i právě tato tři, doteď pro mě velice důležitá, slova. Začala jsem uvažovat, co na té spravedlnosti vážně je. A jestli boží mlýny opravdu melou, ať už rychle nebo pomalu. Dospěla jsem k jednomu názoru.
Nemelou. Život není spravedlivý. Dobrým lidem se dějí špatné věci a ti zlí zase mají vždycky štěstí. Není to fér, že se toho těm dobrým musí dít tolik zlého. Copak si to zaslouží? A co já, jaký bude můj život? Vždycky jsem věřila, že lepší, když je přeci život spravedlivý, ale teď, když vím, že tomu tak není, tak se bojím, jaké to teda vlastně bude. A jaký bude život druhých.
Jenže jedna věc mě na tom trápí nejvíc. Ta otázka se mi stále honí v hlavě, nějak se jí nemůžu zbavit. Je to zvláštní, že mě to zajímá víc, než samotná skutečnost, že život prostě není spravedlivý. Ale už je to tak. Vždycky jsem si cenila upřímnosti, tak...
Maminko, proč jsi mi lhala?

Rozhovory

5. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Jak moc mám ráda rozhovory s ostatními.
Rozhovory, kdy sedíte naproti sobě a mluvíte, jsou skvělé. Můžete vycítit, co ten druhý cítí, poznat, co si myslí.
Já mám ale raději ty rozhovory, kde si lidé píší. Já vím, já vím. Podle vás nic nemůže nahradit mluvený rozhovor, že? Ale pravda podle mě je, že když lidé píšou, jsou takoví více otevření. Řeknou věci, které by vám do očí nikdy říct nedokázali. Stejné je to i se mnou, jsem mnohem otevřenější, když píšu. Moji internetoví kamarádi (nebo nevím, jak je nazvat, jsou to plnohodnotní kamarádi, jen je znám z internetu a bydlí daleko, takže konverzace funguje v psané podobě) toho o mně ví nejspíš mnohem víc než moji kamarádi z reálu. Říkám jim toho spoustu.
Ale prostě hrozně ráda mám, když takhle vedu rozhovory. Možná o úplně banálních věcech, ale já se dozvídám spoustu nových věcí. Nikdy totiž nevíte o nějakém člověku naprosto všechno. Anebo jsou to složitější, hlubší rozhovory. Ten člověk se mi otevírá a já se otevírám jemu. Občas to je, jako kdybychom se předtím neznali a doopravdy se poznali až teď. Je to něco magického. A já si neskutečně vážím chvílí, kdy se mi někdo otevře a snažím se ho nezklamat. Tak mi držte palce, ať opravdu nezklamu....

Jak se máš?

4. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Tak tuhle otázku známe snad všichni. Přiznejte, že s ní občas taky obča začnete nějakou tu konverzaci! Zajímavé je, že je to většinou konverzace v psané podobě. Já tedy většinou nepřijdu za kamarádkou ve škole a nezeptám se jí, jak se má. Je to špatně?
A popravdě, když už se někoho ptám... Většinou mě to ani nezajímá. Teď mě neberte jako necitu. Samozřejmě, že nemám ráda, když jsou lidé smutní a podobně. Ale když se jich ptám, tak mi na tom v tu chvíli ani tolik nezáleží. Prostě nějak zahajuji konverzaci. Stalo se z toho jakési klišé.
Je opravdu jen málo lidí, kterých se ptám, protože mě to vážně zajímá. A většinou o bývají právě ti lidé, se kterými nemusím konverzaci zahajovat touto otázku, se kterými ta konverzace prostě přijde nějak sama, a pak lehce plyne. Ale mě to zajímá, zajímá mě, jak se těm lidem vede. Jak se mají, jestli je něco netrápí. A tak se jich na to zeptám. Ale neptám se často, nechci je tím otravovat, nechci, aby si mysleli, že naše konverzace se dostává do fáze klišé. Ona se tam nedostává, dostává se právě do něčeho mnohem víc a právě proto se ptám, protože mě to zajímá. A já doufám, že odpověď nebude nějaké "jde to" či "fajn", i když to třeba vůbec nejde a není to fajn. Já chci, aby se mi po té otázce otevřeli, řekli mi, co se jim dneska přihodilo hezkého i nehezkého, co je trápí nebo těší. Já se například při této otázce snažím vypisovat, pokud odpovídám člověkovi, na kterém mi záleží. A také, pokud mám zrovna náladu. Pravda je, že z bolístkami se svěřuji jen opravdu pár lidem. Ale přitom chci, aby se ostatní svěřovali mě...
Neptám se vždy jen "jak se máš?" ale například "jakpak se máš?", "jak se vede?", "jakpak se vede?" a podobně. A vymýšlím toho víc, jen aby se z toho nestalo pouhé nudné klišé, tedy aby to ten člověk jako pouhé nudné klišé nechápal. To by mě mrzelo.

Ale hlavně mě zajímá, jak jste na tom vy s otázkou "jak se máš"?

Halloween

1. listopadu 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Stop, stop! Nekřičte mi tady, že Halloween je pouze americký svátek a my bychom měli jako správní Češi slavit Dušičky.
Halloween je 31.10. a Dušičky 1.11., tak co je za problém? Akorát to krásně navazuje. A přiznejte se, vy byste snad neradi chodili jako malí v kostýmu po domech sousedů a nežebrali o sladkosti?
U nás to teda ale takhle nefunguje, samozřejmě. Teda, třeba mamka pracuje ve vesnické škole a tam to mají tak, že opravdu chodí po vesnici koledovat. Je to hezké. Já jsem sice taky z vesnice (z jiné, než je mamky škola, tady je to tak malé, že tu žádná škola není), ale koledovat se tu nechodí. Chm.
Takže vlastně ani nemám, jak bych ten Halloween oslavila, že? Ve škole ho totiž taky neslavíme, ono na gymplu by o to už asi maturanti nestáli, kdo ví.
Jenže včera mi jistá osoba vnukla nápad... A tým nápadem byly dýně. Vyřezání dýní. Já jsem snad dýni ještě nikdy sama nevyřezávala, no fakt. Ale říkala jsem si, už je pozdě, kašlu na to...
Jenže mi to nijak z hlavy nešlo, takže jsem hezky dopoledne 31.10. ze školy napsala mamce SMSku: "Koupila bys mi, prosím, nějakou dýni? Klidně i dvě menší." (bylo to doprovázenou bandou smajlíků, ale já už jsem dlouho tady ve článcích smajlíky nepoužila, tak si to přece nebudu kazit, že?). A moje milá maminka odpověděla, že teda jo. Ze skautů jsem odjela dřív, nemám dneska zrovna skvělou náladu, takže už jsem se těšila domů. A doma na mě čekaly dvě krásné dýně, každá trochu jiná. Pustila jsem se do práce, ale pak mi začalo Prostřeno, chápete... Nakonec bylo dobře, že jsem si dala přestávku, protože pak celá rodinka odfrčela někam pryč a já měla dům pro sebe. Takže jsem si hezky pustila písničky a pustila se do dlabání. Byla to docela fuška, neřekla bych, že by to taková mohla být, ale možná jsem to jen dělala špatně, jsem prostě kopyto. Dužinu jsem musela uchovat, čehož trochu lituju, protože mamka z toho jistě bude něco vařit a já dýně prostě nemusím. K jídlu je nemusím. Dekorace je to ale krásná.
Ksichtíky jsem si předkreslila fixou a šlo se k vyřezávání. Kupodivu se mi nepodařilo celé dýně rozcupovat na kousky. A teď už je mám obě hezky na okně, v nich svíčky a jsem spokojená, že jsem ten Halloween alespoň nějak oslavila!

Slavíte nějak Halloween vy? Můžete se svými dýněmi či kostými pochlubit v komentářích.

Tak tohle jsou moje dýničky. Chápejte, první pokus. A vypadá to, jak kdybych to fotila mikrovlnkou. Nojo, kvalitka mého mobilu.

Ztráta kouzla

31. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Znáte stránku weheartit.com? Ne? Tak se tam určitě podívejte. Narazíte tam na neskutečně krásné obrázky.
Jako třeba my s kamarádkou. Většinou si tuhle stránku projíždíme o informatice (jsme to ale rebelky), ale tentokrát jsme se zrovna koukaly u ní doma. A objevily jsme nádhernou fotku. Fotku jakéhosi muže, samozřejmě. Nemyslete si, já moc nejsem přes to, jak kdo vypadá. Je mi to upřímně celkem fuk, raději hodnotím to, co je uvnitř (a myslím to vážně. Spousta lidí to jen tak říká, aby třeba nevypadali povrchně, ale hodnotí lidi podle vzhledu. Já ne. Alespoň většinou ne). Jenže on... Nebo možná ta fotka... Prostě v tom bylo cosi magického.
Teď po týdnu našla kamarádka jeho fotku znovu a přemýšlely jsme, kdo to asi může být. A já jsem konečně zapojila taky mozek a šla vyhledávat na googlu podle obrázku. Bylo to hned. A už jsem ho měla! Ale bylo to dobře?
Vypadal... No, jinak. Vlastně stejně, ale pro mě jinak. V ostatních fotkách už tak nějak chybělo to kouzlo. Nejspíš byla chyba si ho hledat.
A víte, já se většinou docela bojím, že si zkazím nějaké hezké iluze. Třeba jako u Percyho Jacksona a Ricka Riordana. On má ještě další série. Ale prostě... Bojím se je číst, protože co kdyby to bylo stejné jako Percy a mně by už Percy nepřišel tak originální? Nebo co kdyby to bylo lepší než Percy a já už potom Percyho neměla tolik ráda? Prostě si nechci zkazit to kouzlo...
Prostě nechci o ta kouzla přijít. A tak radši nechávám okamžiky pohými okamžiky a nesnažím se z nich vytěžit co nejvíc...
Problém ale je, že právě teď nevím, co mám dělat. Mám možnost, že uvidím svoje kamarády z internetu, nebo jak to nazvat. Prostě lidi, se kterýma si jen píšu. A jednou jsem si s nima volala. A já nevím. Co když se to pokazí? Co když něco neklapne a nesedneme si? Co když se to prostě nepovede? A všechno ztratí své kouzlo... To kouzlo, které mi teď tolik pomáhá...
Já jsem navíc dosti stydlivá, no.
Co byste na mém místě dělali vy? Potkali se s nimi nebo ne?

Návštěva u babičky

30. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Všichni to známe. Přijdeme k babičce, chvíli tam pobudeme a vracíme se o pět kilo těžší.
Mám babičky tři, což je možná trochu neobvyklé, ale prostě chápejte... Rozvody. Přesto tak nějak tohle zažívám jen u jedné babičky. Druhá se o mě moc nestará a když už, tak mě rozhodně nekrmí. A já jsem za to ráda, protože ona vážně neumí vařit. Člověk by řekl že babička, co neumí vařit, to by byl snad i oxymorón. Ale ne, vážně to existuje. No a ta třetí babička žije na druhém konce republiky a vídám ji ztěží jednou do roka.
Ale dnes jsem zajela k té první babičce, k té, co umí vařit a bydlí blízko. Šli jsme se tam koukat na Prostřeno, stejně jako v pondělí. Nechápejte to tak, že doma snad nemáme televizi. Ale prostě utužujeme rodinné vztahy, chápete? A Prostřeno je i docela fajn, hlavně, když se tam několik lidí snaží přečíst slovo cheesecake a vzniknou takové perly jako chesekaké, šísaké nebo číský dort...
Už jsme tam byli i v pondělí a babička se mi sto let snažila nacpat nějaké jídlo. Já už ale doma večeřela, stejně jsem si nechala dát aspoň buchtu, aby babička byla spokojená. Dnes jsem byla připravena lépe, radši jsem doma nevečeřela. Užila jsem si cestu autem... A už jsme tam byli. Vkročím, bylo vidět, že babičku s dědou naše (i když nehlášená) návštěva potěšila. A babička hned, jestli si dám něco k jídlu. Tak říkám, ano, babičko, dám. A ona na mě vybalila dvě jídla, no chápete to? Když jsem se teda po chvilce rozmýšlení rozhodla pro jedno, říkala, ale no tak, tamto je taky dobrý... Nakonec jsme se dohodly, že mi teda dá od každýho trochu. A dokážete si představit, co asi u babiček znamená trochu. Říkám, babi, dobrý, to mi stačí. A babička, jojo, dobře. Načež do kastrůlku (oni totiž ještě měli rozbitou mikrovlnku, tak to ohřívali na kamnech. Říkala jsem, ať si teda nedělají práci, že nic nepotřebuju. Ale to ne, prej je to na kamnech stejně jendoduchý jako v mikrovlnce) přihodila další vrchovatou lžíci čočky. Pak už kastrůlek naštěstí položila na kamna a šla připravit porci druhého jídla. A ta porce byla snad větší než ta předchozí.
Když jsem to jedla, myslela jsem, že prasknu, ale nějak jsem to do sebe naládovala. Za ten babičky spokojený úsměv mi to stálo.
Když se mě ale zeptala, jestli si nedám ještě štrúdl, musela jsem už s díky odmítnout...

Jak probíhají vaše návštěvy u babiček a dědečků?

Jízda autem

29. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Víte, já ji mám vlastně hrozně ráda. Taková hodinová je optimální.
Vždycky si zapnu rádio, u nás máme Faktor, když jedeme někam dál, musím ladit nějaké jinačí. A poslouchám ty písničky tam, když se mi nějaká vážně nelíbí, tak naladím zas jiné rádio, ale pak se třeba vrátím k tomu předchozímu, když jsem si jistá, že ta píseň už skončila. A pak třeba začnou hrát mojí oblíbenou písničku a já jsem nadšená. Sice bych si ji klidně mohla pustit i na mobilu, ale to není ono, v tuhle chvíli víte, že vaši oblíbenou písničku poslouchají i jiní lidé a možná také jedou autem a možná jsou stejní jako vy. Nechávám se unášet vlastním proudem myšlenek a pozoruju míhající se krajina za okýnkem. Vnímám lesy, louky, domy, města. Přemýšlím o osudech těch stromů, o osudu každého stébla trávy a konečně i osudu lidí. Vymýšlím si příběhy, občas hraju bláznivé hry, kdy jakoby běhám slalom mezi stromy rostoucími kolem silnice. Počítám stromy a myslím u toho na to, jak jsme s kamarádem počítali břízy, když jsme byli malí a jeli na hory, a všechno bylo bílé a zasněžené a my jsme místo bříza říkali "bzíza", protože jsme prostě ještě vážně byli moc malí. Čtu si názvy malých vísek i velkých měst a občas se jim směju a nemůžu přijít na to, jak tohle vlastně mohl někdo vymyslet.
Občas i zavřu oči a nesleduju tu krajinu, co se míhá kolem mě. To si pak mohu představovat svou vysněnou krajinu, ale nedělám to, protože moje vysněná krajina je mnohdy právě za okýnkem. Představuju si budoucnost, svojí budoucnost, alei budoucnost druhých, i když vím, že to tak nikdy nebude, ale stejně si ji představuju a ty představy jsou všude kolem mě, jako by vyplňovaly celý prostor auta. A myslím i na přítomnost, protože přítomnost je mnohy krásnější než budoucnost, právě díky tomu, že přítomnost je právě teď a je to něco, čím si mohu být jistá, zatímco budoucnost je tak jednoduše nejistá. Ale představy přítomnosti nevyplňují pouze auto, zanechávám je na každém místě, kterým jsme projeli, jsou na větvi každého stromu, jsou v každé kapce rosy. Přítomnost je všude. V té chvíli je všude, ale v další chvíli už není nikde. A přitom tu stále je.
Miluju ty jízdy autem a jsem asi blázen. Ale já je prostě a jednoduše miluju. Mohla bych takhle uhánět nekonečně dlouho, nejlépe sama jen s okolní krajinou a mými myšlenkami. A byla bych šťastná, protože v těch chvílích v autě vážně šťastná jsem. A jsem vážně blázen, protože v létě je tam moc vedro a v zimě moc zima. Ale já to miluju a je mi to jedno.

Nákupy

28. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
V sobotu jsem s kamarádkama vyrazila do Českých Budějovic na menší (aspoň jsem si prvně myslela, že budou menší, ale nakonec tomu tak úplně nebylo) nákupy. Strávily jsme 6 hodin (!!!) v obchodním centu Mercury a ta útrata... Ach... Jsem příšerná!
Prvně jsme zavítaly do Levných knih. A už tam to se mnou šlo z kopce. Chápejte, tak levný knížky, to bych si snad koupila i v případě, že by to byla naprostá kravina! Ale musela jsem vybrat jen několik, uch... Tak jsem si tedy vybrala tyhle:
Zlaté město
(19 Kč)

Smrtící chaos
(29 Kč)

Hra na bohy
(39 Kč)

Lovec duchů
(49 Kč)

Vymítač duchů
(59 Kč)

Vládce duchů
(59 Kč)
Potom jsem se ještě vrátila a koupila dárek mamce k Vánocům od jejího oblíbeného spisovatele Lee Childa, Varovný signál (99 Kč).
Dál jsme tak procházeli obchody s oblečením, vyzkoušela jsem si jedny šaty, ale vypadala jsem v nich naprosto otřesně! V jednom obchodu jsme ale objevily krásné náušnice, které jsem koupila kamarádce (která s námi nebyla), co měla narozeniny právě v sobotu.
Potom jsme zavítali do Albi, kde měli asi tisíc věcí se sovičkama, které já naprosto zbožňuju, takže jsem přímo umírala nadšením. Musela jsem se hodně držet, abych nic nekoupila. Pak to ale zachránila kamarádka a koupila mi úžasný bloček se sovičkou, že mi ho dá k Vánocům. Budu si do něj zapisovat knížky, které si přeju, abych je všechny nezapomněla (už na to jeden bloček mám, ale ten se sovičkou je hezčí a je tam i knížka, takže se na to hodí víc). Trochu mě mrzí, že nenapadlo i druhou kamarádku, aby mi tam něco koupila, i když jsme jí to hodně naznačovaly u úchvatný magnetický záložky a potom i u hrníčku se sovičkama (všechno do 50 Kč, takže to neberte tak, že bych si přála od kamarádek něco extra drahého a chtěla je zruinovat). Alespoň jsem tam ale já koupila něco jim k Vánocům. Přívěšky na klíče jako malé knížečky, nadepsané "Svět podle Anny/Renaty/Terezy" (jména kamarádek). Mám totiž tenhle přívěšek taky, najdete tam něco o vašem jméně a tak... Vcelku vtipné to je.
Pak jsme zase chodili po obchodech s "hadrama", jak to s oblibou nazývám já, protože nejsem zrovna příznivcem nákupů oblečení. Nakonec jsem si ale i já vybrala a koupila jsem si šátek kolem krku a čepici. Ten šátek je černý (možná tmavě modrý?) s bílými puntíky a už jsem ho vážně potřebovala, protože jsem zjistila, že je fajn mít krk v teple, když mám kašel nebo tak. A ta čepice je jako sovička a je strašně roztomilá a krásná, ale bojím se jí nosit, abych nebyla za děcko. Tak uvidíme. Já se totiž bojím nosti skoro všechno.
Korunovala jsem to dárkem pro kamarádku, která měla narozeniny už v srpnu. Koupila jsem jí hezounká modrá pírka do vlasů.
A pak už jsme se, ověnčeny taškami, jelikož ani mé kamarádky s nákupy nezahálely, vydaly autobusem zpět k domovu...
A co vy? Jak moc utrácíte, když jdete někam nakupovat? A co hezkého jste si naposledy koupili?

Jeden den ve škole

22. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Tak tímhle samozřejmě nemyslím, že bych byla jen jeden den ve škole. Zatím jsem chyběla "jen" tři dny, jinak do školy chodím neustále.
Ale rozhodla jsem se, že vám popíšu jeden svůj den ve škole. A to zrovna ten dnešní! (berte to tak, že je úterý večer. Ono totiž opravdu je úterý večer, přesně 18:57, ale já si články přednastavuju a tenhle článek by měl vyjít ve středu ráno v 6:00. A kdo ví, kolik a jaký den je právě teď, když to zrovna vy čtete). Ve škole je to nuda, takže tenhle článek možná také takový bude? I tak jsem se vám ale rozhodla ukázat, jak to ve škole vnímám já.

První hodina: Čeština. Přesněji literatura. Já mám vcelku ráda našeho učitele, navíc ráda čtu. Naše literatura mi ale začíná hodně připomínat dějepis a začíná se stávat, že se při ní nudím. Největší šok mě čekal na konci, když nám učitel řekl, aŤ si v pátek přineseme čtenářské deníky. To si vážně myslí, že jsem si od začátku roku stihla nějaký zavést? Už jsem si sice koupila krásný sešit, ale napsáno v něm ještě nic není...

Druhá hodina: Fyzika. Tak myslím, že tady ani nemusím moc mluvit, fyzika je prostě... Eh. Ještě když jsme psali písemku a já to nejspíš pokazila. Jojo, vektory nejspíš nebudou mou silnou stránkou. Přiznávám se, že při fyzice zrovna dvakrát neposlouchám. Úloha o pohybu, kterou jsme dělali po písemce, mi zrovna moc nešla, takže jsem si tam projížděla něco na mobilu. Jsem já to ale úžasný student!

Třetí hodina: Francouzština, ze které jsme měli psát, takže jsem se samozřejmě o přestávce pilně šprtala slovíčka. Vejdu ale do třídy a... co to... Stojí tam studentka z našeho gymnázia, která tenhle rok odjela na studijní pobyt do Francie. Tam zrovna probíhají podzimní prázdniny, a tak se přijela podívat za námi. Měla připravenou prezentaci a vyprávěla nám i o francouzském školském systému, což, musím uznat, bylo nadmíru zajímavé. Pro mě ale samozřejmě nejlepší bylo, že jsem se díky tomu vyhla písemce. A ještě něco - ta dívka tem bude studovat tři roky, tedy až do maturity. Neuvěřitelně ji za to obdivuji, já bych to asi nikdy nezvládla.

Čtvrtá hodina: Dějepis. Rozdali jsme si tesy, mám za jedna, jupí! Hádejte, proč... Samozřejmě díky mé úžasné sousedce, která všechno hezky umí, a já jsem jen párkrát nakoukla... No, jak už jsem říkala, já jsem vážně úžasná studentka. Potom jsme si psali nějaké poznámky o Egyptu, ale já už si sešit na dějepis moc nevedu, takže jsem si psala s lidma na skypu a na facebooku. Možná bych se měla naučit být trochu pilnější...

Pátá hodina: Volná! A jelikož ji má stejně i kamarádka, která je o třídu vedle, šla jsem na oběd s ní. Co bylo k obědu se mě radši neptejte, znáte snad školní jídelny. Já si teda nemůžu moc stěžovat, sním tam skoro všechno, ale někdy si pro nás vymyslí opravdové "pochoutky"... A vážně úžasné je, když si ani nemáte s tím jídlem kam sednout. Naše jídelna je žalostně malá. No, oběd jsme do sebe tedy naházely docela rychle, a pak už se volná hodina nesla jen v duchu nicnedělání. Snad jen to, že jsem vedla debatu s kamarádky spolužákem. O tom, jestli je skořice dobrá nebo není. Já tvrdím, že není, nesnáším skořici...

Šestá hodina: Angličtina. Zpět k učení, aspoň tak by to bylo, kdybychom neměli spojenou hodinu (jsme rozděleni na dvě poloviny, dnes tam naše učitelka nebyla, takže jsme byli spojeni s druhou půlkou). Takže jsme se celou dobu koukali na seriál How I Met Your Mother s českými titulky. Mám ten seriál ráda, vůbec mi nevadilo, že jsem stejně už všechny díly viděla. Ale samozřejmě jsem nezapomněla na své přátele na skypu a facebooku a vesele chatovala dál. Je to těžké, odepisovat a stíhat číst titulky.

Sedmá hodina: Zeměpis. Nemám ho ráda, vážně ne. Je to příšerná nuda. Navíc jsem zjistila, že jsem si zapomněla lenocha do sešitu, takže... Jsem si nepsala poznámky. Nechci je přece mít celé hrbolaté, ne? Zvonění pro mě bylo přímo vysvobozením. Je jediné štěstí, že naše učitelka končí opravdu přímo ve chvíli kdy zvoní. I když má třeba zrovna načatou větu, nedořekne ji a my si s jásotem začínáme hned balit věci.

Osmá + devátá hodina: Dvouhodinovka tělocviku. Já jsem nesportovní typ, vážně ho moc nemusím. Ale dnes to bylo přímo utrpení! Ještě nejsem úplně zdravá, občas kašlu a mám ucpaný nos. A jít běhat ven, kde byla pěkná kosa... To mi zrovna nepomohlo. Moc jsem toho neuběhla, přiznávám se. Potěšilo mě, že jsme skončili asi o půl hodinky dřív!

A teď jsem doma, je 21:16 a jdu spát, protože ten dnešní den mě vážně vyčerpal, i když to tak z těch hodin možná nevypadá...
P.S. Bystří přijdou na to, že tenhle článek jsem psala vážně dlouho. Dělala jsem mezitím milion dalších věcí...

Kryty na mobil

21. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Dneska vás prostě musím požádat o radu (a doufám, že mi někdo vážně poradíte). Objevila jsem úžasnou stránku s kryty na mobily. Štěstí je, že tam mají i na ten můj mobil. Jenže je jich tam tolik a já se nemůžu rozhodnout! Jisté mi je aspoň to, že chci nějaký se sovičkami... Já totiž sovám naprosto propadla! Už si s nimi objednávám i povlečení. A jsou prostě úžasné.
Nebudu to zdržovat, tady jsou moji favorité, který je podle vás nejlepší?


Googlení blogu

20. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Chápejte, to je dneska hrozně in, googlit sám sebe. Já negooglím tak úplně sebe, ale názvy svých článků. A vlastně mi to dělá celkem radost. Rozhodla jsem se vygooglit názvy nějakých svých nedávných článků a ukázat vám, kolikátý nalezený odkaz byl vlastně na ten můj článek. Tak jdeme na to!

Jen se zachytit - první!
Nepovedené výrobky - jako druhý
Milý X - na konci první strany
Tam na louce - první!
Před srazem - pátý
Pan N - pátý

A co se stane, když vyhledám pouze blogisekzuka? První tři články, které google nalezne:


Zkoušeli jste vy někdy googlit vaše články a blog? Který váš je článek je podle vás nejpovedenější a měl by vyjet jako první?

Moje platební karta

17. října 2014 v 6:00 | Maddie Bonne
Tak jsem si jako velká holka včera byla vyzvednout v bance platební kartu.
Nevím, jestli jsem na ni moc malá? Někteří říkají, že ano, avšak má ji i spousta mých spolužáků. Tak já vám nevím.
Sama si přijdu docela malá na to, abych vlastnila něco takového (já si vlastně přijdu malá skoro na všechno). Zároveň si ale říkám, co je na tom takového? Nic moc se tím nemění. Snad přijdou jen změny k lepšímu.
Tou první je, že už nebudou dohady s penězmi na Dobrého anděla. Každý měsíc posílám stovku a občas se mi zdá, že jaksi nedorazila... Přes účet to posílá mamka a taky často zapomíná, jsou v tom pak zbytečné zmatky a nějak se nelze dohrabat k pravdě. Takže teď si to zaplatím hezky já a všechno bude v klidu.
Tou druhou a naprosto zásadní, úžasnou, dokonalou změnou je to, že si můžu objednávat knížky přes internet!!! Jsou tam samozřejmě levnější a občas je při dražší objednávce i poštovné zdarma. No neberte to, že.
Neznáte někdo nějaké dobré internetové knihkupectví, se kterým máte zkušenosti?
Prý už teď vyšla Papírová města od Johna Greena (já to nějak zapomněla sledovat), takže si ji koupím. A k tomu nějaké další knížky z mého seznamu přání, protože chci to poštovné zdarma. Takže zase nákup, který mě na chvilku vysaje a znemožní mi si kupovat cokoliv dalšího.
A to bych přitom měla šetřit, protože bych chtěla příští rok jet na tři měsíce studovat do Anglie. Ještě nevím, kolik přesně to stojí, ale určitě to nebude zadarmo. A já asi nakonec stejně nikam nepojedu, protože neumím pořádně anglicky (tímto zdravím mou učitelku angličtiny, díky, že to tak krásně umíte naučit. A teď to neberte tak, že se snažím všechno svést na učitelku, přiznávám, jsem na jazyky celkem tupá, ale když vás to někdo učí s chybama, tak to asi nebude úplně ono). A ta cena je taky dost zásadní, pochybuju, že bychom na to měli. Takže přání jedné malé holky zlepšit si angličtinu, zažít nové věci a tak, asi zůstane nevyslyšeno. Jak smutné, že dnes ve všem hrají roli hlavně peníze.
Ale ještě jedna věc k mé platební kartě. Když jsem si nechávala zařizovat účet, ptali se mě na různé otázky. Jméno matky, důležité datum... Na všechno jsem našla odpovědi, ale otázkou "oblíbené místo?" mě celkem zaskočili. Jedno mám, ale nemůžu jim tam přeci vykládat, že mám ráda rybník s lodičkou ukrytý v lese nedaleko našeho domu, ne? Mamka za mě řekla Londýn, ale v tu chvíli mi naskočil Brusel, a tak jsem ji opravila. Londýn mám ráda, ale Brusel bylo takové to první město v cizině, které jsem pořádně navštívila.
A hádejte, co mě čekalo, když jsem si pro tu platební kartu šla? No samozřejmě, že ta platební karta. A bylo na ní Atomium! Kdybyste to někdo nevěděl, je to stavba v Bruselu. A já tam samozřejmě bylo. Hrozně mě to potěšilo, teď mám Brusel každý den na očích. Je to krásné.
A co vy, máte platební kartu? A co si myslíte o tom, že ji vlastní patnáctiletá holka?

TAG - Zpověď blogerky

12. října 2014 v 15:37 | Maddie Bonne
Byla jsem zatagována a docela mě to překvapilo. Avšak příjemně překvapilo. Budu odpovídat na pár otázek, tak se o mně třeba dozvíte něco nového. No, vrhneme se na to!

Nominovala mě Zuzka (stejné jméno, jé).

1. Kolik času denně trávíš psaním a upravováním článků?
Popravdě? Moc dlouho ne. Vlastně jste si asi všimli, že poslední dobou skoro nic nevycházelo. Teď se teda snažím to napravit, ale déle než půl hodinka za den to nebude. Víc času spíš trávím při upravování celkově blogu a starších článků. A vše samozřejmě záleží na mé náladě, někdy si dokážu dopředu napsat deset článků, a někdy třeba týden nevím, co bych mohla napsat.

2. Utrácíš nebo šetříš?
Vždycky jsem byla docela šetřílek. Poslední dobou mi ale peníze nějak mizí... Utrácím za knížky, za pohledy a známky. Občas si taky s kamarádkama zajdu na Bubble tea nebo někam. Rozhodla jsem se totiž, že nemá cenu si šetřit, že musím trochu "žít" a neškudlit každou korunu. Samozřejmě ale utrácím v rozumné míře a v mé kasičce je stále nějaká ta rezerva.

3. Kdy je pro tebe nejjednodušší blogovat?
Ve chvílích, kdy mám nápady, samozřejmě. A asi večer, to je fajn. Většina mých článků vznikla večer. Protože kdo má čas a náladu někdy po ránu, že? (a že mé články poslední dobou vychází ráno, toho si nevšímejte - jsou přednastavené)

4. Co ti dělá psaní za počítačem pohodlným?
Moje postel! Já na ní jsem teda pořád. V mém pokoji je jen jedna, ne moc pohodlná, židle, a tak raději sedávám s notebookem na posteli. Občas si i lehnu, například teď ležím. A určitě mi ho zpříjemní nějaká to dobrota nebo teplý čaj. A po večeru mléko s medem... To zbožňuju.

5. Jaký je tvůj nejhorší make-upový zlozvyk?
Velmi záludná otázka pro někoho, kdo se nemaluje. Teda, občas řasenkou, ale teď jsem po ránu tak líná, že ani tou ne. Takže mým zlozvykem je asi to, že se nemaluju?

6. Jakým citátem by se měl podle tebe řídit svět?
Copak se svět může řídit jen jedním citátem? To by moc dobře nefungovalo... Ale možná by to mohl být třeba tenhle: "Jsou okamžiky, kdy se vyplatí bojobat a být poražený, než nebojovat vůbec." (Ano, mám ho na své nástěnce. Ano, právě se na něj koukám. Ne, neřídím se jím, ale měla bych)

7. Jak dlouho ti trvá, než se připravíš ven?
Většinou moc dlouho ne. Vezmu si jen peněženku, mobil, učešu se... A jsem asi připravená. Pokud by to bylo ráno, tak si ještě čistím zuby, oblékám se... Takže tak 20 minut nanejvýš.

8. Kdo je tvůj oblíbený bloger/ka?
Já! Ne, to zní moc egoisticky a navíc to ani není pravda. Ale nevím, koho mám nejraději. Je to těžké. Znám spoustu úžasných blogů a nejde si vybrat, který je nejlepší, to je jako kdybyste se mě zeptali, jaká je má nejoblbíenější knížka. Odpovědí je mnoho a přitom žádná.

9. Který bloger si zaslouží víc čtenářů než má?
Já ani moc nevím, kolik má který bloger čtenářů. Ale každý si zaslouží tolik, kolik si myslí, že si zaslouží.

10. Na co se nejvíce těšíš v příštím roce?
Toho je víc. Na leden, kdy vyjde kniha Will Grayson, Will Grayson. Na únor, protože snad půjdu na koncert Eda Sheerana do Prahy. Skvělá bude určitě plesová sezóna, s kamarádkama si maturitní plesy docela užíváme (ne, nepiju tam alkohol. Mně to nechutná). Pak na březen, kdy nejspíš vyjde poslední (tedy pátý) díl Bohů Olympu. Dál na Velikonoce, protože já hrozně ráda barvím vajíčka. Maluju je voskem a řeknu vám, dá to celkem zabrat. A výsledek stejně nic moc, ale snažím se zlepšovat. Samozřejmě se těším na letní prázdniny, ta škola mě už vážně vyčerpává a ničí. Těším se na období advěntu, protože kdo by ho neměl rád. A taky by měl být film Mockingjay, 2 část, takže na ten. A nejspíš i film Hledání Aljašky. A možná další filmy podle knížek, to už nevím. Ale těším se na ně!

11. Jak dlouho ti trvá připravit příspěvek?
Hm... Tak půl hodinky, hodinku? Podle toho, co je to za příspěvek. Nezlobte se na mě, jestli se vám to zdá málo. Ale já nejsem člověk, který by si v psaní něco plánoval, já prostě píšu, a pak jen doladím pár případných detailů. A vlastně se ten čas ani nedá moc dobře počítat, protože já u toho dělám spoustu jinýc věcí, pořád to přepínám, a tak... Třeba to bude i víc než hodinka, jen mi to tak nepřijde.

12. Co máš právě teď na sobě?
Tričko, ponožky... Spodní prádlo... Nějak jsem se ještě nedostala k tomu, abych si vzala tepláky, ale komu to vadí, když jsem sama doma! A tričko mám svoje nejoblíbenější, oranžové s ťapičkama. Zbožňuju ho.

13. Na co si ve svém životě nejvíce hrdá?
Jako člověk velice sebekritický na sebe většinou moc hrdá nejsem. Ale co si tak vzpomínám, hrdá jsem na sebe byla asi před rokem. Sehnala jsem několik lidí a vyrazili jsme sbírat odpadky do přírody. Ta obrovská hromada pytlů, která před námi po několika hodinách ležela, byla naprosto neuvěřitelná. A v tu chvíli jsem na sebe byla aspoň trochu hrdá.

Tak a je to za námi. Všímáte si toho čísla 13? Prý nešťastné, ale mně nikdy smůlu nepřineslo.

Dál nominuji Rachel-Roo, Jennifer Moonenc a Gabe.

Jak si zvykám na koně

6. října 2014 v 18:49 | Maddie Bonne
Víte... Já nikdy nebyla velký milovník koní. A teď mě, prosím, neodsuzujte. Ne, že bych je nenáviděla, to ne. Jsou to krásná a elegantní zvířata. Jenže já z nich vždycky měla tak trochu strach. Jsou větší než já. Schopní mě zabít jediným kopnutím.
A tak jsem nikdy nebyla to dítě, které by se rádo vozilo na koníčcích. Když jsem je krmila trávou, tak vždy opatrně. Aby mi náhodou neukousli ruku, že. Dnes už jsem starší, takže krmení probíhalo trochu snadněji. Přesto to ještě nebylo ono a strach zůstával.
Jenže zkuste si mít strach z koní, když vaše kamarádka je koňák každým coulem. Dokonce má i vlastního koně. A vlastně od té doby, co ho má, si já na ně začínám zvykat. Protože to prostě jinak nejde.
Samozřejmě, že tam s ní občas po škole chodíme jejich Bellu (bystřejším z vás to už jistě došlo, ale pokud někomu ještě ne, tak Bella se jmenuje její kůň) krmit. Kydat. A tak. Ne, že bych kydala. To ať si udělá kamarádka! Ale krmím koně. Jednou jsem musela i vlézt do ohrady nahánět je tam, aby přišli tam, kam jsme to potřebovali. No řeknu vám, já měla strach. Ae bylo to v pořádku.
Neříkám tedy, že se ze mě stane nějaký super koňák. Nejspíš už ke koním nikdy nenajdu takovou cestu, jako nacházely malé holčičky, které jsou dnes slečnami a fotky na facebooku mají výhradně s koňmi. Ale třeba... Třeba se zbavím strachu. A to by se mi hodilo, protože já jsem vyděšená skoro ze všeho. Tak aspoň z koní nebudu.
Pomalu si totiž začínám uvědomovat, jak úžasní jsou!

P.S. Možná jste si všimli, že mám "nové" jméno. Je to jen rozepsané MadB, tedy Maddie Bonne. Delší je lepší, ne? A chci vám říct, že se pokusím psát každý den, nebo alespoň obden. Třeba i malý článeček, ale aspoň něco.

Slzy

27. září 2014 v 23:32 | MadB
Mám ráda knížky, u kterých pláču. Je to zvláštní. Lidé nejspíš většinou nechtějí plakat. Ale já to objevila u knížky Hvězdy nám nepřály. Plakala jsem a bylo to něco úžasného. Bylo to něco tak silného, tak magického. Něco, co jsem nikdy předtím nezažila.
Od té doby podobné knížky vyhledávám. Vážím si slz, které dopadají na stránky. Opouštějí mé oči, kutálí se po tvářích, a pak v těch stránkách mizí. Ty slzy nejsou obyčejné. Nejsou to jen slzy ze smutného příběhu. Jsou to slzy všeho, co mě trápí. A pak se ty slzy vpíjí do stránek. Můj příběh se spojí s příběhem v knížce. Je to neuvěřitelné.
A nikdo mě nemůže podezírat, že pláču i kvůli svým problémům. Já jen poukazuju na smutnou knížku. Mezi mnou a knihou je pak malé tajemství. Nikdo kromě nás neví, co se v těch slzách doopravdy skrývalo. A možná to nevíme ani my. Občas člověk brečí, ani neví proč. Prostě proto. Občas člověku kapou slzy jen tak, bezdůvodně. Ale nejspíš to tak má být. Nejspíš bychom to bez těch slz nevydrželi.
Každý pláčeme nějak jinak. Někdo pláče v noci do polštáře. Někdo pláče zavřený v záchodové kabince. A někdo pláče u knížek. A já mám ty slzy u knih nejradši. Zažila jsem slzy do polštáře, ale ty se nevsáknou tak dobře. Zažila jsem pláč ráno před zrcadlem. Ale v té chvíli, když své slzy dokonce vidíte, si přijdete tak zranitelní. Přijde vám, že vás teď může cokoliv zlomit. A to jen vyvolá další slzy. Není chytré plakat před zrcadlem. Ani nevím, proč jsem to dělala. Nejspíš mě pohled na někoho jako jsem já rozplakal.
Děkuju vám, milé knihy. Děkuju vám za naše tajemství. Za to, jak moc mi pomáháte. A děkuju vám, milé slzy. Za to, že tu pro mě jste. Za to, že když všichni odejdou, vy zůstanete.
Děkuji.

Ztráta

17. září 2014 v 20:10 | MadB
Teď možná budete čekat, že jsem ztratila nějakého člověka nebo tak... Protože ano, o těhle tématech tady občas píšu. Taková skleslá, odporná témata.
Dnes si popovídáme o jiné ztrátě!
A to o ztrátě také ne moc veselé - o ztrátě mých milovaných klíčů.
Bylo na nich 6 důležitých věcí.
To je vtipný, šestka je moje oblíbený číslo. No, takhle tohle se jí moc nepovedlo.
Ale zpět k tématu! Byl tam čip na obědy. Takže teď na obědy nějak nechodím, protože se mi nechce za vedoucí (i když je to naše známá), že ten čip jaksi nemám. Ale berme to pozitivně! Třeba shodím pár kil!
Pak tam byly klíče od skříňky. To je trochu horší, protože teď si musím každý ráno volat kamarádky, aby mi ji došly otevřít. Nevypadají moc nadšeně, když musí ze čtvrtého patra až do podzemí, a pak zpátky nahoru.
Dál tam byly klíče od baráku a od schránky. To není tak hrozné. Bez těch se dá žít, navíc od domu už mám připravený nový. Ale od schránky je teď jen jeden, no. Asi si ho zase dám na své klíče (na své nové klíče, fňuk), protože u nás stejně vybírám schránku já. Ještě aby ne, když mi skoro každý den přijde nějaký pohled! Zlatý postcrossing!
Potom tam byl přívěšek se sloníkem. To nevadí, mám doma ještě jeden, navlas stejnej. Ještěže jsem si ho nestihla pojmenovat, to bych jeho ztrátu snad i oplakala.
Ale to nejhorší na konec... Já tam měla přívěšek telefonní budky z Anglie! Víte, já ty jejich červeňoučký budky prostě zbožňuju. Takže když jsem byla v Anglii, moc jsem si tam toho pro sebe sice nekoupila, ale přívěšek budky zrovna jo. Jenže teď je asi ztracen! To bolí!
Budu to muset nějak pořešit. Koupit nový čip, nechat udělat další klíče... Ale ta budka mě mrzí, vážně.
No nic, jsem pako, když ztratím klíče. Ale já pořád čekám, že se někde objeví, že jsem je třeba jen zahrabala doma. i když po prohrábání všech mých tašek, skříněk, šuplíků... Nic. Štve mě to!
A co vy? Ztrácíte často věci? Co pro vás nejvzácnějšího jste zatím asi ztratili?

Míchanice

15. září 2014 v 19:13 | MadB
Prvně se chci omluvit, že tak dlouho nevycházely články. Měla jsem plány, jenže se mi nešlo přihlásit na blog, nechápu proč. Na mobilu to sice šlo, ale chápejte, komu by se chtělo něco sepisovat na mobilu? (teda, já občas něco na mobilu napíšu, ale...)

Potom vám chci říct, co ve škole. Přihlásila jsem se na latinu a baví mě to (dobře, měla jsem zatím asi jen dvě hodiny, ale byly fajn). Pak jsem si znovu zamilovala hodiny češtiny. Tenhle rok jsme dostali skvělého učitele a já se na to vyloženě těším. Doufejme tedy, že to pomůže trochu mým pisatelským schopnostem a mému pravopisu. Všechny ostatní hodiny jsou taky fajn, jen k angličtině a chemii si stále nemůžu najít cestu. A tělocvik... No, všem vám snad už došlo, že nejsem zrovna milovkyní sportu.
Mimochodem, máe celkem fajn prváky. Tím nejvíc fajnovým je moje kamarádka. A zjistila jsem, že jeden z jejích spolužáků četl Percyho Jacksona! No uznejte, není to úžasné?

Uuuu. A mám se skvěle, vážně! Začínám odhazovat svůj zarytý pesimismus a vracet se k optimismu. A kdo ví? Třeba začínají nějaké lepší začátky... Třeba.

A jak se máte vy? Co vaše první dny ve škole? Nějaké nové lásky na obzoru? (nebojte, u mě tohle teď asi nehrozí)

Mám vás ráda, človíčkové :)

Dopisy

19. srpna 2014 v 19:51 | MadB
Teď budu znít jak cvok z předminulého století... Ale stejně to risknu.
Jak už název článku napovídá, jde mi o dopisy. Já prostě zbožňuju posílání dopisů! Je v tom něco... kouzelného. Jenže kolik lidí si dnes chce posílat dopisy? Hádáte správně... 0.
Ale já stále neztrácím naději (zajímavé. Je to asi poslední věc, v které jsem tu naději ještě neztratila), a tak hledám a hledám svého "dopisovacího parťáka". No a jaká hloupost mě nenapadla?
Rozhlodla jsem se, že se zeptám i té trochy čtenářů tady. Jestli třeba existuje nějaký podobný šílenec jako já, který by si se mnou psal dopisy?
Protože nechci psát svojí adresu přímo sem na blog, tak prosím, ozvěte se mi na email z.illeova@seznam.cz.
Dobře, vím, že asi budu mít 0 doručených zpráv... Ne, to vlastně nebudu, protože mi pořád chodí nějaké spamy. Ale ohledně tohohle mi asi žádný email nepřijde. Stejně jsem to musela zkusit, protože dopisy jsou pro mě jakési záchytné body. Je to něco, díky čemu se můžu těšit na každý další den. Díky nim mám pak i v době školy docela ráda ty dny všední... Chodí přece pošta!
Abych přidala nějaký příběh o tom, jakou mají dopisy moc - posílala jsem si je se svou babičkou. Ona bydlí na druhé straně republiky, takže jsme se moc nevídali. Navíc onemocněla rakovinou. Snášela jsem to špatně, ale na své poměry vlastně relativně dobře, jelikož jsem byla takový malý prcek, co ještě nechápal svět (bylo mi asi dvanáct. A nechci tím říct, že teď bych svět chápala, ale - bohužel - už jsem trochu pronikla do tajů zákeřné rakoviny).
Dnes je babička zdravá a říká, že ty dopisy ji držely nad vodou.
A možná právě takový záchranný kruh teď potřebuju já, protože už mám vážně pocit, že se ve všech problémech začínám topit...
Ale nebojte se! V dopisech vám nehodlám vylévat své srdíčko! To dělám tady na blogu.
Tak, já se loučím a vy se trošku zamyslete. Nejsou ty dopisy vlastně docela fajn a nestálo by to aspoň za zkoušku?

P.S. A pokud nejste na nějaké dlouhé psaní, můžeme si aspoň vyměnit pohledy!

Smrt

17. srpna 2014 v 0:02 | MadB
Co je to vlastně smrt a kdy nastane?
Smrt přichází ve chvíli, kdy přestaneme žít. Když se přestaneme radovat ze života.
Alespoň v tu chvíli přichází smrt naší duše. Tělo dále přežívá, ale už se to rozhodně nedá nazvat životem. Člověk se pak pohybuje mezi životem a smrtí.
Možná už se nedá vrátit se zpět mezi živé. Jak se tedy mohu dostat mezi mrtvé?
Problém je, že k tomu člověk potřebuje velkou dávku odvahy. A tu já nemám. Jsem jen ustrašená, malá holka, která se zmůže leda na pláč večer do polštáře.
A co by mne vlastně mezi mrtvými čekalo? Našla bych vysvobození? Nejspíš ano. Nejspíš už bych se takhle nemohla dál trápit.
Můžu si za to trápení sama, já vím. ,,Jsme vrtkavé, pošetilé bytosti s výjimečným darem ničit samy sebe." čtu na své nástěnce. A nezbývá mi, než s tím souhlasit. Zničila jsem sama sebe tou přemírou citů, co se ve mně ukrývá. Selhala jsem při snažení o to, abych byla ledovou královnou. A tady je můj trest. Zničila jsem sama sebe.
Potácím se mezi životem a smrtí a nevím, co s tím mám dělat.

Nepovedené výrobky

16. července 2014 v 14:14 | MadB
Tak mě tak zajímá, co všichni děláme s nepovedenými výrobky? Položila jsem několika lidem tuto otázku, každý ji pochopil trochu jinak, o to jsou ale odpovědi pestřejší.

"Neukazuji je veřejnosti, zavřu je do skříně a po půl roce je přemaluji na skvostné veledílo.
"No, zkouším je nějak opravit, nebo i vylepšit, když je vylepšuje podle sebe, tak je pak ten výrobek zajímavý."
"Já si je většinou nechávám, nebo je někomu dávám - jako dárek."
"Když je drahej, jdu ho vrátit. Jestli je to nějaká kravina, tak to buď vyhodim nebo rozeberu a použije se to jinak. Podle toho co, no."
"Em, podle toho, jaký výrobek to je.. Ale buď si je uschovám, nebo je vyhodím."
"Většinou je schovám."
"Já je vyhazuju."
"No tak jdu to vyměnit, pokud je to možné."
"Mno, nevím jak ostatní, ale já si vždycky všechno, ať je to jakkoliv nepovedený, schovávám."
"Nechám si je uložené a po půl roce zvážím, jestli jsou opravdu špatné, a kdyžtak je smažu."
"Buď se vyhodí, nebo přemění."
"Buďto se vyhodí, či spálí. Pokud to je opravdu hodně špatné. Když ne.. můžou se přetvořit na něco úplně jiného."
"Vyhodí se."
"Zrecyklují se a nebo se vyhodí."
"No reklamace a požadování vrácení peněz, nebo nového bezzávadového výrobku."
"Buď se to recykluje a znovu využije. Vyhodí se. Nebo například ve výrobně hraček se všechny nepovedené výrobky rozdělí do pytlíků a ty se pak dají koupit.Jsou tam například samostatné uši králíčka, liščí ocas, špatně nakreslené kostky apod. Z toho všecho se pořád něco dá vyrobit."
"Buď se na ně dá nějaká sleva.. Třeba na jogurty, když se splete příchuť, ale jinak je to normoš jako normal tak sleva.. To kupuju v jednom obchodě hodně... Nebo se prostě vyřaděj.. Nebo.. Nevím... Se strčej... Někam zadara..."
"No, když třeba kreslím a nepovede se mi to, tak to roztrhám."

Víte, já sama sebe beru jako nepovedený výrobek. Ptejte se proč, ale vysvětlovat vám to nebudu, protože pak byste mne jako nepovedený výrobek viděli i vy.
A tak si říkám - až lidé zjistí, jaká jsem, budou se mnou také jednat jako s nepovedeným výrobkem? Odhodí mě?
Zdá se vám, že v tom není souvislost, ale je. Já jsem něco jako plyšový medvídek bez nohy. Tím tedy nechci naznačit, že bych neměla nohu, končetiny mám všechny. Toho medvídka si v obchodě nikdo nevybere (dobře, já bych si ho možná vybrala. Jednou jsem si koupila uschlej kaktus, protože mi ho prostě bylo líto. Jenže je nesnáším, když mě někdo lituje). Stejně tak si nikdo nevybere nepovedeného člověka?
Je to všechno o předsudcích, samozřejmě. A předsudků je dnes plno.
A aby se neřeklo, i já odpovídám na tuto otázku - Je mi moc líto vyhodit nepovedené předměty, takže si je nechávám.
Jenže opravdu potřebují lítost? Ne. Nepovedené věci i lidé potřebují být bráni jako normální, nesmí být litováni.
Ale musí se vidět jako normální i oni sami, protože vlastně jsou normální. Nejsou jiní. Ale to já si o sobě bohužel myslet nezvládám, a tak se ptám, co se mnou jednou lidé udělají?
Skončím někdě v koši, jen proto, že nejsem podle dokonalé formy člověka?

5 let

14. července 2014 v 14:40 | MadB
Tak je to tady. Dneska je těch krásných pět let, co mám blog.
Popravdě - stydím se za své začátky. Bože, jak moc se stydím! Bylo to samé kopírování, obrázky a články o ničem.
Teď jsou to možná stále články o ničem, ale baví mě to mnohem víc. Pomáhá mi to. Nikdy nechci tenhle blog opustit, i když vím, že jednou to přijde, že jednou všechno skončí.
Víte, chtěla jsem to pořádně "oslavit". Chtěla jsem napsat dlouhý článek, kde vylíčím své začátky, prostředky i konce. Kde vám řeknu, jak moc jsem za tohle všechno vděčná.
Jenže se stala věc a já mám náladu leda tak na to, abych se stočila do klubíčka a potichu umřela. A nemám ani chuť to psát sem na blog. Poprvé za těch pět let mi blog nepomohl a mě příšerně mrzí, že to musí být zrovna na to krásné výročí.
Mám vás ráda, moji čtenáři. A doufám, že to se mnou ještě pár let vydržíte. A doufám, že to ještě pár let vydržím já.

Nejde psát

6. července 2014 v 22:39 | MadB
Nejde psát - no, tenhle nadpis mám jen kvůli tomu, že poslouchám jednu písničku, kde se zpívá "nejde hrát".
A víte co? Poslechněte si ji taky.

Původně se tenhle článek měl jmenovat "Prázdniny a naprostý nedostatek nápadů". To je trochu dlouhé, ne? Ale asi to mluví docela za vše.
Já prostě nevím, o čem psát! Múza někam zdrhla a já jsem v koncích.
Počkat. Co je vlastně moje múza? No nic, nechme to být.
Nemám nápady, tak to je. Jistě jste si všimli, že často píšu o tom, co mě trápí. Ale mě toho teď moc netrápí!
A když se pokouším něco napsat, dopadne to NAPROSTO KATASTROFÁLNĚ. Ty prádzniny mají asi nějaký špatný vliv. (vliv. Haha. To je tento týden téma... týdne. Mohla bych o tom něco napsat, že? Ale asi nestíhám)
Prostě a jednoduše. O prázdninách to tu bude na blogu nejspíš trochu slabší - vždyť tu taky několikrát nebudu, zítra odjíždím k prarodičům a vrátím se až ve čtvrtek. No a taky mne čeká dvoutýdenní tábor.
Takže vás prosím, moji sladcí čtenáři, nezanevřete na tenhle blog. Však tu zase články budou. Protože návštěvnost celkem klesá.... A to mě mrzí!
Takže zase někdy, pá, čtenáříčci!
 
 

Reklama